Aktuální události v práci mě donutily zamyslet se nad autoritami v mém životě. Nemám s nimi náhodou tak trochu problémy? Nebo snad ony se mnou? Kdo je vlastně autorita?
Největší autoritou bývají rodiče. Pro mě je to hlavně matka, která mě vychovala. S otcem se rozvedli a já během let zjistila, že otce jako autoritu nerespektuji vůbec. Proč taky, když se nijak na mé výchově, vzdělání a dalších věcech nijak významně nepodílel?
Další autority se utváří ve škole. Moje první učitelka se jmenovala Růženka. Byla to bodrá, tlustá paní, která utvářela moji zálibu v literatuře. Až po letech mi došlo, proč nám Chatu v jezerní kotlině četla potají a sama u toho slzela, když Ludva umíral kvůli kouření cigaret. Necpala nám Hanýžku a Martínka,, narozdíl od jiných učitelek, nehodlala nás prznit budovatelskou literaturou. Taky nás nechávala, abychom jí česali kudrnaté vlasy, zatímco opravovala písemky. Já jsem to dělala nerada, protože mi to přišlo jako podlejzání. V první třídě jsem se jako první naučila rychle číst a Růženka mě posílala na různé soutěže. Jsem jí za to dodnes vděčná, skvěle jsem se ulila ze školy.
Krátce před revolucí Růženka odešla ze školy a my dostali novou učitelku, která byla postrach. Nejenom, že vypadala fakt jak čarodějnice, ale měla cosi s rukou, na které nosila tmavě modrou rukavici. Když vyrážela do společnosti, měnila rukavici za bílou, sváteční. Říkalo se, že má dřevěnou ruku, protože jí strčila do mandlu. Dodnes nevím, co se jí ve skutečnosti stalo, ale zřejmě měla ruku nepohyblivou v prstech nebo jinak deformovanou. Soudružka nás nutila číst Malýho Bobše (ty pasáže, kdy umírá Bobšův bratříček na tuberkulózu mi dodnes utkvěly v paměti, ale rozhodně ne pozitivním způsobem jako popis Ludvovi nemoci) a velmi nelibě nesla příchod Sametové revoluce. Spolužák si tehdy přinesl na vyučování americkou vlajku a dostal přednášku na téma "jaké vlajky bychom měli uctívat. Ty kapitalistické rozhodně ne." A to byl prosinec 1989. V lednu mě paní soudružka Holá na lyžařském výcviku šíleně zfackovala, bohužel se neovládla, zmlátila mě svou dřevěnou rukou a do hlavy. Neuvědomila si, že minulý režim, který nutil mou matku za trest vést pionýrský oddíl, už dávno padl a ředitel školy vyslyšel rodičovkou stížnost. Takže tato autorita v podstatě padla díky mně a kupodivu toho nikdo na škole nelitoval.
Pak jsem nastoupila na osmileté gymnázium, což se ukázalo jako velká chyba. Byla jsem tam jen dva roky, ale za tu dobu jsem poznala jednu velkou duchovní autoritu. Jelikož jsem přišla pozdě, jediný volitelný předmět, který na mě zbyl, bylo náboženství. Do té doby mi Bůh či víra neříkali vůbec nic. A pak nastoupil vyučující kněz. Nebyl to typ Chamberlaina z Ptáků v trní, bylo mu něco kolem 35, ale vyzařoval podivuhodnou auru a měl takové fluidum, že dokázal zkrotit i tak těžkou puberťačku, jako jsem byla já. Zpočátku jsem mu dělala naschvály, třeba jsem se s klukama vsadila, že se ho zeptám, jestli je panic a před celou třídou. Zeptala jsem se, on mi odpověděl "ano, jsem" a dál pokračoval ve výkladu. Takže žádná senzace se nekonala. I když jsme lítali po chodbách, brutálně zlobili, stačilo, aby přišel on, podíval se na vás a vy jste lítat přestali a dokonce se i omluvili spolužákovi, kterému jsme nastavili nohu. Taky uměl předčítat pasáže z Bible tak, že to znělo jako napínavý román plný emocí na pokračování. Když jsem odcházela na střední školu, těžko jsem se loučila právě s ním. Nedávno jsem se dozvěděla, že před deseti lety zemřel na rakovinu žaludku. Bylo mu jen přes 40. Byl to zvláštní člověk také proto, že mi nikdy svoji víru nijak nevnucoval, nedělal přednášky, jak musíme věřit a souložit až po svatbě. Aspoň už víte, odkdy věřím. I když mě docela Bůh nasral, když si tak fajn člověka rozhodl uzurpovat jen pro sebe tak brzo.
Na střední se (bohužel) projevilo, že mi v rodině chyběla mužská autorita. Aspoň tak to vysvětlují ty "úžasné" ženské časopisy - žena, která vyrůstá bez otce, si v milencích hledá i potencionální otce - tedy ty, kteří se o ni postarají. Nevím, jak to bylo se mnou, ale já asi začala mít slabost pro autority s příchutí zakázaného ovoce. Moje druhá láska byl profesor angličtiny. Zase taková učitelská autorita to nebyla, ale přece jen byl všeobecně oblíben, protože byl mladý a děsně s náma kalil. Bylo to samozřejmě opětováno a v té době jsem získala dojem, že jsem asi na starší.
Po střední jsem nastoupila na vyšší odbornou školu, kde jsem se střetla s další autoritou - s učitelem z Pákistánu. Ne, že by mě vzrušoval, ale časem se ukázalo, že mám problém s ním a on se mnou. Zásadně jsem totiž nesouhlasila s tím, aby nám vykládal své pozitivní názory na mnohoženství a ještě se tvářil, že je to lepší než český model monogamie. Přiznávám, že něco na jeho teoriích bylo (co je lepší - mít dvě oficiální ženy, nebo jednu oficiální ženu a jednu tajnou milenku), ale jeho radikální názory byly neúnosné. Nakonec jsem se nechala přeřadit do jiné skupiny.
Na této škole jsem potkala dalšího oblíbeného profesora. Sice s námi nekalil, ale opět měl zvláštní charisma a vědomosti, kterými okouzloval úplně všechny - ačkoliv to rozhodně nebyl žádný krasavec. Kromě toho to byl velmi dobrý manipulátor. A byl na mladé naivní studentky, jako jsem byla já. Vyhlídnul si mě už během posledního ročníku, ale protože nebyl idiot, aby se zaplétal se studentkou, tak si počkal na konec roku. Následovaly dva roky, které mě šíleně poznamenaly a ještě dalších x let se to se mnou táhlo. Moje záliba ve starších mužích byla naštěstí pouze přechodná.
Odešla jsem na vysokou a tam byla velkou autoritou naše rektorka. Bylo jí asi 70, měla bílé vlasy, mega brejle, silné barevné oční stíny, tučně namalované obočí a občas nosila průhledné šaty (kluci se báli chodit na přednášky). Těžko jí popsat, to byste jí museli vidět a většina z vás jí i viděla. :) Když šla po chodbě, všichni se schovávali za sloupy. Měla drsný, tvrdý výraz, na seminářích češtiny nikdo ani nedutal, při písemkách jsme měli strach podívat se kamkoliv jinam než do papíru. V té době jsem si řešila dost velké trauma a zrovna jsme psali dost těžký test. Jelikož jsem byla úplně v hajzlu a bylo mi všechno jedno, vsadila jsem všechno na jednu kartu, vlezla za obávanou babou do kabinetu (zakázaná zóna) a poprosila ji, aby mi test opravila hned, protože vím, že nedopadl dobře a chci vědět, kde mám mezery, abych se mohla naučit na opravu. Nevím, jak k tomu došlo, ale za chvíli jsem brečela rektorce na rameni, její tvrdý výraz změkl, dokonce mě objala, pak uronila slzu se mnou a dala mi trojku. Následující dny se stále ujišťovala, zda jsem v pořádku, samozřejmě tak, aby nikdo neviděl její úplně jiný výraz. Nechala jsem si tuto epizodku pro sebe, abych nenarušila její děsivou auru a jako jediná jsem nešílela strachem, když jsem jí dostala do komise během státnic.
Tehdy jsem se poučila, že není dobré soudit člověka podle vzhledu a pokud to jde, je lepší se snažit ho lépe poznat. Člověk, co na první pohled vypadá jako psychopat a sadista, může být mírný jako beránek a člověk, co vypadá mile, může být zákeřná svině.
Už během školy jsem chodila do práce a když si odmyslím ty praxe a brigády, můj první šéf, který se mi vryl do paměti, byl až ten během mé práce na vejšce. V té době mi došlo, že asi budu spíše vycházet s nadřízenými muži, než s nadřízenými ženami a úplně nejlepší byl nadřízený muž - gay. Už to byl trochu postarší gay, který to o sobě samozřejmě nerozhlašoval, nikdo si nebyl jistý, ale jeho gesta, tón hlasu a slovní zásoba typu "ach, karate, tak ohavný sport", nasvědčovala, že má rád stejné pohlaví. Ale měl rád i to opačné a já měla štěstí, že to nebyl ten šéf, co si rád sáhne, nebo vám při zadávání práce čumí do výstřihu. Byl to šéf-pohodář, co se nerad dřel, od nás to sice vyžadoval, ale nejednal s námi jako se stroji. Když se nasral, tak neřval a nemluvil sprostě. Existuje totiž hodně druhů šéfů a tenhle spadal do množiny těch lepších.
V současné práci jsem dva a půl roku a myslím, že už vím, co je pro mě autorita - je to člověk, kterého respektujete jako člověka i jako nadřízeného. Rozumíte si jako lidé, ale nepřekračujete profesionální hranici (tzn. zachlastat ano, ale s mírou). Autorita je člověk, o kterém jste si jisti, že rozumí práci, kterou děláte a proto, když vás pochválí, nebo vám řekne, abyste něco udělali jinak, vy prostě víte, že má pravdu a nepochybujute o tom. Autorita je člověk, který vás něco naučí. Nedovolí vám si zbytečně vyskakovat, na druhou stranu vás podrží, pokud máte nějaký problém.
Autorita je člověk, co si v práci nevymýšlí kraviny a pamatuje na dobu, kdy i on byl podřízeným, takže s vámi nejedná jako s idiotem, případně není toho názoru, že musíte být v práci 24 hodin denně. Autorita neřve, že jste neschopný kokot. Autorita vás nedeptá a nepodrobuje rozebírání vašich chyb a oklikou vám nevyčítá, že jste neschopný kokot. Autorita vás respektuje a nebere vás jako otroka bez názoru, ale je ochotná vyslechnout si vaše názory. Autorita vás pustí domů, když je vám blbě.
Shrnuto a podtrženo - takového šéfa jsem měla a přišla jsem o něj. Tyhle autority totiž málokdy zůstanou na svém místě - proč je mi záhadou.
Momentálně mi zbyla jedna nadřízená, kterou podezírám z toho, že má v hlavě mini-ufona, jako byl v Mužích v černém. Jinak si nedokážu vysvětlit, proč tahle ženská je nešťastná, když si má vzít dovolenou. Jistě, žádný chlap, koníčky a soukromý život. Bohužel totéž chce i po mně. A nesplňuje jediný bod viz výše. Docela trpím. A doufám, že až já budu jednou autorita, že na mě budou moji podřízení vzpomínat s láskou.
Zobrazují se příspěvky se štítkemVy a já. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemVy a já. Zobrazit všechny příspěvky
úterý 15. června 2010
úterý 21. dubna 2009
Snít...
Třetí díl 3. série Tudorovců byl hodně emotivní a hlavně to byl jeden velký masakr. Včera jsem se na něj podívala podruhé a pak šla hned spát. Potom se mi zdál poměrně živý sen, ve které jsem žila v 16. století, měla jsem velkou moc, můj kolega z práce se tam také objevil, měl velký klobouk s dlouhým pérem a já se rozhodla, že dám popravit někoho, kdo mě hodně moc štve... Bylo to velmi příjemné. Já jsem se na to dívala a nic to se mnou neudělalo. Všude hodně krve... Ha! A nemyslete si, že ten sen budete psychologicky rozebírat. Freud viděl i za koprovou omáčkou ejakulát, úchyl, a já fakt nejsem skrytý sadista. Přikláním se k teorii, že pokud něco děláte před spaním, nebo na něco intenzivně myslíte celý den, objeví se vám to ve snu.
Ráno jsem se probudila a začala si malovat, jak by to bylo bezva. Představte si, že máte tu moc potrestat každého, kdo vás štve, nebo vám hodně ublížil. A nikdo vám za to neřekne ani slovo, protože vy jste ten svrchovaný vládce, kterému se každý bojí říct křivého slova. Máte dojem, že už to jinak nejde, tak si postavíte vojsko a jdete ten rod, který vám pije krev a ohrožuje vaše postavení klidně povraždit. Vlastně vy ne - vaši pomocníci. Vy si jen žerete z té bohaté tabule vypreparované labutě a můžete si být jisti, že ať uděláte cokoliv, stejně budete nesmrtelní.
Krutosti.
Jenže dneska je na světě tolik hnusu a vy nezmůžete nic. I ta spravedlnost je fakt nejen slepá, ale i krátká.
Pak jsem to začala rozvíjet, tu představu, jak by to vypadalo. Já bych byla ten Henry. Já vím, je to chlap, ale já si sama sebe představím jak chci, hlavně o Henrym si můžete myslet co chcete - můžete ho buď milovat, nebo nenávidět, to se mi líbí.
Milan by byl něco jako Charles Brandon. Loajální a slušný vévoda v zářivé zbroji. Měl by takové divočejší období, kdy by třeba chlastal (třeba, nebo by hrál hazardní hry... nebo měl nějakou fetiš - třeba by sbíral staré řecké sochy stylem, že by je byl schopný i ukrást) a pak by přišel, ukázal mi obraz nějaké ženy a řekl: "Příteli, to je má vyvolená." A na tom obraze by byla dokonalost sama. Divila bych se, jaký umělec stvořil něco takového, ale ona by tak vypadala i ve skutečnosti. Občas by musel splnit nějaký ten nemorální úkol. Třeba někoho zavraždit... Udělal by to, sice ne ochotně, ale on by byl schopen na tom vidět něco hlubšího. Fatálního.
Tarkin by byl typ Francise Bryana. Free a cool, páska přes oko, co klidně přijde k ženě a řekne: "Be my mistress". A ten, co čeká na příležitost někoho odpravit tím nejbrutálnějším způsobem. Nebo třeba něco vypálit. Je bezprostřední a králi říká vždy pravdu, i kdyby byla sebedrsnější.
Eliška by byla něco jako "královna-matka" v upnutém korzetu. Tedy ta, co už nesedí na trůně, ale pořád postává v pozadí, její rady jsou užitečné, ale dokážou pěkně nasrat. Což jí král nedá najevo. Ale bez královny-matky by to asi nevydržel. Když je královna-matka nemocná, král vzlyká v koutku a má o ní strach.
Voden - revolucionář s vidlemi. Chlupatá hruď, tvář ošlehaná od slunce, ruce zhrublé od setí kukuřice, v chalupě tak 12 hladových krků, ale žádný buran - je to skrytý intelektuál, co se pokloní králi, ale pak si z krále udělá takovou prdel, že král to sice pochopí, ale ten sedlák to podá tak dobře, že ho král nemůže pověsit, jen se kysele zasmát, aby zachoval dekórum.
Invi by byla dáma, co by jezdila na koni obkročmo, netoužila se vdát a svým volnomyšlenkářstvím by všechny děsně prudila, ale král jí má rád, protože ho dokáže vždycky pobavit. Ale tato dáma nejen pobuřuje, ale dělá něco, co se nesmí. Třeba rozmnožuje zakázanou literaturu. Cokoliv. Nebo vyznává černou magii.
Kolega Michal by byl bisexuální umělec. Tančil by, zpíval a hrál na housle. A všichni ho strašně mají rádi. I král, protože na jeho dvoře je to jeden z mála světlých bodů, co stojí při něm. V té záplavě tupých hlav, které si myslí, že jsou lepší, protože jsou u dvora. Csss...
A ty jsi Jane. Křehká, milá Jane, co pak bez varování odejde.
Budji je prototyp PR agenta 16. století - Cromwell. A David je prostě kardinál, už jen kvůli těm hadrům. Žádný svatoušek, občas se potěší těmi hmotnými statky, ale jinak je to přece svatý muž. :)
Přidejte se k mému dvoru - vyberte si svoji roli. :))
Ráno jsem se probudila a začala si malovat, jak by to bylo bezva. Představte si, že máte tu moc potrestat každého, kdo vás štve, nebo vám hodně ublížil. A nikdo vám za to neřekne ani slovo, protože vy jste ten svrchovaný vládce, kterému se každý bojí říct křivého slova. Máte dojem, že už to jinak nejde, tak si postavíte vojsko a jdete ten rod, který vám pije krev a ohrožuje vaše postavení klidně povraždit. Vlastně vy ne - vaši pomocníci. Vy si jen žerete z té bohaté tabule vypreparované labutě a můžete si být jisti, že ať uděláte cokoliv, stejně budete nesmrtelní.
Krutosti.
Jenže dneska je na světě tolik hnusu a vy nezmůžete nic. I ta spravedlnost je fakt nejen slepá, ale i krátká.
Pak jsem to začala rozvíjet, tu představu, jak by to vypadalo. Já bych byla ten Henry. Já vím, je to chlap, ale já si sama sebe představím jak chci, hlavně o Henrym si můžete myslet co chcete - můžete ho buď milovat, nebo nenávidět, to se mi líbí.
Milan by byl něco jako Charles Brandon. Loajální a slušný vévoda v zářivé zbroji. Měl by takové divočejší období, kdy by třeba chlastal (třeba, nebo by hrál hazardní hry... nebo měl nějakou fetiš - třeba by sbíral staré řecké sochy stylem, že by je byl schopný i ukrást) a pak by přišel, ukázal mi obraz nějaké ženy a řekl: "Příteli, to je má vyvolená." A na tom obraze by byla dokonalost sama. Divila bych se, jaký umělec stvořil něco takového, ale ona by tak vypadala i ve skutečnosti. Občas by musel splnit nějaký ten nemorální úkol. Třeba někoho zavraždit... Udělal by to, sice ne ochotně, ale on by byl schopen na tom vidět něco hlubšího. Fatálního.
Tarkin by byl typ Francise Bryana. Free a cool, páska přes oko, co klidně přijde k ženě a řekne: "Be my mistress". A ten, co čeká na příležitost někoho odpravit tím nejbrutálnějším způsobem. Nebo třeba něco vypálit. Je bezprostřední a králi říká vždy pravdu, i kdyby byla sebedrsnější.
Eliška by byla něco jako "královna-matka" v upnutém korzetu. Tedy ta, co už nesedí na trůně, ale pořád postává v pozadí, její rady jsou užitečné, ale dokážou pěkně nasrat. Což jí král nedá najevo. Ale bez královny-matky by to asi nevydržel. Když je královna-matka nemocná, král vzlyká v koutku a má o ní strach.
Voden - revolucionář s vidlemi. Chlupatá hruď, tvář ošlehaná od slunce, ruce zhrublé od setí kukuřice, v chalupě tak 12 hladových krků, ale žádný buran - je to skrytý intelektuál, co se pokloní králi, ale pak si z krále udělá takovou prdel, že král to sice pochopí, ale ten sedlák to podá tak dobře, že ho král nemůže pověsit, jen se kysele zasmát, aby zachoval dekórum.
Invi by byla dáma, co by jezdila na koni obkročmo, netoužila se vdát a svým volnomyšlenkářstvím by všechny děsně prudila, ale král jí má rád, protože ho dokáže vždycky pobavit. Ale tato dáma nejen pobuřuje, ale dělá něco, co se nesmí. Třeba rozmnožuje zakázanou literaturu. Cokoliv. Nebo vyznává černou magii.
