pátek 6. srpna 2010

Tak různě aneb švihák lázeňský

Nějak jsem nenašla jednotící téma tohoto příspěvku, tak si tu tak budu plácat, protože mě psaní vlastně uklidňuje.
I když nevím, co z toho příspěvku zbude, protože jsem na dovolené a připojení je tu fakt úplně debilní.

EDIT - NÍŽE UVEDENÝ ČLÁNEK SE TÝKÁ JISTÉHO STALKERA, ZAČÍNÁ PO ODSTAVCI O FUXOFTOVI A O MÉ PRÁCI. JAK JSEM ZJISTILA, JSOU LIDI, CO Z TOHO MAJÍ LEGRACI A MOŽNÁ MI TO I PŘEJOU. STOJÍ MI TO ZA REAKCI? UBOHOSTI ROZHODNĚ NE.


Tak předně mě zaujal příspěvek na Fuxoftově blogu, kde zcela otevřeně napsal, že se rozešel s dlouholetou přítelkyní. A prý to nebylo proto, že by ona neměla ráda Star Wars nebo Indiana Jonese. Žádné truchlivé výkřiky, ale racionální oznámení, ve kterých upozorňoval, že nestojí o projevy typu "čas je nejlepší lékař", popř. "tvoje přítelkyně je skvělá, škoda." Zrovna tohle Fuxoft ví a jeho příspěvek obdivuju. Kéž bych měla odvahu něco takovýho napsat - aktuálně třeba, co si myslím o svých bývalých partnerech, ale narozdíl od Fuxofta mi nejsou jedno ty kecy, co by se pak nakupily. (a to si rozhodně nemyslím nic špatného, jen lidi mají tendence vykládat si všechno jinak). V tom Fuxoftovi i trochu závidím, s přítelkyní se sice rozešel, ale oba jsou schopni spolu i nadále fungovat. Já toho schopná většinou nebyla, ale když už jsem schopná byla, tak začala mít problém druhá strana.
Co naděláme, že?
Za druhé mám možnost odejít ze své stávající práce a nejsem si tím jistá. Samozřejmě mám jinou pracovní nabídku a vůbec ne špatnou, nicméně problém je, že svoji stávající práci mám ráda, ale prostě moje šéfová je cvok. Nedá se s ní vyjít, ačkoliv jsem se snažila a nyní už to vypadá, že není jiné východisko, než ten boj s ní vzdát a odejít. Přemýšlím, čím bych vám nastínila svou nadřízenou... Tak jednak se štítí slova "dovolená". Ona prostě dovolenou nechce. Kdo normální by odmítal měsíc a půl placené dovolené? No a nemá žádné koníčky, ani partnera, či partnerku - ani na vztah, ani na sex a to je velké neštěstí. Někdo mi říkal, že před pár lety s někým chodila a nadávala mu do telefonu, "že když se dodívá na tu televizi, tak na ni MUSÍ vrátit tu dečku!!! A to on nedělá, nevrací tam tu DEČKU!!! A
když ona řekne, že zubní pasta má být vpravo, tak bude vpravo!" Doufám, že to pro ilustraci stačí.
Takže teď se rozhoduju, zda ještě vydržím se cvokem, nebo se posunu někam dál.
A za třetí musím říct, že už mi asi nikdo neodpáře, že jsem solitér. Jsem na dovolené, nebo spíš v lázních a jsem ráda, že nemusím na nikoho mluvit, protože se v práci nakecám dost. Před třemi dny jsem pod dveřmi našla vzkaz: "co mám udělat, aby ses na mě usmála? Tvůj obdivovatel z jídelny."
Super. První, co jsem začala řešit, bylo to, jestli to mám brát jako lichotku, nebo se mám znepokojovat, že mi za dveřmi brousí úchylák. OK, je třeba to brát pozitivně. Ovšem já si nikoho v té jídelně, kdo by stál za pozornost, nevšimla. Marně jsem se snažila vybavit si všechny ty důchodce všech národností, ale nic. U večeře jsem si všimla muže, nebo spíše kluka, co seděl přímo za mnou. Fakt tam seděl a podle úsměvu jsem pochopila, že vzkaz je od něj. Za pozornost mi víceméně skutečně nestál (nebyl to můj typ), takže jsem se nepozastavila nad tím, že jsem si ho nevšimla. Pozval mě na víno a já řekla, že pouze v hotelovém baru (co bych někam chodila s cizím chlapem). Proč ne, přece jen jsem zatoužila mluvit s někým stejné věkové kategorie nejen po telefonu. A tím to pro mě haslo, nic jsem tím nesledovala - pokud se rozvine debata, že pozvání na víno rovná se sex, tak se budu dohadovat.
Pak to šlo celkem ráz naráz. Už během první půl hodiny mi bylo jasné, že moje podvědomí reagovalo naprosto správně, když si ho nevšimlo. Josef byl velký egomaniak, který se mě hned zeptal, proč jsem si ho nevšímala. Odpověděla jsem zcela upřímně, že jsem si ho skutečně nevšimla, že v tom nebyl žádný záměr. Byl dotčený, líčil mi, jakou měl z toho depresi, když jsem se vždy přinesla do jídelny a zase odešla, aniž bych mu věnovala pohled. Pak ze mě dalších dvacet minut lámal názor na to, co si myslím o tom, že mi strčil vzkaz pod dveře a zda je to dostatečně originální. Popravdě - bylo to pro mě originálnější, než kdyby mě oslovil ve frontě na pití, což jsem přiznala (ach, jakou radost jsem mu tím učinila), ale už jsem zažila lepší věci od svých bývalých partnerů. Jeden mi dal přívěšek tučňáka pod polštář, smějte se tomu jak chcete, ale dodneška toho tučňáka mám a je to pro mě originálnější proto, protože jsem si ho všimla den předem v hračkárně a on si to prostě zapamatoval.
