O některých věcech je třeba psát hned, bezprostředně po zážitku, dokud ještě nemáte odstup a dokud se vám jisté události nezačnou zkreslovat. Původně měl tento příspěvek skutečně vzniknout v půl šesté ráno po mimořádně divoké noci, ale pak jsem přece jen uklidnila své nervy a šla spát.
Takže nečekejte popis ultimátně divokýho mejdanu se spoustou chlastu, který skončil objetím záchodové mísy a děsivou opocí. Možná by bylo lepší, kdyby tomu tak skutečně bylo...i když ono to tak bylo, až na to, že já si od jistého okamžiku "užila" tu noc střízlivá a nezvracela jsem z chlastu, ale z toho, že jsem vlezla do místnosti s bankomatem, kde spal posraný bezdomovec a byl to takovej smrad, že jsem prostě musela zaběhnout mezi auta a hodit brutální šavli. Opoce taky nebyla, jen žaludek na vodě, ani ne tak z chlastu, ale celkově z té situace.
Popravdě - přemýšlela jsem, jak to napsat a zaobalit, aby toho někdo nezneužil, jak už se mi bohužel stalo, ale ono to snad ani nejde. Takže vás prosím, abyste si to přečetli, poté si pomysleli, co budete chtít a nechali to být. Možná se vám to nebude zdát tak zvláštní, ale je třeba se držet teze "kdo neprožil, nepochopí".
Vyrazila jsem na rozlučku s kolegou, kterého si profesně velmi vážím a vždycky budu, protože mě toho hodně naučil. Muž se spoustou zkušeností v oboru a také šťastně ženatý muž s dvěma dětmi. Asi už možná tušíte, proč to zdůrazňuji.
Tak pijeme, pijeme, společnost se zmenšuje, brzy se smrskne na mě, loučícího se kolegu a jednu mojí kolegyni - věk 24 let, maličký vzrůst, skákající ze vztahu do vztahu, toho času šťastně zadaná (našla si skutečně normálního chlapa, ne takového, který osahává její kolegyně, když si ona odskočí na záchod!!) a neustále svého hodného muže vychvalující. Díky Bohu, řekla jsem si, už žádné scény, mlácení a její konstatování: "už mě nebaví, nemám zájem, končím, ale neodpočinu si, beru hned někoho jinýho" - což odsuzuju, jak mnozí víte.
A pak nás kolega pozval k sobě na skleničku. Je mi jasné, co jste si teď právě pomysleli a zde právě nastává ten kritický bod, který vám těžko vysvětlím. Skutečně existují muži, kteří vás zvou POUZE na sklenku k sobě domů a rozhodně vás nechtějí ošukat. Třeba si tomu nevěřte, ale je to tak, on totiž nerad pije v podnicích, co nezná a navíc je skutečně velmi šťastně ženatý. Pokud vás to stále nepřesvědčilo tak vězte, že jsem tak nějak vycítila, že za tím skutečně nic není. Kdybych jen maličko cítila, že za tím je sexuální nabídka, tak bych nešla. Vy si o mě myslete co chcete, vím, že se o mě v některých fandomech říká, že jsem coura, ale já vím svoje. Sice je to hezký a atraktivní muž, ale jak říkám, cítila jsem, že prostě od něj žádné signály nejdou a i kdyby, se ženatým už nikdy. (Ano, mám takovou zkušenost, přiznávám)
Navíc když jsem viděla, jak je moje mini-kolegyňka nadšená a už má v sobě hodně alkoholu, tak jsem nějak podvědomě vycítila průser a souhlasila. Řekla jsem jasně, že skleničku, pak volám taxi a jedeme domů. Po této větě nastává přesun do kolegova bytu. :)
Takže se dá říct, že já pochopila, co vlastně chce - skutečně si chtěl pouze povídat a ještě popít v soukromí. Já ano, ale slečna bohužel ne. Což mi jaksi došlo už v taxíku směrem jeho byt. :)
Nyní jsme již v jeho bytě - V té chvíli se rozjelo cosi, co byla pro mě trochu lekce v mnoha směrech - alkohol je metla lidstava, lidi, co nemají pomyslnou stopku v pití jsou nejhorší, ženské, co nechápou, když chlap říká ne, jsou nejhorší a muži, co si neumí s touto situací poradit, idioti. Ovšem nejhorší je, když vy se mezi takovouto ženou a mužem ocitnete.
Zkrátím to - ona ho začala oblejzat a když jsem si toho všimla, odešla jsem na záchod. Tam jsem usoudila, že asi vlastně nevím, zda on ji chce, nebo ne a že by bylo lepší zmizet. Ne, nehodlala jsem jí to rozmlouvat - já totiž nejsem bez viny a nechtěla jsem zbytečně moralizovat, jak by jistě někteří z vás udělali. Ale je třeba si uvědomit, že jsou oba dospělí.