Kolega Michal by byl bisexuální umělec. Tančil by, zpíval a hrál na housle. A všichni ho strašně mají rádi. I král, protože na jeho dvoře je to jeden z mála světlých bodů, co stojí při něm. V té záplavě tupých hlav, které si myslí, že jsou lepší, protože jsou u dvora. Csss...
A ty jsi Jane. Křehká, milá Jane, co pak bez varování odejde.
Budji je prototyp PR agenta 16. století - Cromwell. A David je prostě kardinál, už jen kvůli těm hadrům. Žádný svatoušek, občas se potěší těmi hmotnými statky, ale jinak je to přece svatý muž. :)
Přidejte se k mému dvoru - vyberte si svoji roli. :))
sobota 1. listopadu 2008
Dušičky
Kromě toho, že dnes je den, kdy nemrtví vylézají z hrobů a rodiny jsou vyvražďovány šílenci v maskách a se sekerou, tak dnes je to přesně rok, co chodím do práce.
Jen tak pro zajímavost jsem si přečetla své starší příspěvky tady na blogu a s nesmírným štěstím konstatuji, že se od jistých dob hodně změnilo. "Konečně jsem happy." řekla jsem někomu, asi to byl někdo z vás, ale už si to nepamatuji. Nelhala jsem. Jistě, jsou dny, kdy mě práce extrémně štve, ale koho ne, že? :)
Nelituji, že jsem změnila místo, ačkoliv si to spousta lidí myslela. Nastoupily jsme tři (jedna bruneta, jedna černovláska a jedna blondýna), z toho jen jedna zůstala tam, kam ji přijali.
Jsem ráda, že můžu konstatovat, že někteří kolegové jsou mi velmi blízcí a ráda je vídám i mimo práci. Oproti té zoufalosti na začátku je to pokrok. Samozřejmě, že mezi nimi je jen jedna holka a to ostatní jsou pánové, ale to je u mě celkem normální, takže v tomto směru žádná změna. :) O některých můžu i říct, že jsou fér.
A na ty ostatní se můj názor nezměnil, u některých se i zhoršil. Taky jsem si sestavila svoje "nej", takže:
Úplně první: To bylo asi po měsíci, ministr školství měl na stránkách pravopisnou chybu. Dodnes si vzpomínám, jak mi bylo zle, když jsem dostala zadání.
Úplně poslední: Radila jsem, jak přežít chlastačky o Silvestru. :)
Úplně první na novém místě: Byl to nějaký film s Denzelem Washingtonem, už si to vůbec nepamatuji. :)
Nejoblíbenější: Cokoliv s X-Factorem. :)
Největší nasazení: Kupodivu koncert výše uvedené soutěže. Už jste někdy strávili 5 hodin v místě, kde v kuse ječí pubertální holčičky?
Největší opruz: Velice neochotný hlavní hrdina jistého sitcomu. To mu nikdy nezapomenu!
Největší průser: Kupodivu už byl, je to tak 14 dní. Něco provedete, prolezete všechny možné koberečky, vysvětlujete pořád dokola a nakonec ve vás zůstane hořká pachuť. Vás, kdo mi tohle všechno přejete, musím ale zklamat. Vedení uznalo, že to nebyla moje chyba. :PPP
Nezapomenutelné: Rozhovor s paní Jiráskovou těsně poté, co ji pustili z nemocnice.
Nejpracnější: "Zas přijde den, kdy láska..." Neviděla jsem nic, ale těch 5 minut, co jsem stvořila, na ty jsem pyšná. Když děláte něco bez komentáře, že je to těžší, než bez berliček vašeho textu.
Nejneoblíbenější: Jakákoliv akce, kde je neorganizovaný chaos. Jinak bez komentáře, na přání sdělím ústně. :))
Největší profík: pan Mareš
Největší osobnost (tak i tak :)): paní Pawlovská
Nejvýřečnější: pan Adamec
Největší legenda: pan Lipský
Nejochotnější: paní Wolfová
Největší hrůza: opět bez komentáře, ale byl to muž.
Nejsrandovnější: pan Hanák
Největší překvapení (v jakémkoliv smyslu): pan Langmajer (v těsném závěsu paní Geislerová)
Největší gentleman: pan Štastný
Nejelegantnější odmítnutí: pan Bartoška
Nejpřemýšlivější: pan Stropnický
Největší charisma: :)) pan Švehlík ml. (nemusíte ho vidět, stačí ten jeho sametový hlas :))
Nejdelší: 8 minut, 6,5 hodiny práce
Nejkratší: půl minuty, dvě a půl hodiny práce :)
Největší výkon: 4 minuty vytvořené z minuty a půl. :))
Nejdivočejší večírek: Vánoční (tak dlouhé okno a tak drsné probuzení, to se mi ještě nestalo)
Nejhorší večírek: Mrcha vs. coura (pořád si ale stojím za tím, že lepší je být mrcha než coura :))
Asi je toho i víc, ale už si nevzpomínám. Jsem ráda, že mám kolem sebe lidi, kteří se mnou vydrželi i přes jistou vytíženost, náročnost a mojí náladovost. :) :* A teď mě omluvte, jsem ráda, že mám volný víkend. Nejdřív si dám mořské plody a za chvíli nasednu na bílýho tygra a odletím s valkýrou vypít si hlavu. :)
Jen tak pro zajímavost jsem si přečetla své starší příspěvky tady na blogu a s nesmírným štěstím konstatuji, že se od jistých dob hodně změnilo. "Konečně jsem happy." řekla jsem někomu, asi to byl někdo z vás, ale už si to nepamatuji. Nelhala jsem. Jistě, jsou dny, kdy mě práce extrémně štve, ale koho ne, že? :)
Nelituji, že jsem změnila místo, ačkoliv si to spousta lidí myslela. Nastoupily jsme tři (jedna bruneta, jedna černovláska a jedna blondýna), z toho jen jedna zůstala tam, kam ji přijali.
Jsem ráda, že můžu konstatovat, že někteří kolegové jsou mi velmi blízcí a ráda je vídám i mimo práci. Oproti té zoufalosti na začátku je to pokrok. Samozřejmě, že mezi nimi je jen jedna holka a to ostatní jsou pánové, ale to je u mě celkem normální, takže v tomto směru žádná změna. :) O některých můžu i říct, že jsou fér.
A na ty ostatní se můj názor nezměnil, u některých se i zhoršil. Taky jsem si sestavila svoje "nej", takže:
Úplně první: To bylo asi po měsíci, ministr školství měl na stránkách pravopisnou chybu. Dodnes si vzpomínám, jak mi bylo zle, když jsem dostala zadání.
Úplně poslední: Radila jsem, jak přežít chlastačky o Silvestru. :)
Úplně první na novém místě: Byl to nějaký film s Denzelem Washingtonem, už si to vůbec nepamatuji. :)
Nejoblíbenější: Cokoliv s X-Factorem. :)
Největší nasazení: Kupodivu koncert výše uvedené soutěže. Už jste někdy strávili 5 hodin v místě, kde v kuse ječí pubertální holčičky?
Největší opruz: Velice neochotný hlavní hrdina jistého sitcomu. To mu nikdy nezapomenu!
Největší průser: Kupodivu už byl, je to tak 14 dní. Něco provedete, prolezete všechny možné koberečky, vysvětlujete pořád dokola a nakonec ve vás zůstane hořká pachuť. Vás, kdo mi tohle všechno přejete, musím ale zklamat. Vedení uznalo, že to nebyla moje chyba. :PPP
Nezapomenutelné: Rozhovor s paní Jiráskovou těsně poté, co ji pustili z nemocnice.
Nejpracnější: "Zas přijde den, kdy láska..." Neviděla jsem nic, ale těch 5 minut, co jsem stvořila, na ty jsem pyšná. Když děláte něco bez komentáře, že je to těžší, než bez berliček vašeho textu.
Nejneoblíbenější: Jakákoliv akce, kde je neorganizovaný chaos. Jinak bez komentáře, na přání sdělím ústně. :))
Největší profík: pan Mareš
Největší osobnost (tak i tak :)): paní Pawlovská
Nejvýřečnější: pan Adamec
Největší legenda: pan Lipský
Nejochotnější: paní Wolfová
Největší hrůza: opět bez komentáře, ale byl to muž.
Nejsrandovnější: pan Hanák
Největší překvapení (v jakémkoliv smyslu): pan Langmajer (v těsném závěsu paní Geislerová)
Největší gentleman: pan Štastný
Nejelegantnější odmítnutí: pan Bartoška
Nejpřemýšlivější: pan Stropnický
Největší charisma: :)) pan Švehlík ml. (nemusíte ho vidět, stačí ten jeho sametový hlas :))
Nejdelší: 8 minut, 6,5 hodiny práce
Nejkratší: půl minuty, dvě a půl hodiny práce :)
Největší výkon: 4 minuty vytvořené z minuty a půl. :))
Nejdivočejší večírek: Vánoční (tak dlouhé okno a tak drsné probuzení, to se mi ještě nestalo)
Nejhorší večírek: Mrcha vs. coura (pořád si ale stojím za tím, že lepší je být mrcha než coura :))
Asi je toho i víc, ale už si nevzpomínám. Jsem ráda, že mám kolem sebe lidi, kteří se mnou vydrželi i přes jistou vytíženost, náročnost a mojí náladovost. :) :* A teď mě omluvte, jsem ráda, že mám volný víkend. Nejdřív si dám mořské plody a za chvíli nasednu na bílýho tygra a odletím s valkýrou vypít si hlavu. :)
středa 22. října 2008
Shall We Dance? - Finale
Nejdřív bych vám všem chtěla poděkovat za vaše názory. Nakonec jsem se přiklonila k názoru těch, kteří jsou mi nejbližší a dobře mě znají (tzn. Jarmom, máma a Eliška). Tak nějak se částečně jako první trefila i Michvolka (Neměly bychom to zase zapít? :)) a i Tess. Koníčky jsou hezká věc. Ale pak se stanou povinností...
No a navíc jsem se skutečně nedokázala s Flirtem rozloučit. A tak jsem to řekla i lektorce. Miluju oba tance stejně a nechci se vzdát ani jednoho.
Dozvěděla jsem se, že do ledna byla výběrová skupina uložena k ledu.(že by i ostatní slečny měly podobné úmysly? :)) Do té doby už se mi tréninky nemusí krýt. A nabídka příležitostného vystupování mě uklidnila docela.
A co je nejlepší - začíná kurz s názvem Latin Flirt Dance. Tedy latinsko-americké tance s tyčí. :)
Možná jste pochytili, že jsem psala, že jsem dostala nabídku od lektorky tance Ivy Langerové, zda bych nechtěla tančit v její výběrové skupině. Zpočátku jsem si myslela, že to budu muset odmítnout kvůli práci. Přece jen - tréninky minimálně 2x týdně, před vystoupením 3x a pak samotná vystoupení. V práci jsme to nakonec vyřešili, že by se to snad dalo skloubit.
Jenže pak jsem se dozvěděla, že bych se musela vzdát své druhé "srdcovky" - Flirt Dance, protože tréninky by se mi kryly. Takže mám na výběr - buď se věnovat jen latině a to pořádně, nebo dál tančit latinu i Flirt, ale jen tak "pohodově".
Nikdy jsem v tanci žádné velké ambice neměla. Tanec je pro mě forma relaxace, příjemný způsob, jak posilovat, aniž bych musela hekat v posilovně a taky určitá možnost jak se vyjádřit. Jenže lektorka na latinu ve vás dokáže vzbudit skutečné nadšení.
Některé nabídky se strašně těžko odmítají. Ale představa, že se vzdávám Flirtu je poněkud... bolavá.
Co byste udělali vy? A prosím, neříkejte, ať si vyberu to, co mě baví víc. Miluju obojí úplně stejně. :)
EDIT: Zapomněla jsem dodat, že z výběrové skupiny nelze jen tak odejít, když vás to přestane bavit. Ve chvíli, kdy lektorka vymyslí sestavu pro deset lidí, musí jich být deset až do odvolání.. nebo do nové sestavy.
EDIT2: Dnes jsem se lektorce na Flirt svěřila se svým dilema. Reagovala "to mi ani neříkejte, já s vámi počítám na vystoupení v lednu". Pak jsme začaly plánovat můj přesun na jiné kurzy...
No a navíc jsem se skutečně nedokázala s Flirtem rozloučit. A tak jsem to řekla i lektorce. Miluju oba tance stejně a nechci se vzdát ani jednoho.
Dozvěděla jsem se, že do ledna byla výběrová skupina uložena k ledu.(že by i ostatní slečny měly podobné úmysly? :)) Do té doby už se mi tréninky nemusí krýt. A nabídka příležitostného vystupování mě uklidnila docela.
A co je nejlepší - začíná kurz s názvem Latin Flirt Dance. Tedy latinsko-americké tance s tyčí. :)
Možná jste pochytili, že jsem psala, že jsem dostala nabídku od lektorky tance Ivy Langerové, zda bych nechtěla tančit v její výběrové skupině. Zpočátku jsem si myslela, že to budu muset odmítnout kvůli práci. Přece jen - tréninky minimálně 2x týdně, před vystoupením 3x a pak samotná vystoupení. V práci jsme to nakonec vyřešili, že by se to snad dalo skloubit.
Jenže pak jsem se dozvěděla, že bych se musela vzdát své druhé "srdcovky" - Flirt Dance, protože tréninky by se mi kryly. Takže mám na výběr - buď se věnovat jen latině a to pořádně, nebo dál tančit latinu i Flirt, ale jen tak "pohodově".
Nikdy jsem v tanci žádné velké ambice neměla. Tanec je pro mě forma relaxace, příjemný způsob, jak posilovat, aniž bych musela hekat v posilovně a taky určitá možnost jak se vyjádřit. Jenže lektorka na latinu ve vás dokáže vzbudit skutečné nadšení.
Některé nabídky se strašně těžko odmítají. Ale představa, že se vzdávám Flirtu je poněkud... bolavá.
Co byste udělali vy? A prosím, neříkejte, ať si vyberu to, co mě baví víc. Miluju obojí úplně stejně. :)
EDIT: Zapomněla jsem dodat, že z výběrové skupiny nelze jen tak odejít, když vás to přestane bavit. Ve chvíli, kdy lektorka vymyslí sestavu pro deset lidí, musí jich být deset až do odvolání.. nebo do nové sestavy.
EDIT2: Dnes jsem se lektorce na Flirt svěřila se svým dilema. Reagovala "to mi ani neříkejte, já s vámi počítám na vystoupení v lednu". Pak jsme začaly plánovat můj přesun na jiné kurzy...
neděle 14. září 2008
In Action!
Měla jsem být dnes ráno v osm v práci. Otevřela jsem oči a zjistila jsem, že není 6:30, ale 7:40. Nikdy jsem nezaspala ani do školy, natož do práce. Možná jednou jsem vyrazila na apríla do školy o hodinu dřív, když mi Eliška schválně přeřídila budík. Něco takového jsem dneska ráno potřebovala - nějaký funny vtip.
Když zaspíte, tak to probíhá přibližně takto: Udivené zírání na hodinky - šok - zírání na jiné hodinky - ještě větší šok, nejdou vám blbě!! Kontrola třetích hodinek... a je jasné, že máte průser! V jiných firmách se zpoždění dá tolerovat, u nás je za pozdní příchod, který je delší než deset minut, napomenutí a pak možná něco horšího, jistě chápete. U nás se na nic a na nikoho nečeká a ani to nejde.
Myslím, že takhle rychle jsem se nikdy v životě neoblékla. Zabralo mi to asi 5 minut. Ještěže mě maminka vždycky cepovala, že oblečení na druhý den musím mít připravené dřív na nějakém stabilním místě. Po těch letech musím uznat, že to má fakt něco do sebe, vám to radím taky. Trhla jsem svůj osobní rekord v oblékání a už ho nikdy nechci překonávat. :)
Pak jsem si zavolala taxíka a ten frajer měl pochopení. Ani nechtějte vědět, jak rychle jsme jeli, ještě by to tu mohl číst nějaký policajt. :) Nakonec jsem dorazila o 15 minut později. Šéf naštěstí nebyl v práci. Zuby jsem si čistila přímo v práci na záchodě (ano, zubní kartáček jsem si přivezla s sebou), česala jsem se v cementárně (=maskérně). Použila jsem tam také místní řasenku, což byla chyba, oteklo mi oko. Ještě tohle!
Pak jsem to odmakala a kolegyně mi řekla, že mám jediné štěstí. To jsem fakt měla.
Teď už se tomu směju, ale byl to fakt děs. :)) Proč nezvonil budík fakt nevím, dneska si nařizuju rovnou tři. :) Dobrou noc. :)
Když zaspíte, tak to probíhá přibližně takto: Udivené zírání na hodinky - šok - zírání na jiné hodinky - ještě větší šok, nejdou vám blbě!! Kontrola třetích hodinek... a je jasné, že máte průser! V jiných firmách se zpoždění dá tolerovat, u nás je za pozdní příchod, který je delší než deset minut, napomenutí a pak možná něco horšího, jistě chápete. U nás se na nic a na nikoho nečeká a ani to nejde.
Myslím, že takhle rychle jsem se nikdy v životě neoblékla. Zabralo mi to asi 5 minut. Ještěže mě maminka vždycky cepovala, že oblečení na druhý den musím mít připravené dřív na nějakém stabilním místě. Po těch letech musím uznat, že to má fakt něco do sebe, vám to radím taky. Trhla jsem svůj osobní rekord v oblékání a už ho nikdy nechci překonávat. :)
Pak jsem si zavolala taxíka a ten frajer měl pochopení. Ani nechtějte vědět, jak rychle jsme jeli, ještě by to tu mohl číst nějaký policajt. :) Nakonec jsem dorazila o 15 minut později. Šéf naštěstí nebyl v práci. Zuby jsem si čistila přímo v práci na záchodě (ano, zubní kartáček jsem si přivezla s sebou), česala jsem se v cementárně (=maskérně). Použila jsem tam také místní řasenku, což byla chyba, oteklo mi oko. Ještě tohle!
Pak jsem to odmakala a kolegyně mi řekla, že mám jediné štěstí. To jsem fakt měla.
Teď už se tomu směju, ale byl to fakt děs. :)) Proč nezvonil budík fakt nevím, dneska si nařizuju rovnou tři. :) Dobrou noc. :)
sobota 23. srpna 2008
Spolužáci
Padla na mě nostalgie. Annaud nedávno zabrousila na stránku spoluzaci.cz a našla naši bývalou střední školu. Tak jsem se zaregistrovala a nestačím zírat. To už je to tak dlouhá doba od našeho maturitního plesu? Neuvěřitelné, jak ten čas letí...
Samozřejmě. Jsou vdané, ženatí, rozvedení, mají děti. Někteří se nehli z rodného hnízda, jiní jsou už daleko. Ty nejnepravděpodobnější slečny jsou vdané, ti nejnepravděpodobnější pánové mají děti. Jeden z nich tam má fotku z kandidátky ODS. :)) Už jsme dospělí. Když si vzpomenu, co jsme tak vyváděli v prváku a teď porovnávám fotky, zdá se mi to naprosto neuvěřitelné a tak dávno. Napadá mě, že těch kolektivů už bylo vlastně hodně. Základka (v mém případě tři, kvůli stěhování), jedna vyšší odborná škola, vejška, ale přece jen z nějakého důvodu vám ta střední škola přiroste k srdci nejvíc.
No, nebudu je přehnaně vychvalovat, vzor ideálního kolektivu jsme nebyli. Na školu jsme přišli jak vyplašené srnky a pak nastoupila těžká puberta. V té době se asi člověk formuje nejvíc a řada z nás prošla šíleným vývojem.
Už jsem je neviděla strašně dlouho, z několika jsme měla strašný šok, když jsem si je prohlédla na fotkách. :) Sice vidím pár povědomých rysů, ale někteří jsou už prostě jiní.
Střední škole vděčím za pár věcí. Byla to střední obchodní škola, maturovala jsem z účetnictví. Já, těžký diskalkulik, který už tehdy věděl, že tohle fakt ne-e. :) Taky jsem potkala Annaud a i přes občasné neshody doufám, že je to kamarádství na celý život. Ale abych nezapadla do nostalgie... Eliško, pamatuješ, jak ti říkali predátore? :))
A malé retro, co jsem našla. :)) Padmé v patnácti na školním výletě ve Španělsku. (ta vlevo :))