No ale zpět k Pepíkovi. Pochopila jsem, že je to vysokoškolák, pracující ve státní správě, takže jsem usoudila, že je mu asi tak 26, tzn. mladší než já. Vzápětí z něj vylezlo, že je na starší, že v 21 letech měl přítelkyni, co měla dům, velkej bazén a tři fára a bylo jí 33. V té chvíli jsem věděla, že tohohle člověka si nezařadím ani mezi své známé, max. mu věnuji ještě nějaký ten lázeňský čas. Pak se mě zeptal, jestli bych chtěla mladšího kluka. Opět jsem odpověděla upřímně - ne. Co s nějakým uchem, byť je třeba inteligentní, dřív nebo později se prostě věkový rozdíl projeví, zvláště když je starší žena a mladší muž (kupodivu obráceně to nevadí). Na to jsem byla nařčena, že jsem šíleně povrchní, když nechci chodit s mladším a že mi celou dobu lhal, že je mu ve skutečnosti 19. Ptala jsem se, proč mi teda lhal o své práci a on, že chtěl zapůsobit. Řekla jsem, že v tom případě je efekt přesně opačný a nezdá se mi to vtipné, ať je mu 50 nebo 16. Nevím, jak jsme se k tomu dostali, ale podle jeho názoru jsou všichni ti, co nosí dredy, feťáci. Že dělal modela. A věk mi skutečně neprozradil, asi se mu zdálo zábavné, dělat tajnosti, ale popravdě - už mě to nezajímalo. To už jsem opět postoupila dále a řekla si, že dnešní večer a dost, nevěnuju mu ani kus své dovolené a po kolonádě budu nadále chodit sama.
Pak už jsem ho vyloženě jen zkoušela. Řekla jsem, že mám ráda sci-fi, hlavně Star Wars. On řekl, že sci-fi nesnáší, ale že "pokud budeme spolu chodit, tak pokud ho s tim nebudu otravovat, tak to nějak překousne." Není nad to, zajít v testování ještě dál a tak jsem vyrukovala s nošením kostýmů. Jsem prý trošku úchylná a nenormální.
Konečná. OK, přiznávám, že SW se nemusí líbit každýmu. Uznávám, že nošení kostýmů není zrovna standart koníček, jako sbírání známek. Ale co je "normální"?
Popřála jsem mu hezký večer s tím, že se tak nějak neztotožňuji s jeho názory a dobrou noc. Brala jsem to tak, že tím to jaksi skončilo. Týž večer mi přišla veršovaná sms - že já idiot mu dávala vizitku, ale naštěstí jde pořád o služební telefon. Ráno jsem ho pozdravila u snídaně, najedla se a odešla do města. Nejdřív přišla zpráva, že se rád dívá, jak odcházím, ale že tím trpí. Pak, že jsem krásná. Že jsem pryč dvě hodiny a že už mu chybím. Že by se opět rád díval do mých čarokrásných očí. Do večera počet podobných sms vzrostl na 19!
Přemýšlela jsem, zda je to normální. Usoudila jsem, že kdybychom se spolu třeba vyspali, že by měl asi právo chovat se takto, ale jelikož jsem měla pocit, že jsem mu nedala žádný důvod považovat nás za začínající pár, či něco takového, zdálo se mi to dost nepřiměřené. Zavřela jsem se v pokoji. Pak začal vyzvánět telefon. Nevzala jsem ho. Do hodiny zvonil ještě 5x. Počet sms stoupl na 25. To už jsem fakt byla dost zoufalá a nervózní, smsky typu: "Jsi v pořádku, krásko, napiš mi taky něco krásnýho, mě spíš děsily!, že už jsem neměla odvahu odepsat. Jo, jsem srab. Pak zaklepal. Ozvala jsem se, že jsem OK, ale skutečně nemám zájem o nic dalšího.
Zapomněla jsem napsat, že Pepa přijel do lázní s rodiči. Ty mě přestali druhý den zdravit a tak nějak se zdálo, že je klid. Počet sms se zastavil na 27 za 24 hodin. Jenže asi před pár hodinami se opět ozvalo klepání na dveře. A to klepání neustávalo asi 20 minut. Proč jsem neotevřela? Prostě jsem dostala naprosto normální strach. Vzápětí přišla sms, že když už ho ignoruju, tak ať si aspoň vezmu tu kytku, to mi tam nechal. Do toho jsem stíhala telefonovat s jedním člověkem, kterému opět velmi děkuju, že mě podržel. Je to jeden z mála lidí, před kterým si dovolím "zlomit se" a přiznat svůj strach i slabost.
Teď tu tak sedím, píšu tenhle příspěvek, přemýšlím, jak tu do neděle ještě vydržím a doufám, že už to snad pochopil.
Do toho mě, vážení přátelé dost serete, s naprostýma kravinama a vy moc dobře víte, o čem a o kom mluvím! Každopádně zbytek dovolené je zkažený a já si říkám, zda tomu šlo nějak zabránit. Neměla jsem kývnout na to víno? Nevím. Asi jsem měla poznat, že mu nejde jen o nějaký pokec. Ještě pořád jsem ve svém věku silně naivní. A taky jsem mucholapka na úchyláky. Víc už vám k tomu neřeknu. Díky za pozornost.