Když jsem vylezla, seděla mu na klíně a z jejího výrazu bylo poznat, že jsem přepočetná. Obula jsem se a řekla, že odcházím. Na to ona kupodivu začala protestovat, ale až poté, co začal protestovat on. Řekla jsem, že tedy jdu a ona ať jde se mnou. Nechtěla. A mě už bylo jasné, že on ji skutečně nechce, jen jaksi neví, jak z toho ven. Pokud doufal, že se ona uklidní, doufal marně. Začala být čím dál tím víc dotěrnější. Bylo mi skutečně velmi trapně za ní, ale ani jeden mě pořád nechtěl pustit. Trávila jsem na tom hajzlíku poměrně dost času, doufajíc, že ji to přejde, pak už jsem se bála, že snad vedle souloží a bála se vylézt. Paralelně jsem si nadávala, proč jsem do toho vlastně šla. V těch mezihrách, kdy jsem kontrolovala, co se vedle děje, jsem viděla, že ona je schopná skutečně čehokoliv. Ani se to nedá popsat.
Když jsem vylezla asi po půl hodině (můj nejdelší pobyt na záchodě, kdy jsem už usínala), zadívala se na mě a začala na mě vrčet jak čokl. Jasný signál, že mám vypadnout. V tu chvíli jsem toho měla dost, sebrala jsem se a odešla. Jenže on mě na ulici dohonil a v těch bačkůrkách mě prosil, ať mu pomůžu, že je hrozně neodbytná a že s tím vůbec nepočítal. Byla jsem vzteklá. Ta situace začala být neúnosná. Řekla jsem, že má pět minut, ať jí sbalí a já jí odvezu pryč. Když mě přivedl zpět a jasně jí řekl, že končíme a ať jede domů, holčička začala být agresivní. Odmítala se oblekat, pak když otevřel dveře, pověsila se na ně jako opice a s podivným pískáním se odmítala hnout, myslím, že říkala něco "já tě hrozně chci, nemuč mě." Já jsem prostě najednou vyprskla smíchy. Prý "nemuč mě"! Chápete to, že prostě měla takové sebevědomí, že si myslela, že jí to vyjde a že on ji skutečně chce a jen dělá drahoty? I když v tu chvíli už to asi bylo jen zraněné ego.
Jenže ona se po tomto mém projevu vytočila a jak je maličká, tak mě brutálně vykopla z bytu tak, že jsem vzala tváří o zeď. Výkřiky za zavřenými dveři typu "ty chceš jí??" jsem ignorovala a volala taxi. Za pět minut vyšla i ona, usadila se na chodník a začala hystericky brečet a řvát: ty čůráku, až budeš chtít, tak za mnou nelez. A řvala jak želva.
Ne, nebylo mi jí ani trochu líto, pohrdala jsem jí. Ani jsem ji neutěšovala, jen jsem jí řekla, aby přestala ječet, že jsou tu lidi a že on určitě nepřileze.
Pak nastala ještě jedna situace, tu vynechám. Pak jsme jen jezdili taxíkem po Rajské zahradě, protože ona si prostě nebyla schopná vzpomenout, kde bydlí. Pak usnula. Taxikář ji probral fackou - já ne, na to jsem ještě asi moc měkká. NEjlepší byl dialog - Taxikář: "to je vaše kamarádka?" Já: "ne". Taxikář: "fajn, tak ji vezmeme na záchytku."
Ani na to jsem neměla srdce. Když se probrala, řekla jsem jí, že jestli mi okamžitě neřekne, kde bydlí, zavolám jejímu příteli. Já samozřejmě číslo nemám, ale konečně si z nás přestala dělat prdel a řekla ulici.
Projezdili jsme strašný prachy, proto ten bankomat s posraným bezďákem. Taxikář mi slevil se slovy: "máte dobrý srdce, slečno." Víte, že mi tohle nikdo nikdy neřekl?
Není to ani tak dávno, co jsem na svou adresu slyšela úplně jiná slova. OK, věc názoru.
Odpoledne se splnilo to, co mi předpovídal jeden mně blízký člověk, kterému jsem tuto super událost sdělila do telefonu v těch šest ráno. Řekl mi, že ona bude zcela jistě tvrdit, že si nic nepamatuje. A bylo to tak, chtěla, abych jí vylíčila, co se stalo. Řekla jsem jí, ať si namáhá mozek a řekla, že se na toto téma odmítám bavit.
Poděkovala. Nevím zač. Kolega napsal, že jsem dospělá a rozumná žena. Kámoš mi řekl, že si za to částečně můžu sama a že jsem se měla sebrat hned po tom prvním pobytu na záchodě.
Nevím, zda jsem se zachovala dobře. Zpětně se tomu směju, na druhou stranu se dá jen těžko zapomenout na to, jak mi bylo trapně za ní.
btw - ještě bych ráda doplnila, že pokud máte potřebu se k tomu příspěvku jakkoliv vyjadřovat, čiňte tak zde a ne jinde. I když vím, že to sem opět píšu pozdě.