Padmé sedící na bobku v klobouku uprostřed, Annaud v pozadí... Půlnoční překvapení na maturáku. Dámy se převlékly za pány a naši pánové na striptérky. Toto je úvodní fáze vystoupení. Pánové se nudí, čekají na dámy a kouří u toho. (To jsme si ale neuvědomili, že si spousta našich rodičů všimne, jak někteří drží svoje cigáro velmi profesionálně, což byl jasný důkaz o našem kouření. :))

Najdi si svou Annaud a Padmé. :))

Mimochodem, oboje šaty, co má na fotkách ze Španělska a na té společné, mám dodnes a pořád mi jsou, takže v tomto směru zatím dobrý. :))
Samozřejmě. Jsou vdané, ženatí, rozvedení, mají děti. Někteří se nehli z rodného hnízda, jiní jsou už daleko. Ty nejnepravděpodobnější slečny jsou vdané, ti nejnepravděpodobnější pánové mají děti. Jeden z nich tam má fotku z kandidátky ODS. :)) Už jsme dospělí. Když si vzpomenu, co jsme tak vyváděli v prváku a teď porovnávám fotky, zdá se mi to naprosto neuvěřitelné a tak dávno. Napadá mě, že těch kolektivů už bylo vlastně hodně. Základka (v mém případě tři, kvůli stěhování), jedna vyšší odborná škola, vejška, ale přece jen z nějakého důvodu vám ta střední škola přiroste k srdci nejvíc.
No, nebudu je přehnaně vychvalovat, vzor ideálního kolektivu jsme nebyli. Na školu jsme přišli jak vyplašené srnky a pak nastoupila těžká puberta. V té době se asi člověk formuje nejvíc a řada z nás prošla šíleným vývojem.
Už jsem je neviděla strašně dlouho, z několika jsme měla strašný šok, když jsem si je prohlédla na fotkách. :) Sice vidím pár povědomých rysů, ale někteří jsou už prostě jiní.
Střední škole vděčím za pár věcí. Byla to střední obchodní škola, maturovala jsem z účetnictví. Já, těžký diskalkulik, který už tehdy věděl, že tohle fakt ne-e. :) Taky jsem potkala Annaud a i přes občasné neshody doufám, že je to kamarádství na celý život. Ale abych nezapadla do nostalgie... Eliško, pamatuješ, jak ti říkali predátore? :))
A malé retro, co jsem našla. :)) Padmé v patnácti na školním výletě ve Španělsku. (ta vlevo :))

Padmé sedící na bobku v klobouku uprostřed, Annaud v pozadí... Půlnoční překvapení na maturáku. Dámy se převlékly za pány a naši pánové na striptérky. Toto je úvodní fáze vystoupení. Pánové se nudí, čekají na dámy a kouří u toho. (To jsme si ale neuvědomili, že si spousta našich rodičů všimne, jak někteří drží svoje cigáro velmi profesionálně, což byl jasný důkaz o našem kouření. :))

Najdi si svou Annaud a Padmé. :))

Mimochodem, oboje šaty, co má na fotkách ze Španělska a na té společné, mám dodnes a pořád mi jsou, takže v tomto směru zatím dobrý. :))
pondělí 18. srpna 2008
Smradi, kam se podíváš
Některým z vás zřejmě přijdou následující řádky kruté, ať už kvůli vašim rozdílným názorům, nebo z faktu, že je vypouští z úst (z prstů?:)) potencionální budoucí matka, ale odpovím vám mým oblíbeným dialogem ze seriálu Sex and the City.
"Já tak nesnáším děti!"
"Jak tohle můžeš říct, vždyť sama jedno máš!"
"Já mám ráda jen svoje dítě!"
Byli jsme v Bulharsku. Do muslimským zemí jsem po jistých zkušenostech odmítla jet. Vadilo mi to neustále otravování a vnucování se místních obyvatel a taky se bojím létat v letadle. Bulharsko mi trochu připomíná Ukrajinu. Nejen porozpadlými budovami, ale také těmi kontrasty. Na jedné straně tam vyrůstají luxusní hotely, pak se jednou ráno v takovém hotelu vzbudíte a pod okny jede chlápek na oslu a za ním běží hejno slepic. Nicméně se nestane, aby vás u stánků někdo obtěžoval, vnucoval vám zboží nebo vás chtěl koupit na stádo velbloudů jednohrbých. Taky je tam neuvěřitelně levno. Zatímco v Chorvatsku z vás sedřou kůži, tady večeře pro dva, s pitím, přílohou a předkrmem stojí tři stovky.
Jak jsem řekla, bydleli jsme v hotelu, který byl ověnčen čtyřmi hvězdičkami, u nás by to byly tak tři. U bazénu byly kluzké dlaždice, měla jsem dojem, že to projektoval nějaký idiot. Pokoj měl ovšem televizi, takže jsem se mohla koukat do práce a na olympiádu na jedničce. Z jídla jsem nedostala zažívací potíže, pláž byla nedaleko a i když v moři plavalo velké množství chaluh, byla jsem spokojená.
Ale byl to hotel plný rodin. Průměr bylo jedno dítě na rodinu, takže my jsme tam byli jako dva exoti, kteří žádné nemají. Bylo to naprosto neuvěřitelné. Začalo to už v letadle. Nepochopím, proč někteří rodiče nemají soudnost a vezmou batole do letadla a doufají, že dítě bude strašně happy, že si bude deset dní hrát na sluníčku na pláži, zatím co rodiče se budou grilovat. Nebylo by lepší počkat, než děcko dosáhne věku aspoň dvou let a pak ho vystavit něčemu takovému?
Měla jsem dojem, že hotel je plný malých hajzlíků, co umí jen brečet, ječet, skákat vám v bazénu na hlavu nebo vás bez dovolení předbíhat kdekoliv a kdykoliv. A rodiče jsou naprosto klidní. Ono to naše děcko tak krásně brečí, že? Tak ho necháme řvát.
Vrcholem byla hotelová restaurace. Chtěli byste se najíst vklidu? Nemožné. Děcka řvala a pobíhala i u jídla. Ale jen ta česká děcka. Byly tam i ruské rodiny a ty jste poznali na první pohled. Jejich potomci seděli způsobně u stolu, uzobávali své jídlo a neječeli.
Jedna rodina byla obzvlášť vypečená. Jejich dítě jsem neviděla v klidném stavu. Tohle jsme pocítili i na informační schůzce, kdy i delegátka, která je jistě zvyklá na ledacos, včetně stupidních dotazů hostů, ztratila trpělivost a chtěla ječící smrady zavřít na balkoně, aspoň to vypadalo, že se to chystá udělat, ale nakonec se ovládla.
Rodiče měli samozřejmě možnost své děti "uklidit" do dětského klubu. Poslední den jsem zaslechla diskutovat dvě slečny, které měly dětský klub na starosti. Jedna říkala, že to dělá podruhé a už naposled. Vloni prý hlídala malé Italy a to prý byla procházka růžovým sadem proti českým výrostkům.
Rodiče s kočárkem a malým děckem neváhali vyrazit ani na celodenní výlet lodí do Nesebru za památkami. Mimčo se sice moc neprojovalo, ale být jím, dám to rodičům pěkně sežrat. V tom vedru se točila hlava i mně, natož batoleti, co neumí ani chodit.
Zdá se vám můj názor příliš krutý? Však ono jí to přejde, až bude mít vlastní. Jo, to je možný. Vlastní chci, teď sice rozhodně ne, ale tyto zkušenosti jsou pro mě ponaučením. Dítě můžu vzít i na Slovensko, ne na rozpálený poloostrov.
V autobuse dokonce průvodce požádal rodiče, zda by si jim ten "infant" nemohl sednout na klín, že pán, co přišel poslední, si nemá kam sednout. Nikdo nereagoval.
Na praxi jsem měla šéfa, ten cestoval velmi často a děti naprosto nesnášel. Tvrdil, že když letí půl dne v letadle a poblíž je nějaký harant, nedá se to vydržet. Jednou mi vyprávěl, že v Americe existuje cestovní kancelář, která nabízí zájezdy do hotelů, kde nejsou žádné děti. Respektive - děti do 15 let s touto cestovkou nesmí jezdit. Na jednu stranu je to trochu diskriminace, ale kancelář prý slibuje hotel a letoviska, kde vám žádné dítě nehopsne v bazénu na hlavu a nebude vám řvát při večeři. Tak nějak si dovedu představit, že majitel tohoto podniku musí mít bohatou klientelu.
Co z toho plyne? Většina dětí mi přijde rozmazlená a souhlasím s tvůrci South Parku, kteří prohlásili, že děti nejsou vůbec roztomilé, ale že jsou to krutí a zákeřní parchanti. Však jsem si všimla, jak dvouletý chlapeček ječel a mlátil maminku pěstičkami. A ta nic. Přemýšlela jsem, čím to je. Pak jsem se zeptala mámy, jestli jsem také byla takový smrad. Odvětila: "Ne, má drahá, kam jsem tě posadila, tam si seděla a mlčela. Ale to je tím, že jsme ještě zažily komunismus. Celá tvá generace byla klidná. Ale vybrala sis to v pubertě." (no dobře, o tom někdy jindy, má puberta byla skutečně bouřlivá :))
Doba se změnila. Nezměnily se jen děti, ale i rodiče. Už jsou se svými dětmi míň. Dělají kariéru a o víkendu je posadí do košíku a vezou je do hypermarketů, kde na ně pomrkává spousta lákadel a rodiče jim svoji nepřítomnost vynahrazují dárky. Častěji se rozvádějí. Děti začínají hulit v jedenácti, souložit ve 13 a pak se diví, že to dětství je najednou pryč. Před 14 dny jsem zpovídala dívčinu. Bylo jí dvanáct. Měla prsa větší než já, namalované nehty a obarvené vlasy. Tvrdila, že Paris Hilton je namyšlená kráva a ví to, i když jí nezná. V jejím věku jsem oblékala barbíny a Paris určitě taky.
Dovolená byla fajn. Až na to množství smradů. :)) Své dítě budu vychovávat tak, aby za pár let nemusela svobodná dívka psát podobný příspěvek. :)
"Já tak nesnáším děti!"
"Jak tohle můžeš říct, vždyť sama jedno máš!"
"Já mám ráda jen svoje dítě!"
Byli jsme v Bulharsku. Do muslimským zemí jsem po jistých zkušenostech odmítla jet. Vadilo mi to neustále otravování a vnucování se místních obyvatel a taky se bojím létat v letadle. Bulharsko mi trochu připomíná Ukrajinu. Nejen porozpadlými budovami, ale také těmi kontrasty. Na jedné straně tam vyrůstají luxusní hotely, pak se jednou ráno v takovém hotelu vzbudíte a pod okny jede chlápek na oslu a za ním běží hejno slepic. Nicméně se nestane, aby vás u stánků někdo obtěžoval, vnucoval vám zboží nebo vás chtěl koupit na stádo velbloudů jednohrbých. Taky je tam neuvěřitelně levno. Zatímco v Chorvatsku z vás sedřou kůži, tady večeře pro dva, s pitím, přílohou a předkrmem stojí tři stovky.
Jak jsem řekla, bydleli jsme v hotelu, který byl ověnčen čtyřmi hvězdičkami, u nás by to byly tak tři. U bazénu byly kluzké dlaždice, měla jsem dojem, že to projektoval nějaký idiot. Pokoj měl ovšem televizi, takže jsem se mohla koukat do práce a na olympiádu na jedničce. Z jídla jsem nedostala zažívací potíže, pláž byla nedaleko a i když v moři plavalo velké množství chaluh, byla jsem spokojená.
Ale byl to hotel plný rodin. Průměr bylo jedno dítě na rodinu, takže my jsme tam byli jako dva exoti, kteří žádné nemají. Bylo to naprosto neuvěřitelné. Začalo to už v letadle. Nepochopím, proč někteří rodiče nemají soudnost a vezmou batole do letadla a doufají, že dítě bude strašně happy, že si bude deset dní hrát na sluníčku na pláži, zatím co rodiče se budou grilovat. Nebylo by lepší počkat, než děcko dosáhne věku aspoň dvou let a pak ho vystavit něčemu takovému?
Měla jsem dojem, že hotel je plný malých hajzlíků, co umí jen brečet, ječet, skákat vám v bazénu na hlavu nebo vás bez dovolení předbíhat kdekoliv a kdykoliv. A rodiče jsou naprosto klidní. Ono to naše děcko tak krásně brečí, že? Tak ho necháme řvát.
Vrcholem byla hotelová restaurace. Chtěli byste se najíst vklidu? Nemožné. Děcka řvala a pobíhala i u jídla. Ale jen ta česká děcka. Byly tam i ruské rodiny a ty jste poznali na první pohled. Jejich potomci seděli způsobně u stolu, uzobávali své jídlo a neječeli.
Jedna rodina byla obzvlášť vypečená. Jejich dítě jsem neviděla v klidném stavu. Tohle jsme pocítili i na informační schůzce, kdy i delegátka, která je jistě zvyklá na ledacos, včetně stupidních dotazů hostů, ztratila trpělivost a chtěla ječící smrady zavřít na balkoně, aspoň to vypadalo, že se to chystá udělat, ale nakonec se ovládla.
Rodiče měli samozřejmě možnost své děti "uklidit" do dětského klubu. Poslední den jsem zaslechla diskutovat dvě slečny, které měly dětský klub na starosti. Jedna říkala, že to dělá podruhé a už naposled. Vloni prý hlídala malé Italy a to prý byla procházka růžovým sadem proti českým výrostkům.
Rodiče s kočárkem a malým děckem neváhali vyrazit ani na celodenní výlet lodí do Nesebru za památkami. Mimčo se sice moc neprojovalo, ale být jím, dám to rodičům pěkně sežrat. V tom vedru se točila hlava i mně, natož batoleti, co neumí ani chodit.
Zdá se vám můj názor příliš krutý? Však ono jí to přejde, až bude mít vlastní. Jo, to je možný. Vlastní chci, teď sice rozhodně ne, ale tyto zkušenosti jsou pro mě ponaučením. Dítě můžu vzít i na Slovensko, ne na rozpálený poloostrov.
V autobuse dokonce průvodce požádal rodiče, zda by si jim ten "infant" nemohl sednout na klín, že pán, co přišel poslední, si nemá kam sednout. Nikdo nereagoval.
Na praxi jsem měla šéfa, ten cestoval velmi často a děti naprosto nesnášel. Tvrdil, že když letí půl dne v letadle a poblíž je nějaký harant, nedá se to vydržet. Jednou mi vyprávěl, že v Americe existuje cestovní kancelář, která nabízí zájezdy do hotelů, kde nejsou žádné děti. Respektive - děti do 15 let s touto cestovkou nesmí jezdit. Na jednu stranu je to trochu diskriminace, ale kancelář prý slibuje hotel a letoviska, kde vám žádné dítě nehopsne v bazénu na hlavu a nebude vám řvát při večeři. Tak nějak si dovedu představit, že majitel tohoto podniku musí mít bohatou klientelu.
Co z toho plyne? Většina dětí mi přijde rozmazlená a souhlasím s tvůrci South Parku, kteří prohlásili, že děti nejsou vůbec roztomilé, ale že jsou to krutí a zákeřní parchanti. Však jsem si všimla, jak dvouletý chlapeček ječel a mlátil maminku pěstičkami. A ta nic. Přemýšlela jsem, čím to je. Pak jsem se zeptala mámy, jestli jsem také byla takový smrad. Odvětila: "Ne, má drahá, kam jsem tě posadila, tam si seděla a mlčela. Ale to je tím, že jsme ještě zažily komunismus. Celá tvá generace byla klidná. Ale vybrala sis to v pubertě." (no dobře, o tom někdy jindy, má puberta byla skutečně bouřlivá :))
Doba se změnila. Nezměnily se jen děti, ale i rodiče. Už jsou se svými dětmi míň. Dělají kariéru a o víkendu je posadí do košíku a vezou je do hypermarketů, kde na ně pomrkává spousta lákadel a rodiče jim svoji nepřítomnost vynahrazují dárky. Častěji se rozvádějí. Děti začínají hulit v jedenácti, souložit ve 13 a pak se diví, že to dětství je najednou pryč. Před 14 dny jsem zpovídala dívčinu. Bylo jí dvanáct. Měla prsa větší než já, namalované nehty a obarvené vlasy. Tvrdila, že Paris Hilton je namyšlená kráva a ví to, i když jí nezná. V jejím věku jsem oblékala barbíny a Paris určitě taky.
Dovolená byla fajn. Až na to množství smradů. :)) Své dítě budu vychovávat tak, aby za pár let nemusela svobodná dívka psát podobný příspěvek. :)
neděle 17. srpna 2008
Obidala
sobota 12. července 2008
Love Is In The Air
Report z FF č. 2, aby to nevypadalo, že jsme si tam celou dobu šli po krku a štvali se navzájem. San a Cece nafotili pár nádherných fotek, takže jsem udělala láskyplnou sbírku. :) Fotografie samozřejmě nafotila San, Cece a Sovog, za případné problémy s jejich zveřejněním se omlouvám.
EDIT: Doplněna fotografie Annaud a Invi :)
EDIT part. 2: Bylo to těžké, ale máme je: Michvolka a Champie přidáni :)

Treiba má každý rád. :)

Discord a Affaia

Michvolka a Champbacca (ten černovlasý a ta zrzka za Věrkou :))

Xixi a Cece

Annaud a Invi

Oprava: Sup vítá Ondrowana :)

"Pravá láska existuje stejně jenom mezi muži", říká P.J. Trewor a dal Shakeovi k narozeninám tričko. :)

Will je milovník, Budji ještě větší :)

Lord a Albi

Jekkyl a Kendra

Trewor a Martinka

Bossi a Blair

Jarmom a Padmé :) :*

Sid a Tobiash

Dort a Monika
EDIT: Doplněna fotografie Annaud a Invi :)
EDIT part. 2: Bylo to těžké, ale máme je: Michvolka a Champie přidáni :)

Treiba má každý rád. :)

Discord a Affaia

Michvolka a Champbacca (ten černovlasý a ta zrzka za Věrkou :))

Xixi a Cece

Annaud a Invi

Oprava: Sup vítá Ondrowana :)

"Pravá láska existuje stejně jenom mezi muži", říká P.J. Trewor a dal Shakeovi k narozeninám tričko. :)

Will je milovník, Budji ještě větší :)

Lord a Albi

Jekkyl a Kendra

Trewor a Martinka

Bossi a Blair

Jarmom a Padmé :) :*

Sid a Tobiash

Dort a Monika
úterý 8. července 2008
P(FF)
Myslím, že máme všichni stejný problém. Dokážete si zapamatovat události deseti dní? Já tedy ne. Ale jo, pokusím se, i když nějaké výpadky tam jsou.
Pátek: Příjezd už v 16:00. Všude bylo prázdno a čisto. Žádné přeplněné popelníky, ucpané záchody, apod. V pět na mě padá krize. První dovolená po devíti měsících, která je delší než jeden den a mě se stýská po práci. Buď jsem workoholik, nebo mě moje práce baví.
Na zahájení linie Star Wars skoro nikdo nepřišel. Dostavilo se torzo CSWU a mexická vlna oživila zatuchlou posilovnu... I když už ne tak zatuchlou, Vašek nainstaloval klimošku, takže sice nebylo vedro, ale smrádek. Zorganizovala jsem seznamovačku a opět jsem se přesvědčila, že je to nesmírně trapné. :) Pak přišli stormtroopeři a byl na chvíli klid. :)
Přijela také Michvolka a já byla nešťasná, protože jsem se jí nemohla věnovat. Skončila v Invině autě, kde seděla existence, která mě celý con v jakoukoliv denní i noční dobu zdravila "dobrý večer". Jen tak pro info, má IQ přes 150 a prý se sebou nedokáže vyjít. Já si říkala, proč pořád opakuje větu: "Čo bude ďalej?" :)
Pozvala jsem Sallu na Martini a oni ho ani neměli v nabídce. Kapku jsme je přeplatily, ale pak se to vyrovnalo. :)
Sobota: Celé ráno jsem řešila, zda jít na konkurenční přednášku. Pak jsem se egoisticky zachechtala slovu "konkurenční" a uznala, že na to nemám nervy, protože bych se jistě stala terčem stupidních narážek. Vyslala jsem tedy Annaud a skutečně... egoistický smích byl zcela na místě.
Oblékla jsem si kostým - ten poslední. Už vím jaké to je, když vás někdo pronásleduje s foťákem jen proto, aby se pak mohl šťourat v tom, kde máte špatně švy. Naštěstí Eternal rozvinul českou vlajku a bylo po srandě. :) A jak jsem si ověřila, skutečně jsem se vyhýbala s úspěchem. :)
Pak jsem půl dne sháněla kozy na Force Factor. Spásu jsem nalezla ve Vodenových fuseklích, použila jsem čtvery. Letos mě vyloženě překvapila Sammael, je to neuvěřitelná šoumenka. Všimli jste si, že valila oči jak Lucie Bílá? Jo, ta holka ten Force Factor fakt má. :) I tak si myslím, že bychom měli na další CSWU reality show rezignovat.
No a pak jsem se konečně věnovala Michvolce, leč chlastu bylo málo, někteří tvdili, že jim absinth vůůůbec nechutná a Sid měla krátkou sukni. :) U zrodu X-reportů jsem nebyla, ale dokážu si představit, jak moc dokáže Lord zkazit chlapcům z 501. morálku. :)))
Neděle: Letos jsem měla jen dvě přednášky, protože mě totálně vysávala připrava na Cosplay. Dodala jsem si odvahy a přinesla na svou přednášku vzorník originálních látek. Nelituju, ty rozzářené a nadšené obličeje stály za to. Konečně se lidi začali také ptát. Všechny dotazy byly výborné, až na jeden... Paranoidně jsem v něm spatřovala touhu "zahnat mě do rohu", ale jak řekla Annaud, byl to pouze a jen trapný dotaz. :)
Co se týče divadla, tak chlapci se opět nepoučili i když je Voden geniální spisovatel a vůbec se nedivím Annaud, která se bála, že Invi vypadnou prsa z podprsenky. :)
Pondělí: Začaly přípravy na soutěž. Počet soutěžících začal brutálně narůstat, někteří dokonce odjeli a hodlali se vrátit jen kvůli soutěži. Co se dělo dál fakt nevím.
Úterý: Pobavila jsem se na CSWU feedback. Aspoň už máme odpověď, až nás bude někdo buzerovat, že nic neděláme. Měli jste nám to říct do očí. :)))
Když jsem večer opět přijímala přihlášky na soutěž, přišla ke mně dívka celá v modrém a nedokázala mi vysvětlit, co má vlastně za kostým. "Já jsem já", tvrdila mi s dodatkem, že je to složitější. OK. Někdo mi pak vysvětlil, že to bylo asi něco jako alter ego.
Pak jsem se ztrapnila, protože jsem slečnu v podkolenkách, v minisukni a krajkové čepičce pozvala do soutěže kostýmů. Odsekla mi, že to není kostým, že v tom chodí normálně. Fajn.
Středa: Byla jsem s Affaiou a Tarkish ve městě a daly jsme si tříšť. Pak už jsem jen stresovala. Má cenu to řešit? Andrejko, dej si panáka, doporučila mi Elíza tím svým mateřsko-sesterským tónem a v tu chvíli mi bylo jasné, že jsem na tom asi zle. Ty problémy se zvukem a výbuch, který zcela oprávněně odnesl ten neschopný IDIOT, který si říkal technik, vynechám. Pak jsem zavelela to osudové: "Vypusťe tygry!"
Víte, jak mi bylo? Asi ne. Má cenu to řešit?
Před soutěží se mi chtělo brečet, po ní taky. Štěštím, že už je to za mnou. Dobrý pocit mi vydržel do druhého dne, ale o tom později.
Hlavní zážitek conu se odehrál po soutěži, kdy jsem se vyčerpaně doplazila do KD a nahlédla do hlavního sálu. Při pohledu na chlapa v kápi jsem usoudila, že jde o nějakou přehlídku bojového umění, takže jsem s klidem nakráčela do první řady. Seděla jsem tam sotva pár vteřin, když najednou ten chlap přišel a stáhnul si přede mnou kalhoty. ŘEkla jsem si, že je asi něco špatně a když mě zničehonic posadil na židli dopředu, začal se mi plazit u nohou, pak mezi nohama, pak se mi zakousl do ňadra, tak jsem pochopila, oč jde. :)
Horší bylo, když mi zabalil hlavu do pláště a svlékl si tu miniaturu. Ehm... No, já vím, já to nesmím komentovat. Ale ten komentář o luxusních buchtách na břiše (či želvičce) si fakt neodpustím. :))) Beru to jako odměnu za úspěšnou Cosplay. Doufám, že Vašek příští rok udělá tu Ladies night, nebo co to říkal. Já ale už budu sedět v poslední řadě. :)) Radši...
Čvrtek: Pořád jsem potkávala nějaké nebezpečí v minisukni a jehlách. Začalo pršet. Jehly zůstaly. U nás na patře v pět ráno rodila Godzilla. Alespoň tak to znělo. :)
Tu uklízečku jsem nepotkala. :) Byla jsem na Čarovečeru. Prožívala jsem ho dost intenzivně, protože jsem si dokázala představit, jak se asi Affaia cítí. Přeje si úspěch jako já o den předtím.
Pátek: Následky cosplaye na mě tvrdě dolehly. Dobrý pocit byl nenávratně v tahu, už mě přestávalo bavit vysvětlovat, proč vyhrál ten nebo onen. Nejsem blbá a všechny narážky směrem k mé osobě chápu velmi dobře. Možná si lidi neuvědomují, že v té porotě jsem nebyla sama. Na druhou stranu chápu lidi, že je mrzí prohra. Ale ona ta organizace také nebyla zrovna lehká.
Před čtvrtou mě Blair doprovodil do nějaké díry. Špiónské prostředí? Takhle jsem si to fakt nepředstavovala. :) Měla jsem strach, že na mě něco kápne. Technika taky nic moc. Uprostřed přednášky můj pohled padl na trubky obalené květovanou peřinou. Fascinující. :) A Elektra je stejně "the best"!
Navrhla jsem San, aby nakreslila jistý obrázek. Pořád se bránila a asi se brání do teď. Co je na Obi-Wanovi a Padmé špatného? :)
Večer se mi udělalo zle od žaludku. Fyzicky mi fakt bylo blbě, navíc pak i psychicky. Dost mě znechutilo chování určitých náctiletých děvčat. Až vyrostete, zamyslete se nad sebou, prosím.
Diskotéky by neměly vůbec být, lidi se na nich hádají. Jo a tancovala jsem flirt. :) Přiznávám se. Ale jen trochu. Opravdu... :)
Sobota: Dozvěděla jsem se, že příští con bude mít 12 dní. (Cha!) A taky se na Dolejte řediteli Pravdovi promítaly fotky z epizody Padmé a "bojovník umění".
Už jsem byla unavená a přistihla jsem se při myšlence, že chci domů. Trochu jsem vypeskovala Blaira, pak si někdo myslel, že s Blairem chodím a sledoval mě celý večer.. (až se vás Blair zeptá, zda vám nějaká kuna někdy nabídla, že vám koupí třešňovej džus, tak je to narážka na tohle :)
Asi půl conu se rozebírala dámská ňadra. Mám je malá. A co jako??? :) Na závěr večera jsem něco špatně pochopila a radši si šla lehnout. Už se mi do práce fakt nechtělo.
P.S. A tu reklamu na Axe jsem pořád ještě neviděla. :))
Když jsem se vrátila domů, tak netekla voda. Ráno jsem musela jít do práce tak, jak jsem se vrátila z conu. Děs! V práci jsem zjistila, že máme dvě nové kolegyně. Jedna je hubená zrzka, druhá je blondýna s mega poprsím. Ta první je mi mnohem sympatičtější. Ale ta bruneta je lepší než ta zrzka! :))
Závěr: Překvapilo mě, kolik lidí jsem podcenila. Překvapilo mě, kolik lidí jsem přecenila. Některé lidi mám po tomto conu ráda víc, než předtím. Některých si víc vážím. Na ty ostatní jsem nezměnila názor.
Cony jsou kromě programu také o vztazích. Ještěže se tam hodně chlastá. :)
Pátek: Příjezd už v 16:00. Všude bylo prázdno a čisto. Žádné přeplněné popelníky, ucpané záchody, apod. V pět na mě padá krize. První dovolená po devíti měsících, která je delší než jeden den a mě se stýská po práci. Buď jsem workoholik, nebo mě moje práce baví.
Na zahájení linie Star Wars skoro nikdo nepřišel. Dostavilo se torzo CSWU a mexická vlna oživila zatuchlou posilovnu... I když už ne tak zatuchlou, Vašek nainstaloval klimošku, takže sice nebylo vedro, ale smrádek. Zorganizovala jsem seznamovačku a opět jsem se přesvědčila, že je to nesmírně trapné. :) Pak přišli stormtroopeři a byl na chvíli klid. :)
Přijela také Michvolka a já byla nešťasná, protože jsem se jí nemohla věnovat. Skončila v Invině autě, kde seděla existence, která mě celý con v jakoukoliv denní i noční dobu zdravila "dobrý večer". Jen tak pro info, má IQ přes 150 a prý se sebou nedokáže vyjít. Já si říkala, proč pořád opakuje větu: "Čo bude ďalej?" :)
Pozvala jsem Sallu na Martini a oni ho ani neměli v nabídce. Kapku jsme je přeplatily, ale pak se to vyrovnalo. :)
Sobota: Celé ráno jsem řešila, zda jít na konkurenční přednášku. Pak jsem se egoisticky zachechtala slovu "konkurenční" a uznala, že na to nemám nervy, protože bych se jistě stala terčem stupidních narážek. Vyslala jsem tedy Annaud a skutečně... egoistický smích byl zcela na místě.
Oblékla jsem si kostým - ten poslední. Už vím jaké to je, když vás někdo pronásleduje s foťákem jen proto, aby se pak mohl šťourat v tom, kde máte špatně švy. Naštěstí Eternal rozvinul českou vlajku a bylo po srandě. :) A jak jsem si ověřila, skutečně jsem se vyhýbala s úspěchem. :)
Pak jsem půl dne sháněla kozy na Force Factor. Spásu jsem nalezla ve Vodenových fuseklích, použila jsem čtvery. Letos mě vyloženě překvapila Sammael, je to neuvěřitelná šoumenka. Všimli jste si, že valila oči jak Lucie Bílá? Jo, ta holka ten Force Factor fakt má. :) I tak si myslím, že bychom měli na další CSWU reality show rezignovat.
No a pak jsem se konečně věnovala Michvolce, leč chlastu bylo málo, někteří tvdili, že jim absinth vůůůbec nechutná a Sid měla krátkou sukni. :) U zrodu X-reportů jsem nebyla, ale dokážu si představit, jak moc dokáže Lord zkazit chlapcům z 501. morálku. :)))
Neděle: Letos jsem měla jen dvě přednášky, protože mě totálně vysávala připrava na Cosplay. Dodala jsem si odvahy a přinesla na svou přednášku vzorník originálních látek. Nelituju, ty rozzářené a nadšené obličeje stály za to. Konečně se lidi začali také ptát. Všechny dotazy byly výborné, až na jeden... Paranoidně jsem v něm spatřovala touhu "zahnat mě do rohu", ale jak řekla Annaud, byl to pouze a jen trapný dotaz. :)
Co se týče divadla, tak chlapci se opět nepoučili i když je Voden geniální spisovatel a vůbec se nedivím Annaud, která se bála, že Invi vypadnou prsa z podprsenky. :)
Pondělí: Začaly přípravy na soutěž. Počet soutěžících začal brutálně narůstat, někteří dokonce odjeli a hodlali se vrátit jen kvůli soutěži. Co se dělo dál fakt nevím.
Úterý: Pobavila jsem se na CSWU feedback. Aspoň už máme odpověď, až nás bude někdo buzerovat, že nic neděláme. Měli jste nám to říct do očí. :)))
Když jsem večer opět přijímala přihlášky na soutěž, přišla ke mně dívka celá v modrém a nedokázala mi vysvětlit, co má vlastně za kostým. "Já jsem já", tvrdila mi s dodatkem, že je to složitější. OK. Někdo mi pak vysvětlil, že to bylo asi něco jako alter ego.
Pak jsem se ztrapnila, protože jsem slečnu v podkolenkách, v minisukni a krajkové čepičce pozvala do soutěže kostýmů. Odsekla mi, že to není kostým, že v tom chodí normálně. Fajn.
Středa: Byla jsem s Affaiou a Tarkish ve městě a daly jsme si tříšť. Pak už jsem jen stresovala. Má cenu to řešit? Andrejko, dej si panáka, doporučila mi Elíza tím svým mateřsko-sesterským tónem a v tu chvíli mi bylo jasné, že jsem na tom asi zle. Ty problémy se zvukem a výbuch, který zcela oprávněně odnesl ten neschopný IDIOT, který si říkal technik, vynechám. Pak jsem zavelela to osudové: "Vypusťe tygry!"
Víte, jak mi bylo? Asi ne. Má cenu to řešit?
Před soutěží se mi chtělo brečet, po ní taky. Štěštím, že už je to za mnou. Dobrý pocit mi vydržel do druhého dne, ale o tom později.
Hlavní zážitek conu se odehrál po soutěži, kdy jsem se vyčerpaně doplazila do KD a nahlédla do hlavního sálu. Při pohledu na chlapa v kápi jsem usoudila, že jde o nějakou přehlídku bojového umění, takže jsem s klidem nakráčela do první řady. Seděla jsem tam sotva pár vteřin, když najednou ten chlap přišel a stáhnul si přede mnou kalhoty. ŘEkla jsem si, že je asi něco špatně a když mě zničehonic posadil na židli dopředu, začal se mi plazit u nohou, pak mezi nohama, pak se mi zakousl do ňadra, tak jsem pochopila, oč jde. :)
Horší bylo, když mi zabalil hlavu do pláště a svlékl si tu miniaturu. Ehm... No, já vím, já to nesmím komentovat. Ale ten komentář o luxusních buchtách na břiše (či želvičce) si fakt neodpustím. :))) Beru to jako odměnu za úspěšnou Cosplay. Doufám, že Vašek příští rok udělá tu Ladies night, nebo co to říkal. Já ale už budu sedět v poslední řadě. :)) Radši...
Čvrtek: Pořád jsem potkávala nějaké nebezpečí v minisukni a jehlách. Začalo pršet. Jehly zůstaly. U nás na patře v pět ráno rodila Godzilla. Alespoň tak to znělo. :)
Tu uklízečku jsem nepotkala. :) Byla jsem na Čarovečeru. Prožívala jsem ho dost intenzivně, protože jsem si dokázala představit, jak se asi Affaia cítí. Přeje si úspěch jako já o den předtím.
Pátek: Následky cosplaye na mě tvrdě dolehly. Dobrý pocit byl nenávratně v tahu, už mě přestávalo bavit vysvětlovat, proč vyhrál ten nebo onen. Nejsem blbá a všechny narážky směrem k mé osobě chápu velmi dobře. Možná si lidi neuvědomují, že v té porotě jsem nebyla sama. Na druhou stranu chápu lidi, že je mrzí prohra. Ale ona ta organizace také nebyla zrovna lehká.
Před čtvrtou mě Blair doprovodil do nějaké díry. Špiónské prostředí? Takhle jsem si to fakt nepředstavovala. :) Měla jsem strach, že na mě něco kápne. Technika taky nic moc. Uprostřed přednášky můj pohled padl na trubky obalené květovanou peřinou. Fascinující. :) A Elektra je stejně "the best"!
Navrhla jsem San, aby nakreslila jistý obrázek. Pořád se bránila a asi se brání do teď. Co je na Obi-Wanovi a Padmé špatného? :)
Večer se mi udělalo zle od žaludku. Fyzicky mi fakt bylo blbě, navíc pak i psychicky. Dost mě znechutilo chování určitých náctiletých děvčat. Až vyrostete, zamyslete se nad sebou, prosím.
Diskotéky by neměly vůbec být, lidi se na nich hádají. Jo a tancovala jsem flirt. :) Přiznávám se. Ale jen trochu. Opravdu... :)
Sobota: Dozvěděla jsem se, že příští con bude mít 12 dní. (Cha!) A taky se na Dolejte řediteli Pravdovi promítaly fotky z epizody Padmé a "bojovník umění".
Už jsem byla unavená a přistihla jsem se při myšlence, že chci domů. Trochu jsem vypeskovala Blaira, pak si někdo myslel, že s Blairem chodím a sledoval mě celý večer.. (až se vás Blair zeptá, zda vám nějaká kuna někdy nabídla, že vám koupí třešňovej džus, tak je to narážka na tohle :)
Asi půl conu se rozebírala dámská ňadra. Mám je malá. A co jako??? :) Na závěr večera jsem něco špatně pochopila a radši si šla lehnout. Už se mi do práce fakt nechtělo.
P.S. A tu reklamu na Axe jsem pořád ještě neviděla. :))
Když jsem se vrátila domů, tak netekla voda. Ráno jsem musela jít do práce tak, jak jsem se vrátila z conu. Děs! V práci jsem zjistila, že máme dvě nové kolegyně. Jedna je hubená zrzka, druhá je blondýna s mega poprsím. Ta první je mi mnohem sympatičtější. Ale ta bruneta je lepší než ta zrzka! :))
Závěr: Překvapilo mě, kolik lidí jsem podcenila. Překvapilo mě, kolik lidí jsem přecenila. Některé lidi mám po tomto conu ráda víc, než předtím. Některých si víc vážím. Na ty ostatní jsem nezměnila názor.
Cony jsou kromě programu také o vztazích. Ještěže se tam hodně chlastá. :)
sobota 31. května 2008
Trocha šafránu....
Dneska mi došlo, že už to bude rok, co jsem udělala státnice. To to letí. :) Navíc procházím vaše blogy a čtu, že se učíte na zkoušky. :)
Vzpomínala jsem, co jsem dělala v tuto dobu před rokem a musím říct, že to bylo dost šílené období, které už bych si nechtěla zopakovat. :) Zhubla jsem 7 kilo, ačkoliv zrovna já to nemám zapotřebí, měsíc a půl jsem žila v jakémsi vakuu, kdy jsem ráno v devět vstala, do dvou se učila, pak jsem něco pojedla, půl hoďky jsem relaxovala, pak jsem se zase učila až do deseti hodin večer. A takhle to šlo každý den. Žádná změna, jen pernamentní strach a stres.
Nevím, jak na jiných školách, ale slyšela jsem, že jinde se dají státnice dělat v průběhu celého roku. My jsme museli 5 určených předmětů udělat najednou. Mohli jsme si je i rozložit, ale fakt se mi nechtělo dělat část v červnu a další až v lednu.
První problém nastal, když nikdo nechtěl oponovat mé diplomové práci. Museli jsme vytvářet umělecké práce, někdo psal román, někdo scénář, já psala sbírku mystery a sci-fi povídek. Nakonec se uvolil jistý scénárista seriálu Ulice, ačkoliv řekl, že mystery ani sci-fi ho nezajímá. Následná spolupráce dopadla tak, jak dopadla - měsíc před odevzdáním mi většinu povídek nechal přepsat a jak mi potvrdilo okolí, většinou to byly zásahy k horšímu. Scénáristé bohužel hodně bazírují na dialozích a přesně vykreslených postavách. Podle něj jsem měla málo dialogů a některé charaktery postav byly prostě "zamlžené". Tak jsem je odmlžila, u obhajob se můj vedoucí práce i oponent šíleně pohádali, ale nakonec jsem si své některé zamlžené postavy uhájila. :)
Ke zkoušce z angličtiny jsme museli mít 70 knih z anglické a americké literatury, ke zkoušce z literárního myšlení pak 150 děl z české a evropské literatury, včetně divadelních her, těch muselo být aspoň 20 a 10 teoretických knih. Žádný problém, kdyby mi tři dny před státnici nevyhořel počítač a seznamy ještě nebyly vytisklé. Můj milý rychle vyměnil zdroj, stihli jsme vytisknout seznamy a počítač mohl jít do šrotu. Tady odvedla jistou práci i Annaud, která mi seznam literatury graficky uspořádala a zrovna u angličtiny mi to pomohlo. :)
Největší strašák byla písemná angličtina. Chodila jsem kvůli tomu rok do jazykovky. Test z gramatiky, k tomu překlad a esej. Na netu se pak objevilo, že to udělali jen 4 lidi a zbytek ne. Já byla mezi těmi druhými. Vypukla panika, nikoho nenapadlo, že je to poněkud divné, nakonec nás všechny museli obvolat, že na stránkách je chyba. Bohužel tak učinili až poté, co většina z nás stihla informovat rodiny, přátele i drahé polovičky, že jsme to projeli. Troška adreanalinu na začátek. :)
U ústních zkoušek chtěl každý Shakespeara. Kdo ho dostal, vyletěl. Já jsem dostala romantismus a transcendentalismus v americké literatuře. Do nebe jsem z toho neskákala, tohle období mě fakt nebavilo.
Vzrůšo přišlo u oborové zkoušky - u mediální komunikace. Profesor byl bodrý člověk, ale u státnice se z něj stala nebetyčná svině. Vesměs se tohoto předmětu nikdo nebál a proto ho většinou podcenili. Já jsem dostala otázku č. 17 - Svoboda tisku, etika, násilí, objektivita vs. subjektivita, vyváženost, předpojatost. Komerčnost a veřejnoprávnost. Budu si tuhle otázku velmi dlouho pamatovat, protože jsem byla přesvědčená, že můj výkon bude za dva, ale profesor mi napařil trojku. Když si všiml mé nesouhlasné reakce, tak se zeptal, zda jsem čekala něco jiného. Odpověděla jsem, že tu zajisté byly horší výkony, které skutečně byly na trojku, ale můj mezi ně nepatřil. Opáčil, že můj projev byl nejistý a že si to v praxi nemohu dovolit. Vysvětlila jsem mu, že kdyby čekal 6 hodin s nervními kolegy, až přijde na řadu, taky by jeho projev nebyl sebejistý. Moje spanilá pětiletá jízda za červenou rourou byla tedy zkažená. Prorektorka navrhovala, ať se nechám přezkoušet, ale moje napjaté nervy by víc neunesly.
Pak začalo to pravé peklo. Pár lidi přišlo na to, že jsme sice soukromá škola, ale to neznamená, že státnice budou zadarmo. Když státnice neudělala šprtka, která se drtila od září, dostala jsem skutečně strach.
Den před státnicí jsem spala tři hodiny. Ráno jsem zjistila, že odklonili dopravu. A aby toho nebylo málo, moje oblíbená profesorka na literaturu onemocněla a místo ní usedl do komise ten kretén, který mi dal trojku z médií. Myslela jsem, že omdlím, když jsem vcházela dovnitř.
Z každého okruhu jsme si vytahovali dvě otázky. Z češtiny jsem si vytáhla gramatické kategorie sloves a pak aktuální členění výpovědi a tématické posloupnosti. Tohle byla tragédie. V češtině jsem plavala vždycky, zvláště když šlo o syntax. Naštěstí vedení školy vědělo, že čeština je všeobecný problém, takže ke známce z češtiny se počítala i známka z kulturní antropologie.
Tam jsme měli různé lahůdky, nejlepší otázka zněla: Paměťové kostry v české enkulturaci (rakušanství jako společné východisko, venkov a venkovanství včetně metafory oráče, tradice biedermeieru. Mě osobně děsila otázka Proces perzonalizace, narcismu, desublimace v modernismu a postmodernismu. Otázka Stěžejní žánry středověké literatury – legenda, kronika, rytířský epos byla v pohodě, měla jsem radost, že jí mám. S otázkou Vyprávění příběhů jako antropologická konstanta lidské existence – literární příklady už to bylo horší, protože jí nikdo neměl zpracovanou. :) Naštěstí se komise tak dlouho ryla ve středověku, že na druhou otázku zbyla asi minuta, takže jsem se stihla jen oslím můstkem přenést k mýtům a konec.
Otázka z literárního myšlení mě vytočila. Mezi tématy byly otázky typu co je román, co je povídka, typologie literárních postav, narativní postupy a na mě zbyla otázka Co je literární kritika a její místo v systému literární vědy. Takže seznam literatury mi byl stejně k ničemu, protože se tahle otázka nedala aplikovat na žádnou knihu.
Ten den jsem dělala státnice s třemi děvčaty a jedním klukem. Když nám oznámili výsledky, kolektivně jsme se rozbrečeli radostí a padli si to náruče (poprvé a naposledy :))
Občas se mi stýská po škole. Myslete si co chcete, ale ať ve škole dřete jak chcete, je to pořád proti práci flákačka, protože jste prostě... svobodní. Nemusíte řešit dovolené, zvýšení platu, nasraného šéfa nebo otravné kolegy, které, narozdíl od studentských kolegů, musíte vídat každý den. Na přednášku se můžete vykašlat, na práci těžko. Nakonec zjistíte, že vám to studium bylo víceméně k ničemu. Všude chtějí praxi, nezajímá je, kolik máte titulů, jaké jste měli známky, nebo jestli máte rudý diplom, a i když vás někam vezmou, první dva roky budete prostě nuly, které budou dřít do úmoru.
Já jsem třeba až po nástupu do práce zjistila, co vlastně chci a nechci. Škola vám totiž nikdy skutečně neukáže, co vás čeká.
Literární akademii vděčím hlavně za to, že mě zasvětila do tajů literatury, o kterých jsem na střední škole neměla ani ponětí. Stýská se mi po debatách o knihách na seminářích, po prolejzání knihoven... A chybí mi i naše prorektorka, která uměla předčítat básně tak, že vám vháněla slzy do očí.
Važte si toho, dokud tohle máte. (a pokud si myslíte, že je to kravina, tak vám garantuju, že po pár měsících v práci to budete tvrdit taky :))
Vzpomínala jsem, co jsem dělala v tuto dobu před rokem a musím říct, že to bylo dost šílené období, které už bych si nechtěla zopakovat. :) Zhubla jsem 7 kilo, ačkoliv zrovna já to nemám zapotřebí, měsíc a půl jsem žila v jakémsi vakuu, kdy jsem ráno v devět vstala, do dvou se učila, pak jsem něco pojedla, půl hoďky jsem relaxovala, pak jsem se zase učila až do deseti hodin večer. A takhle to šlo každý den. Žádná změna, jen pernamentní strach a stres.
Nevím, jak na jiných školách, ale slyšela jsem, že jinde se dají státnice dělat v průběhu celého roku. My jsme museli 5 určených předmětů udělat najednou. Mohli jsme si je i rozložit, ale fakt se mi nechtělo dělat část v červnu a další až v lednu.
První problém nastal, když nikdo nechtěl oponovat mé diplomové práci. Museli jsme vytvářet umělecké práce, někdo psal román, někdo scénář, já psala sbírku mystery a sci-fi povídek. Nakonec se uvolil jistý scénárista seriálu Ulice, ačkoliv řekl, že mystery ani sci-fi ho nezajímá. Následná spolupráce dopadla tak, jak dopadla - měsíc před odevzdáním mi většinu povídek nechal přepsat a jak mi potvrdilo okolí, většinou to byly zásahy k horšímu. Scénáristé bohužel hodně bazírují na dialozích a přesně vykreslených postavách. Podle něj jsem měla málo dialogů a některé charaktery postav byly prostě "zamlžené". Tak jsem je odmlžila, u obhajob se můj vedoucí práce i oponent šíleně pohádali, ale nakonec jsem si své některé zamlžené postavy uhájila. :)
Ke zkoušce z angličtiny jsme museli mít 70 knih z anglické a americké literatury, ke zkoušce z literárního myšlení pak 150 děl z české a evropské literatury, včetně divadelních her, těch muselo být aspoň 20 a 10 teoretických knih. Žádný problém, kdyby mi tři dny před státnici nevyhořel počítač a seznamy ještě nebyly vytisklé. Můj milý rychle vyměnil zdroj, stihli jsme vytisknout seznamy a počítač mohl jít do šrotu. Tady odvedla jistou práci i Annaud, která mi seznam literatury graficky uspořádala a zrovna u angličtiny mi to pomohlo. :)
Největší strašák byla písemná angličtina. Chodila jsem kvůli tomu rok do jazykovky. Test z gramatiky, k tomu překlad a esej. Na netu se pak objevilo, že to udělali jen 4 lidi a zbytek ne. Já byla mezi těmi druhými. Vypukla panika, nikoho nenapadlo, že je to poněkud divné, nakonec nás všechny museli obvolat, že na stránkách je chyba. Bohužel tak učinili až poté, co většina z nás stihla informovat rodiny, přátele i drahé polovičky, že jsme to projeli. Troška adreanalinu na začátek. :)
U ústních zkoušek chtěl každý Shakespeara. Kdo ho dostal, vyletěl. Já jsem dostala romantismus a transcendentalismus v americké literatuře. Do nebe jsem z toho neskákala, tohle období mě fakt nebavilo.
Vzrůšo přišlo u oborové zkoušky - u mediální komunikace. Profesor byl bodrý člověk, ale u státnice se z něj stala nebetyčná svině. Vesměs se tohoto předmětu nikdo nebál a proto ho většinou podcenili. Já jsem dostala otázku č. 17 - Svoboda tisku, etika, násilí, objektivita vs. subjektivita, vyváženost, předpojatost. Komerčnost a veřejnoprávnost. Budu si tuhle otázku velmi dlouho pamatovat, protože jsem byla přesvědčená, že můj výkon bude za dva, ale profesor mi napařil trojku. Když si všiml mé nesouhlasné reakce, tak se zeptal, zda jsem čekala něco jiného. Odpověděla jsem, že tu zajisté byly horší výkony, které skutečně byly na trojku, ale můj mezi ně nepatřil. Opáčil, že můj projev byl nejistý a že si to v praxi nemohu dovolit. Vysvětlila jsem mu, že kdyby čekal 6 hodin s nervními kolegy, až přijde na řadu, taky by jeho projev nebyl sebejistý. Moje spanilá pětiletá jízda za červenou rourou byla tedy zkažená. Prorektorka navrhovala, ať se nechám přezkoušet, ale moje napjaté nervy by víc neunesly.
Pak začalo to pravé peklo. Pár lidi přišlo na to, že jsme sice soukromá škola, ale to neznamená, že státnice budou zadarmo. Když státnice neudělala šprtka, která se drtila od září, dostala jsem skutečně strach.
Den před státnicí jsem spala tři hodiny. Ráno jsem zjistila, že odklonili dopravu. A aby toho nebylo málo, moje oblíbená profesorka na literaturu onemocněla a místo ní usedl do komise ten kretén, který mi dal trojku z médií. Myslela jsem, že omdlím, když jsem vcházela dovnitř.
Z každého okruhu jsme si vytahovali dvě otázky. Z češtiny jsem si vytáhla gramatické kategorie sloves a pak aktuální členění výpovědi a tématické posloupnosti. Tohle byla tragédie. V češtině jsem plavala vždycky, zvláště když šlo o syntax. Naštěstí vedení školy vědělo, že čeština je všeobecný problém, takže ke známce z češtiny se počítala i známka z kulturní antropologie.
Tam jsme měli různé lahůdky, nejlepší otázka zněla: Paměťové kostry v české enkulturaci (rakušanství jako společné východisko, venkov a venkovanství včetně metafory oráče, tradice biedermeieru. Mě osobně děsila otázka Proces perzonalizace, narcismu, desublimace v modernismu a postmodernismu. Otázka Stěžejní žánry středověké literatury – legenda, kronika, rytířský epos byla v pohodě, měla jsem radost, že jí mám. S otázkou Vyprávění příběhů jako antropologická konstanta lidské existence – literární příklady už to bylo horší, protože jí nikdo neměl zpracovanou. :) Naštěstí se komise tak dlouho ryla ve středověku, že na druhou otázku zbyla asi minuta, takže jsem se stihla jen oslím můstkem přenést k mýtům a konec.
Otázka z literárního myšlení mě vytočila. Mezi tématy byly otázky typu co je román, co je povídka, typologie literárních postav, narativní postupy a na mě zbyla otázka Co je literární kritika a její místo v systému literární vědy. Takže seznam literatury mi byl stejně k ničemu, protože se tahle otázka nedala aplikovat na žádnou knihu.
Ten den jsem dělala státnice s třemi děvčaty a jedním klukem. Když nám oznámili výsledky, kolektivně jsme se rozbrečeli radostí a padli si to náruče (poprvé a naposledy :))
Občas se mi stýská po škole. Myslete si co chcete, ale ať ve škole dřete jak chcete, je to pořád proti práci flákačka, protože jste prostě... svobodní. Nemusíte řešit dovolené, zvýšení platu, nasraného šéfa nebo otravné kolegy, které, narozdíl od studentských kolegů, musíte vídat každý den. Na přednášku se můžete vykašlat, na práci těžko. Nakonec zjistíte, že vám to studium bylo víceméně k ničemu. Všude chtějí praxi, nezajímá je, kolik máte titulů, jaké jste měli známky, nebo jestli máte rudý diplom, a i když vás někam vezmou, první dva roky budete prostě nuly, které budou dřít do úmoru.
Já jsem třeba až po nástupu do práce zjistila, co vlastně chci a nechci. Škola vám totiž nikdy skutečně neukáže, co vás čeká.
Literární akademii vděčím hlavně za to, že mě zasvětila do tajů literatury, o kterých jsem na střední škole neměla ani ponětí. Stýská se mi po debatách o knihách na seminářích, po prolejzání knihoven... A chybí mi i naše prorektorka, která uměla předčítat básně tak, že vám vháněla slzy do očí.
Važte si toho, dokud tohle máte. (a pokud si myslíte, že je to kravina, tak vám garantuju, že po pár měsících v práci to budete tvrdit taky :))
pátek 23. května 2008
TO SI MUSÍTE PŘEČÍST!!!
Na technickém oddělení dělá jeden kluk. Je mu dvacet, teď vylezl ze školy. Docela milej týpek. Včera to skončilo. Přišel v saku a začal nám vnucovat nějaké finanční produkty. Předtím jste z něj sotva dostali jednu větu, teď ze sebe chrlil podivná slova jako SKVĚLÁ PŘÍLEŽITOST, VYSOKÝ VÝDĚLEK, PYRAMIDA, NOVÝ ZÁKAZNÍK... V očích měl lesk šílence, stejně jako pár dalších, co znám. Řekla jsem mu, že jestli nechce přijít o své kamarády, tak ať se na to vysere. Řekla jsem to docela pohrdavě a drsně, doufám, že to k něčemu bude.
Není jediný. Z milých lidí, které jsem kdysi znala, tyhle podivné firmy, co mi připomínají sekty, dělají nesnesitelná monstra bez mozku. Už se s nimi nemůžete ani bavit, aniž byste neměli strach, že vám začnou vyprávět o tom, že díky tomu a tomu mají spoustu peněz a že byste do toho měli jít taky. Ne, podle nich do toho prostě MUSÍTE jít. A když získáte další a další...
Panebože. Tohle by se mělo zakázat...
Není jediný. Z milých lidí, které jsem kdysi znala, tyhle podivné firmy, co mi připomínají sekty, dělají nesnesitelná monstra bez mozku. Už se s nimi nemůžete ani bavit, aniž byste neměli strach, že vám začnou vyprávět o tom, že díky tomu a tomu mají spoustu peněz a že byste do toho měli jít taky. Ne, podle nich do toho prostě MUSÍTE jít. A když získáte další a další...
Panebože. Tohle by se mělo zakázat...
neděle 11. května 2008
Momentka
Padmé a Invi na šlapadle a při procházce Prahou, aneb co se Annaud zdráhala dát na Flickr. :)
No co?? Občas mužeme bejt vulgární, ne? Co pořád s těma uhlazenýma blogama! Odvažte se! :))) Vyhlašuju soutěž o nejlepší fotku, na které děláte vulgární gesta... Vše je povoleno! (No, to jsem zvědavá, kdo se zapojí :D)

No co?? Občas mužeme bejt vulgární, ne? Co pořád s těma uhlazenýma blogama! Odvažte se! :))) Vyhlašuju soutěž o nejlepší fotku, na které děláte vulgární gesta... Vše je povoleno! (No, to jsem zvědavá, kdo se zapojí :D)

sobota 3. května 2008
"Tanyny, ťapity, vrť, vrť..."
...název je citace z Garfielda. :))
Posilovna mě nebaví, aerobik mě nudí, ale hýbat se musím. Když už nemusím být v práci 14 hodin denně (doufám, že teď se to také nezmění), vrátila jsem se zase k tanci. Párový tanec je fajn, ale zjistila jsem, že jsem raději na parketu vlastní paní... a někteří pánové prostě nemají rádi, když se partnerka snaží vést, což jsem občas dělala. :) Když někomu řeknu, že tančím sólovou latinu, ještě to každý chápe, pojem "flirt dance" musím obvykle dlouze vysvětlovat.
Musím přiznat, že do "Flirtu" jsem se zamilovala už první hodinu a moje láska sílí s každou lekcí.
Má to sice trochu divný název, ale ten si vymysleli tady v ČR. Přesněji řečeno, je to tanec s orientálními prvky, inspirovaný stylem striptýzových tanečnic, které využívají tzv. princip S Factoru. Průkopnicí je jistá Sheila Kelley, která je i autorkou mnoha knih o S Factoru (u nás vyšla jedna), je nechutně bohatou majitelkou několika tanečních škol v USA a své pole působnosti rozšířila do celého světa. V Anglii už vlna mánie po S Factoru opadla, k nám se S Factor dostal teď, tudíž taneční školy ještě nemají to, co je v pokročilých hodinách třeba - tyč. :))) Ale Flirt dance se dá tančit i bez ní.
Sheila byla prý původně herečka, komparzistka, která v béčkových filmech hrála role striptérek. Když studovala svoje stěky, setkávala se se spoustou profesionálek v oboru a postupně zjišťovala, že u tyče se nemůže vlnit kdejaká štětka, ale že je třeba talent a výborná fyzická zdatnost. Navíc někde je to jinak než tady, tady se tanečnice u tyče rovná sexuální pracovnice, jinde se tyto profese oddělují a tanečnice je prostě jen tanečnice.
Sheila začala tanec studovat, brzy ho povýšila na umění a podařilo se jí sáhnout do tajných snů všech žen. Ruku na srdce, milé dámy, můžete si myslet, že ty u tyče jsou sice děvky, ale netoužily jste si to někdy zkusit? :) Já ano, puritán nejsem. :)
Ovšem základní rozdíl mezi slečnou-profesionálkou u tyče a tanečníci Flirt Dance je ten, že ta druhá se nesvléká, pouze svůdně tančí v tom, v čem se cítí přitažlivá. Sheila má navíc jistou teorii, se kterou souhlasím - některé ženy mají problém cítit se krasné, i když jsou a Flirt Dance jim pomáhá uvědomit si jejich ženskost a ukáže jim, že se i ony můžou cítit sexy.
Podle S Factoru tančí hodně zpěvaček, včetně Christiny Aguilery, Madonny, S Factor provozuje i Teri Hatcher (to je zoufalá manželka, nebo Lois ze Supermana :))
Zatím sice nemám tyč, učím se jak kroužit různými částmi těla, jak se svést po zdi (fakt:)), atd. :). Už jste se někdy zkoušely na zemi převalit tak, aby to vypadalo sexy, nebo se tak zvednout? Je to teda pěkná makačka a nezávislý pozorovatel by se nám jistě smál. Lektorka volá, abychom se tvářily sexy, ale pokud se máte zvednout jen na rukou a první má jít zadek a vy prostě nemáte sílu, tak hekáte, děláte příšerné ksichty, takže to rozhodně sexy není, ale věřím, že se to časem naučím. :)
Když tam listuji knihou tak si říkám, že tohle....

...už pro mě není problém, ale pokud taneční studio na podzim postaví sál a v něm budou žádané tyče, tak tohle...

...prostě v životě neudělám. Nebo možná ano, ale jen jednou. :)
Normálně máme lektorku, ale včera jsem měly záskok a přišel chlap. :) Do kurzu nás chodí asi 12, teď nás bylo zničehonic 5. Kolegyně se nejspíš zalekly, že dneska se budou muset vlnit před chlapem. Chyba, chyba! Frajer normálně učí modernu, ale teď vymyslel cosi jako sexy lady dance style a naučil nás slušnou choreografii. Byl to takový ukecaný a hyperaktivní ďáblík (možná inspirace do RPG :)), co pěkně vrtěl zadkem. :))) (ano, lásko, já vím, koukat a tančit ano, ale nekomentovat - už mlčím :))
S lektory mužského pohlaví nemám moc dobré zkušenosti. Ne, že by nebyli dobří, bohužel některé náctileté slečny k nim nechodí kvůli tanci, ale jen se přiblble chichotat všemu, co řeknou nebo udělají. Můj lektor na latinu je profík každým coulem, navíc se zbytečně nerozptyluje a jede. (Je pravda, že někdy mu sotva stačíme a domů se pak plazíme s jazykem na vestě :)) Kdyby za ním na hodiny netáhl jeho stálý fan klub dylinek, bylo by to dokonalé. Nevím, jak ony, ale já se k němu chodím učit tancovat a ne proto, abych v šatně opět musela rozebírat, že dneska měl Vilda díru mezi nohama a jestli je teda gay nebo není. Minule si se mnou střihl sambu, asi proto, že jsem mu položila inteligentní dotaz, který se netýkal jeho osobního života, ale choreografie :). Nyní mám svůj anti-fan klub dylinek, protože on na mě sáhnul a trvalo to celou minutu a půl!! :D
Toto jsou moje dobré kamarádky: Taneční boty s měkkou podrážkou a chráničem podpatků, výborná investice, která se vyplatí, protože vás v nich vůbec nebolí nohy. Dají se nosit i na plesy, sice nejsou moc stylové, ale to téměř žádné taneční boty, pokud nejsou šité na míru. Ve Flirtu zatím podpatky nenosím, prý až bude lekce tance s židlí. :)
btw: Zde najdete video o základních pohybech S Factoru :)
Jinak mě nikdy tančit Flirt dance neuvidíte. Mimo kurzy to mám zakázané. Můžu tančit jen doma. ;))
Posilovna mě nebaví, aerobik mě nudí, ale hýbat se musím. Když už nemusím být v práci 14 hodin denně (doufám, že teď se to také nezmění), vrátila jsem se zase k tanci. Párový tanec je fajn, ale zjistila jsem, že jsem raději na parketu vlastní paní... a někteří pánové prostě nemají rádi, když se partnerka snaží vést, což jsem občas dělala. :) Když někomu řeknu, že tančím sólovou latinu, ještě to každý chápe, pojem "flirt dance" musím obvykle dlouze vysvětlovat.
Musím přiznat, že do "Flirtu" jsem se zamilovala už první hodinu a moje láska sílí s každou lekcí.
Má to sice trochu divný název, ale ten si vymysleli tady v ČR. Přesněji řečeno, je to tanec s orientálními prvky, inspirovaný stylem striptýzových tanečnic, které využívají tzv. princip S Factoru. Průkopnicí je jistá Sheila Kelley, která je i autorkou mnoha knih o S Factoru (u nás vyšla jedna), je nechutně bohatou majitelkou několika tanečních škol v USA a své pole působnosti rozšířila do celého světa. V Anglii už vlna mánie po S Factoru opadla, k nám se S Factor dostal teď, tudíž taneční školy ještě nemají to, co je v pokročilých hodinách třeba - tyč. :))) Ale Flirt dance se dá tančit i bez ní.
Sheila byla prý původně herečka, komparzistka, která v béčkových filmech hrála role striptérek. Když studovala svoje stěky, setkávala se se spoustou profesionálek v oboru a postupně zjišťovala, že u tyče se nemůže vlnit kdejaká štětka, ale že je třeba talent a výborná fyzická zdatnost. Navíc někde je to jinak než tady, tady se tanečnice u tyče rovná sexuální pracovnice, jinde se tyto profese oddělují a tanečnice je prostě jen tanečnice.
Sheila začala tanec studovat, brzy ho povýšila na umění a podařilo se jí sáhnout do tajných snů všech žen. Ruku na srdce, milé dámy, můžete si myslet, že ty u tyče jsou sice děvky, ale netoužily jste si to někdy zkusit? :) Já ano, puritán nejsem. :)
Ovšem základní rozdíl mezi slečnou-profesionálkou u tyče a tanečníci Flirt Dance je ten, že ta druhá se nesvléká, pouze svůdně tančí v tom, v čem se cítí přitažlivá. Sheila má navíc jistou teorii, se kterou souhlasím - některé ženy mají problém cítit se krasné, i když jsou a Flirt Dance jim pomáhá uvědomit si jejich ženskost a ukáže jim, že se i ony můžou cítit sexy.
Podle S Factoru tančí hodně zpěvaček, včetně Christiny Aguilery, Madonny, S Factor provozuje i Teri Hatcher (to je zoufalá manželka, nebo Lois ze Supermana :))
Zatím sice nemám tyč, učím se jak kroužit různými částmi těla, jak se svést po zdi (fakt:)), atd. :). Už jste se někdy zkoušely na zemi převalit tak, aby to vypadalo sexy, nebo se tak zvednout? Je to teda pěkná makačka a nezávislý pozorovatel by se nám jistě smál. Lektorka volá, abychom se tvářily sexy, ale pokud se máte zvednout jen na rukou a první má jít zadek a vy prostě nemáte sílu, tak hekáte, děláte příšerné ksichty, takže to rozhodně sexy není, ale věřím, že se to časem naučím. :)
Když tam listuji knihou tak si říkám, že tohle....

...už pro mě není problém, ale pokud taneční studio na podzim postaví sál a v něm budou žádané tyče, tak tohle...

...prostě v životě neudělám. Nebo možná ano, ale jen jednou. :)
Normálně máme lektorku, ale včera jsem měly záskok a přišel chlap. :) Do kurzu nás chodí asi 12, teď nás bylo zničehonic 5. Kolegyně se nejspíš zalekly, že dneska se budou muset vlnit před chlapem. Chyba, chyba! Frajer normálně učí modernu, ale teď vymyslel cosi jako sexy lady dance style a naučil nás slušnou choreografii. Byl to takový ukecaný a hyperaktivní ďáblík (možná inspirace do RPG :)), co pěkně vrtěl zadkem. :))) (ano, lásko, já vím, koukat a tančit ano, ale nekomentovat - už mlčím :))
S lektory mužského pohlaví nemám moc dobré zkušenosti. Ne, že by nebyli dobří, bohužel některé náctileté slečny k nim nechodí kvůli tanci, ale jen se přiblble chichotat všemu, co řeknou nebo udělají. Můj lektor na latinu je profík každým coulem, navíc se zbytečně nerozptyluje a jede. (Je pravda, že někdy mu sotva stačíme a domů se pak plazíme s jazykem na vestě :)) Kdyby za ním na hodiny netáhl jeho stálý fan klub dylinek, bylo by to dokonalé. Nevím, jak ony, ale já se k němu chodím učit tancovat a ne proto, abych v šatně opět musela rozebírat, že dneska měl Vilda díru mezi nohama a jestli je teda gay nebo není. Minule si se mnou střihl sambu, asi proto, že jsem mu položila inteligentní dotaz, který se netýkal jeho osobního života, ale choreografie :). Nyní mám svůj anti-fan klub dylinek, protože on na mě sáhnul a trvalo to celou minutu a půl!! :D
Toto jsou moje dobré kamarádky: Taneční boty s měkkou podrážkou a chráničem podpatků, výborná investice, která se vyplatí, protože vás v nich vůbec nebolí nohy. Dají se nosit i na plesy, sice nejsou moc stylové, ale to téměř žádné taneční boty, pokud nejsou šité na míru. Ve Flirtu zatím podpatky nenosím, prý až bude lekce tance s židlí. :)
btw: Zde najdete video o základních pohybech S Factoru :)
Jinak mě nikdy tančit Flirt dance neuvidíte. Mimo kurzy to mám zakázané. Můžu tančit jen doma. ;))
pondělí 28. dubna 2008
Změny, změny, změny....
Tento příspěvěk měl být původně ostřejší, ale už mi vychladla hlava... Předně musím zmínit, že pánové navštěvující tento blog nosí převážně boxerky, nebo jde o dámy, které boxerky preferují. Čtyři respondenti nenosí nic. Fajn, na conu ustanovíme komisi, která to zkontroluje. Kdo se hlásí dobrovolně? :)
Do levého sloupce jsem minulý týden napsala, že jsem dostala jinou práci. Nemám radost. Půl roku v "továrně na sny" (tak tomu říká můj otčím) a už jsem vystřídala tři místa. Strašně ráda už bych se někde usadila, ale není mi to přáno. Nejhorší je, že se mě nikdo nezeptal, jestli to nové místo chci. Šéf mi to oznámil stylem, který nepřipouští námitky. Přece jsme vás povýšili, to snad by nikdo neodmítl. Asi ne. Vždycky jsem si myslela, že když vás v práci povýší, tak máte radost. To by se ale na vás vaši kolegové nesměli tvářit jako na vraha. Máte jim začít dlouhosáhle vysvětlovat, že jste o to místo skutečně nestáli, či dokonce jste ani nevěděli, že se uvolní, či že o něj stojí někdo jiný? Ne, stejně by mi nevěřili.
S "kolegyní" jsme si vyměnily pár nevybíravých slov. Opět... Nejlepší na tom bylo, že jsem si při pohledu na ní představovala, jak tu postavu v RPG, která je jí inspirovaná, hodně bolestivě zabiju. :)
Také jsem zjistila, že anální speleologie je k ničemu a ti, co ji provozovali, to zjistili také. Nedělejte to. Nevyplatí se to.
Ale když to shrnu, tak za a) se necítím dobře, b) neberu to jako vítězství, i když mi to všichni kolem valí do hlavy, c) bojím se, co bude...
Ten den jsem se plížila z práce naprosto vysátá a nechtělo se mi do tanečních a ani se rýpat v kostýmech - to je co říct. Ale stačila jedna jediná sms od něj, ve které napsal, že je na mě hrdý a bylo to trochu lepší. Občas to svým blízkým řekněte. Je to fajn. :) :***
Do levého sloupce jsem minulý týden napsala, že jsem dostala jinou práci. Nemám radost. Půl roku v "továrně na sny" (tak tomu říká můj otčím) a už jsem vystřídala tři místa. Strašně ráda už bych se někde usadila, ale není mi to přáno. Nejhorší je, že se mě nikdo nezeptal, jestli to nové místo chci. Šéf mi to oznámil stylem, který nepřipouští námitky. Přece jsme vás povýšili, to snad by nikdo neodmítl. Asi ne. Vždycky jsem si myslela, že když vás v práci povýší, tak máte radost. To by se ale na vás vaši kolegové nesměli tvářit jako na vraha. Máte jim začít dlouhosáhle vysvětlovat, že jste o to místo skutečně nestáli, či dokonce jste ani nevěděli, že se uvolní, či že o něj stojí někdo jiný? Ne, stejně by mi nevěřili.
S "kolegyní" jsme si vyměnily pár nevybíravých slov. Opět... Nejlepší na tom bylo, že jsem si při pohledu na ní představovala, jak tu postavu v RPG, která je jí inspirovaná, hodně bolestivě zabiju. :)
Také jsem zjistila, že anální speleologie je k ničemu a ti, co ji provozovali, to zjistili také. Nedělejte to. Nevyplatí se to.
Ale když to shrnu, tak za a) se necítím dobře, b) neberu to jako vítězství, i když mi to všichni kolem valí do hlavy, c) bojím se, co bude...
Ten den jsem se plížila z práce naprosto vysátá a nechtělo se mi do tanečních a ani se rýpat v kostýmech - to je co říct. Ale stačila jedna jediná sms od něj, ve které napsal, že je na mě hrdý a bylo to trochu lepší. Občas to svým blízkým řekněte. Je to fajn. :) :***
pondělí 24. března 2008
Výkřik do tmy
Nikdy mě nepřestane fascinovat, kolik je mezi vámi hajzlů, podrazáků a lhářů. Někdy si fakt říkám, že je to lepší v práci, kde mi kolegyně řekne do očí, že jsem mrcha, já jí řeknu, že je děvka, atmosféra se uvolní a je klid.
Jsou to asi tak tři roky, kdy jsem fakt měla problém bavit se s lidmi. Měla jsem problém sednout si s vámi ke stolu, povídat si jen tak. Vy jste měli dojem, že jsem odtažitá a ještě něco horšího. Jenže já se prostě bála si někoho pustit k tělu... No a tak jsem se pokusila se změnit.
Jenže počínaje dnešním dnem na to všechno kašlu. Obávala jsem se oprávněně. Jsem rozhorčená, naštvaná. Možná bude zítra všechno jinak. Možná jsem se vás dotkla, možná mě chápete, ale to ani nemůžete, když nevíte o co jde. Ale ty víš, o co jde a víš to moc dobře! Já zjistím, odkud vítr vane. A až tě dostanu do ruky, piš si, že to příjemný nebude!
Znáte tyhle pocity? Jsou hrozný. Špatný. Někdo se tváří jako kamarád a vlastně je to šmejd. Co s tím?
Jsou to asi tak tři roky, kdy jsem fakt měla problém bavit se s lidmi. Měla jsem problém sednout si s vámi ke stolu, povídat si jen tak. Vy jste měli dojem, že jsem odtažitá a ještě něco horšího. Jenže já se prostě bála si někoho pustit k tělu... No a tak jsem se pokusila se změnit.
Jenže počínaje dnešním dnem na to všechno kašlu. Obávala jsem se oprávněně. Jsem rozhorčená, naštvaná. Možná bude zítra všechno jinak. Možná jsem se vás dotkla, možná mě chápete, ale to ani nemůžete, když nevíte o co jde. Ale ty víš, o co jde a víš to moc dobře! Já zjistím, odkud vítr vane. A až tě dostanu do ruky, piš si, že to příjemný nebude!
Znáte tyhle pocity? Jsou hrozný. Špatný. Někdo se tváří jako kamarád a vlastně je to šmejd. Co s tím?
středa 19. března 2008
SCon trailer
Hutný trailer, psal Cece... Hm... To těžko. :) Letos jsem si SCon neužila jako běžný návštěvník. :) Když pomáháte s Galavečerem, tak většinu času pouze zkoušíte divadlo, dohadujete se, měníte plány, propadáte depresi, poté nervozitě a když je po všem, tak se cítíte opravdu unaveně.
Díky tomu jsem si skoro nepopovídala s lidmi, se kterými jsem si popovídat chtěla. S některými lidmi jsem si bohužel povídala až moc. Nedozvěděla jsem se to, co jsem vědět chtěla, ale zase jsem se dozvěděla mnoho věcí, bez kterých bych se obešla.
Divadlo jsme zkoušeli... Hodně. Nakonec bylo stejně několik vydařených vtipů pohřbeno (A já jsem si tak strašně chtěla zvednout to obočí a říct "INDEED"!! :)) Zkoušky občas vypadaly tragicky, nakonec to dopadlo nad naše očekávání. Publikum nám dlouho tleskalo a myslím, že jsme si to zasloužili.
Aldor si zahrál Six (ty rudé šaty jsem mu koupila v sekáči za dvě kila, nešil si je sám) a fanynky mu jeho Jacka ze SG žraly tak, že se nyní chtějí přihlásit do SGC. To fanouška Star Wars docela naštve. :) Navíc byl tak unaven, že po představení prohlásil, že se cítí, jakoby "osouložil" celé publikum včetně toho psa, který tam byl také. (vše slušně řečeno, Aldor samozřejmě použil jiná slova :))
Další dobrá zpráva: Domluvila jsem se s Vaškem a na Festivalu Fantazie bude soutěž kostýmů, která bude zcela v mé režii. Mám radost. Už menší radost mám z toho, že mi někteří začali(y) lézt do zadku, protože se mylně domnívají, že jim to pomůže k výhře. Takže se prosím vás prihlašte, ať se ty potencionální šance podobných lidí zmenší.
Na závěr stručně: Jedna slečna stihla rozčílit dvě mé kamarádky nezávisle na sobě, každopádně obě ze stejného důvodu. :)
... i přesto Michvolka nakonec přišla. :) Sice jsem Champbaccovi slíbila, že mu někdy předvedeme RPG LARP, ale zrovna na SConu nebyla příležitost. A málo alkoholu. :) Příště :)))
Přišel stormstrooper! Konečně se někdo sebral. Pak mě přešla radost, když jsem se dozvěděla, že jsem strkala hlavu do stejné helmy jako vy-víte-kdo.
Přemýšlím, jestli Arianuse tak strašně poznamenal válečný konflikt, nebo představy, že se nějakého konfliktu zúčastnil.
Znovu jsem se přesvědčila, že diváky pobaví ta největší a nejabsurdnější kravina.
Major byl dobrý srna... nebo koloušek...nebo taky Bambi. Jak chcete. To souvisí s větou viz. výše. :)
Do poslední chvíle jsem netušila, jestli můžu během představení říct "buzny v pyžamech". Někdo tvrdil, že se půlka sálu urazí. Další tvrdil, že ho uráží výraz "pyžamo". Třetí tvrdil, že pokud se někdo urazí, je to jeho problém. Nakonec jsem skutečně řekla "buzeranti" a nikdo mi neublížil. :)
Podařilo se mi úspěšně vyhýbat té hlasité, vdané. Ani jsem jí neslyšela (divné, že? :)). Organizátoři SConu o ní slyšeli až dost, zvláště ve chvíli, kdy tvrdila, že jí v přednáškové místnosti nejde zvuk. Samozřejmě to strkala do jiné díry. (neměla by v tom mít zrovna ona naprosto jasno? :))
A nejlepší na celém conu bylo, že jsem se ráno probrala a všechno bylo vpořádku. :)
V neděli večer jsme se odebrali na kolaudaci. To už je čistě soukromá věc, takže na to POZOR! :)))
Díky tomu jsem si skoro nepopovídala s lidmi, se kterými jsem si popovídat chtěla. S některými lidmi jsem si bohužel povídala až moc. Nedozvěděla jsem se to, co jsem vědět chtěla, ale zase jsem se dozvěděla mnoho věcí, bez kterých bych se obešla.
Divadlo jsme zkoušeli... Hodně. Nakonec bylo stejně několik vydařených vtipů pohřbeno (A já jsem si tak strašně chtěla zvednout to obočí a říct "INDEED"!! :)) Zkoušky občas vypadaly tragicky, nakonec to dopadlo nad naše očekávání. Publikum nám dlouho tleskalo a myslím, že jsme si to zasloužili.
Aldor si zahrál Six (ty rudé šaty jsem mu koupila v sekáči za dvě kila, nešil si je sám) a fanynky mu jeho Jacka ze SG žraly tak, že se nyní chtějí přihlásit do SGC. To fanouška Star Wars docela naštve. :) Navíc byl tak unaven, že po představení prohlásil, že se cítí, jakoby "osouložil" celé publikum včetně toho psa, který tam byl také. (vše slušně řečeno, Aldor samozřejmě použil jiná slova :))
Další dobrá zpráva: Domluvila jsem se s Vaškem a na Festivalu Fantazie bude soutěž kostýmů, která bude zcela v mé režii. Mám radost. Už menší radost mám z toho, že mi někteří začali(y) lézt do zadku, protože se mylně domnívají, že jim to pomůže k výhře. Takže se prosím vás prihlašte, ať se ty potencionální šance podobných lidí zmenší.
Na závěr stručně: Jedna slečna stihla rozčílit dvě mé kamarádky nezávisle na sobě, každopádně obě ze stejného důvodu. :)
... i přesto Michvolka nakonec přišla. :) Sice jsem Champbaccovi slíbila, že mu někdy předvedeme RPG LARP, ale zrovna na SConu nebyla příležitost. A málo alkoholu. :) Příště :)))
Přišel stormstrooper! Konečně se někdo sebral. Pak mě přešla radost, když jsem se dozvěděla, že jsem strkala hlavu do stejné helmy jako vy-víte-kdo.
Přemýšlím, jestli Arianuse tak strašně poznamenal válečný konflikt, nebo představy, že se nějakého konfliktu zúčastnil.
Znovu jsem se přesvědčila, že diváky pobaví ta největší a nejabsurdnější kravina.
Major byl dobrý srna... nebo koloušek...nebo taky Bambi. Jak chcete. To souvisí s větou viz. výše. :)
Do poslední chvíle jsem netušila, jestli můžu během představení říct "buzny v pyžamech". Někdo tvrdil, že se půlka sálu urazí. Další tvrdil, že ho uráží výraz "pyžamo". Třetí tvrdil, že pokud se někdo urazí, je to jeho problém. Nakonec jsem skutečně řekla "buzeranti" a nikdo mi neublížil. :)
Podařilo se mi úspěšně vyhýbat té hlasité, vdané. Ani jsem jí neslyšela (divné, že? :)). Organizátoři SConu o ní slyšeli až dost, zvláště ve chvíli, kdy tvrdila, že jí v přednáškové místnosti nejde zvuk. Samozřejmě to strkala do jiné díry. (neměla by v tom mít zrovna ona naprosto jasno? :))
A nejlepší na celém conu bylo, že jsem se ráno probrala a všechno bylo vpořádku. :)
V neděli večer jsme se odebrali na kolaudaci. To už je čistě soukromá věc, takže na to POZOR! :)))
pondělí 17. března 2008
sobota 2. února 2008
Bilancování
Dneska mám narozeniny. Docházím k závěru, že už jsem stará motyka, která už vám neřekne, kolik jí ve skutečnosti je. :)
Ale o tom psát nebudu. Většina z vás to už ví. Od 1. 2. jsem přešla v práci na jinou pozici. Učinila jsem tak naprosto dobrovolně a ze svobodné vůle a z rozhodnutí, které ve mně zrálo už pár týdnů.
Jsem zvědavá, do jaké skupiny budete patřit vy. Budete valit oči, klepat si na čelo a kroutit hlavou nad tím, že jsem se dobrovolně vzdala NĚČEHO takového? Takové big šance? Nebo se mnou budete souhlasit a říkat mi, že jsem udělala dobře? Neočekávám od vás ani jedno, protože jste nezažili to, co já.
Důvodů, proč jsem odešla, je hned několik - ten první a nejzávažnější: Už se vám někdy stalo, že jste chtěli něco strašně moc dělat a pak jste zjistili, že je to úplně o něčem jiném, než jste si mysleli? Já ano a nebylo to zrovna příjemné. Mám dojem, jakoby se mi zhroutily sny a teď už žádné nemám. Chtěla jsem něco dělat, ale ono je to ve skutečnosti úplně jiné, než jsem si celá léta naivně myslela. Bylo mi řečeno, že je to normální. Lidé mají sny a ztrácejí je. Jak se s tím ale vyrovnat? A jak si najít jiný?
Důvod č. 2: Nepotřebuji se nutně zbláznit. Vydržela jsem toho už hodně, ale žít pernamentně ve stresu a v napětí? Pozorovala jsem se a nejen já jsem na sobě začala pozorovat ty změny a to nemyslím fyzické. Hned na začátku v práci mi kdosi říkal: Zůstaň taková, jaká jsi. Zachovej si skromnost, jinak tě to semele. Jenže to nejde. Dostala jsem strach, že zapadnu do toho soukolí a už se z něj nevyhrabu. Varováním mi byla jedna výměna názorů. Překvapila jsem sama sebe a to ne zrovna v dobrém.
Důvod č. 3: Moji blízcí a koníčky. To, pro co jsem se rozhodla není jen práce. Je to styl života. Jenže tomu musíte něco obětovat. Když jsem tak pozorovala ty, co obětovali, došlo mi, že já taková být nechci. A už vůbec nechci ztratit určité lidi. Prací můžu mít tisíc, ale někoho můžete potkat jen jednou za život. Těch 5 minut slávy mi za to nestojí.
Důvod č. 4: Jsou věci, na které prostě nemám. Tento důvod je asi nejobsáhlejší (a možná i nejpádnější) a nebudu ho dlouze rozvádět. Stačí když řeknu jedno: Kolektiv. I tam sehrály jistou roli velmi demotivující složky. Sice jsem toho už zažila s lidmi hodně - ve škole, ve fandomu, ale bylo to nesrovnatelné. Když se nad tím zamyslím, tak mi budou chybět asi tak tři lidi a to je v tom množství hodně ubohý počet. Někdo si také vyložil poněkud jinak můj odchod a všechny poinformoval trochu jinak, takže mě pak všichni "litovali", protože jsem prý dostala vyhazov. Ono je asi naprosto nepochopitelné, že někdo by mohl jít dobrovolně.
Snažím se vybavit i nějaké veselé chvíle a je jich bohužel jak šafránu.
Šéf, jeden z mála, kterého si vážím, mě vyprovodil slovy: "Promluvíme si za čas. Byl bych rád, kdybyste se vrátila."
Ale o tom psát nebudu. Většina z vás to už ví. Od 1. 2. jsem přešla v práci na jinou pozici. Učinila jsem tak naprosto dobrovolně a ze svobodné vůle a z rozhodnutí, které ve mně zrálo už pár týdnů.
Jsem zvědavá, do jaké skupiny budete patřit vy. Budete valit oči, klepat si na čelo a kroutit hlavou nad tím, že jsem se dobrovolně vzdala NĚČEHO takového? Takové big šance? Nebo se mnou budete souhlasit a říkat mi, že jsem udělala dobře? Neočekávám od vás ani jedno, protože jste nezažili to, co já.
Důvodů, proč jsem odešla, je hned několik - ten první a nejzávažnější: Už se vám někdy stalo, že jste chtěli něco strašně moc dělat a pak jste zjistili, že je to úplně o něčem jiném, než jste si mysleli? Já ano a nebylo to zrovna příjemné. Mám dojem, jakoby se mi zhroutily sny a teď už žádné nemám. Chtěla jsem něco dělat, ale ono je to ve skutečnosti úplně jiné, než jsem si celá léta naivně myslela. Bylo mi řečeno, že je to normální. Lidé mají sny a ztrácejí je. Jak se s tím ale vyrovnat? A jak si najít jiný?
Důvod č. 2: Nepotřebuji se nutně zbláznit. Vydržela jsem toho už hodně, ale žít pernamentně ve stresu a v napětí? Pozorovala jsem se a nejen já jsem na sobě začala pozorovat ty změny a to nemyslím fyzické. Hned na začátku v práci mi kdosi říkal: Zůstaň taková, jaká jsi. Zachovej si skromnost, jinak tě to semele. Jenže to nejde. Dostala jsem strach, že zapadnu do toho soukolí a už se z něj nevyhrabu. Varováním mi byla jedna výměna názorů. Překvapila jsem sama sebe a to ne zrovna v dobrém.
Důvod č. 3: Moji blízcí a koníčky. To, pro co jsem se rozhodla není jen práce. Je to styl života. Jenže tomu musíte něco obětovat. Když jsem tak pozorovala ty, co obětovali, došlo mi, že já taková být nechci. A už vůbec nechci ztratit určité lidi. Prací můžu mít tisíc, ale někoho můžete potkat jen jednou za život. Těch 5 minut slávy mi za to nestojí.
Důvod č. 4: Jsou věci, na které prostě nemám. Tento důvod je asi nejobsáhlejší (a možná i nejpádnější) a nebudu ho dlouze rozvádět. Stačí když řeknu jedno: Kolektiv. I tam sehrály jistou roli velmi demotivující složky. Sice jsem toho už zažila s lidmi hodně - ve škole, ve fandomu, ale bylo to nesrovnatelné. Když se nad tím zamyslím, tak mi budou chybět asi tak tři lidi a to je v tom množství hodně ubohý počet. Někdo si také vyložil poněkud jinak můj odchod a všechny poinformoval trochu jinak, takže mě pak všichni "litovali", protože jsem prý dostala vyhazov. Ono je asi naprosto nepochopitelné, že někdo by mohl jít dobrovolně.
Snažím se vybavit i nějaké veselé chvíle a je jich bohužel jak šafránu.
Šéf, jeden z mála, kterého si vážím, mě vyprovodil slovy: "Promluvíme si za čas. Byl bych rád, kdybyste se vrátila."
neděle 27. ledna 2008
O večírku...
Přemýšlím, co bych vám o něm asi tak řekla....
...takže přemýšlím....
...pořád přemýšlím....
...hm, tak bych asi mohla pro začátek říct, jsem udělala dobře, že jsem si vzala ty dlouhý šaty "petrolejky". (viz moje debata s Michvolkou po ICQ "vem si krátký, vem si kalhoty...")
... poprvé jsem měla "vycpaný" účes.
... nahoře byla kosa. Dole vydýcháno. Ve druhém patře zase hluk.
...Invi poznamenala, že jí to všechno a všichni připomíná pořad "Mezi námi zvířaty."
...vodkatini mi vážně nechutná. Na druhou stranu samotným Martini se lze docela dobře střískat.
...ruleta je docela nudná, hlavně když prohráváte.
...ti tři striptéři měli fakt luxusní prdelky. Příště bych prosila "full monty".
...na parketu se vlnily jakési vyzobané slunečnice a pak zelená příšera s boa.
...růžičková kapustička je dobrá.
...zákusky mi nechutnaly.
...polili mi záda. Schválně, aby mi je mohli utřít.
...etudu "mrcha vs. coura" raději vynechám.
Jinak se nic zvláštního nestalo.
...a krevety můžete vařit, smažit, grilovat... A to by bylo asi tak všechno.
...takže přemýšlím....
...pořád přemýšlím....
...hm, tak bych asi mohla pro začátek říct, jsem udělala dobře, že jsem si vzala ty dlouhý šaty "petrolejky". (viz moje debata s Michvolkou po ICQ "vem si krátký, vem si kalhoty...")
... poprvé jsem měla "vycpaný" účes.
... nahoře byla kosa. Dole vydýcháno. Ve druhém patře zase hluk.
...Invi poznamenala, že jí to všechno a všichni připomíná pořad "Mezi námi zvířaty."
...vodkatini mi vážně nechutná. Na druhou stranu samotným Martini se lze docela dobře střískat.
...ruleta je docela nudná, hlavně když prohráváte.
...ti tři striptéři měli fakt luxusní prdelky. Příště bych prosila "full monty".
...na parketu se vlnily jakési vyzobané slunečnice a pak zelená příšera s boa.
...růžičková kapustička je dobrá.
...zákusky mi nechutnaly.
...polili mi záda. Schválně, aby mi je mohli utřít.
...etudu "mrcha vs. coura" raději vynechám.
Jinak se nic zvláštního nestalo.
...a krevety můžete vařit, smažit, grilovat... A to by bylo asi tak všechno.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)


