Cosplay 2010

Tak se přiblížil 3. ročník... Zatím nevím, jestli bude, protože přihlášených je velmi málo. Tak uvidíme. Jsem organizátor, který když řekne, že když něco nebude, tak to prostě nebude. :D

Ráda bych předem poděkovala těm, kteří mi nabídli svou pomoc, i těm, které jsem oslovila. Třeba Thal, která se sice nezúčastní, ale hned mi předhodila Libínka. :) Díky. Nebo Evičce, která mě podporuje. A Milanovi, který se ukázal jako multifunkční člověk, takže jeho osobitý humor si užijete nejen jako diváci, ale najdete jeho otisk ještě někde jinde. Taky děkuji Johnakovi, že dal stranou svůj humor a rozhodl se kvůli davu snížit na tu nejnižší úroveň. :) Drom vytvořil letáky, Fan Base dodá ceny, David udělal přihlášku, Kája ukáže nohy...:D ... Tak bych mohla pokračovat, tak snad vaše snaha k něčemu bude. :) (a snad to všechno neposerou místenky :D)
A zvláště chci poděkovat těm, kteří pochopili, že ta soutěž není o mně, ale že ji děláme hlavně pro soutěžící a publikum, a odložili tak sváry a problémy stranou, když se jedná o něco takového a rozhodli se mi pomoci. Dost mi na té soutěži záleží. Tak přijďte, nebo soutěžte, to bude úplně nejlepší.:)

Autority

Aktuální události v práci mě donutily zamyslet se nad autoritami v mém životě. Nemám s nimi náhodou tak trochu problémy? Nebo snad ony se mnou? Kdo je vlastně autorita?
Největší autoritou bývají rodiče. Pro mě je to hlavně matka, která mě vychovala. S otcem se rozvedli a já během let zjistila, že otce jako autoritu nerespektuji vůbec. Proč taky, když se nijak na mé výchově, vzdělání a dalších věcech nijak významně nepodílel?
Další autority se utváří ve škole. Moje první učitelka se jmenovala Růženka. Byla to bodrá, tlustá paní, která utvářela moji zálibu v literatuře. Až po letech mi došlo, proč nám Chatu v jezerní kotlině četla potají a sama u toho slzela, když Ludva umíral kvůli kouření cigaret. Necpala nám Hanýžku a Martínka,, narozdíl od jiných učitelek, nehodlala nás prznit budovatelskou literaturou. Taky nás nechávala, abychom jí česali kudrnaté vlasy, zatímco opravovala písemky. Já jsem to dělala nerada, protože mi to přišlo jako podlejzání. V první třídě jsem se jako první naučila rychle číst a Růženka mě posílala na různé soutěže. Jsem jí za to dodnes vděčná, skvěle jsem se ulila ze školy.
Krátce před revolucí Růženka odešla ze školy a my dostali novou učitelku, která byla postrach. Nejenom, že vypadala fakt jak čarodějnice, ale měla cosi s rukou, na které nosila tmavě modrou rukavici. Když vyrážela do společnosti, měnila rukavici za bílou, sváteční. Říkalo se, že má dřevěnou ruku, protože jí strčila do mandlu. Dodnes nevím, co se jí ve skutečnosti stalo, ale zřejmě měla ruku nepohyblivou v prstech nebo jinak deformovanou. Soudružka nás nutila číst Malýho Bobše (ty pasáže, kdy umírá Bobšův bratříček na tuberkulózu mi dodnes utkvěly v paměti, ale rozhodně ne pozitivním způsobem jako popis Ludvovi nemoci) a velmi nelibě nesla příchod Sametové revoluce. Spolužák si tehdy přinesl na vyučování americkou vlajku a dostal přednášku na téma "jaké vlajky bychom měli uctívat. Ty kapitalistické rozhodně ne." A to byl prosinec 1989. V lednu mě paní soudružka Holá na lyžařském výcviku šíleně zfackovala, bohužel se neovládla, zmlátila mě svou dřevěnou rukou a do hlavy. Neuvědomila si, že minulý režim, který nutil mou matku za trest vést pionýrský oddíl, už dávno padl a ředitel školy vyslyšel rodičovkou stížnost. Takže tato autorita v podstatě padla díky mně a kupodivu toho nikdo na škole nelitoval.
Pak jsem nastoupila na osmileté gymnázium, což se ukázalo jako velká chyba. Byla jsem tam jen dva roky, ale za tu dobu jsem poznala jednu velkou duchovní autoritu. Jelikož jsem přišla pozdě, jediný volitelný předmět, který na mě zbyl, bylo náboženství. Do té doby mi Bůh či víra neříkali vůbec nic. A pak nastoupil vyučující kněz. Nebyl to typ Chamberlaina z Ptáků v trní, bylo mu něco kolem 35, ale vyzařoval podivuhodnou auru a měl takové fluidum, že dokázal zkrotit i tak těžkou puberťačku, jako jsem byla já. Zpočátku jsem mu dělala naschvály, třeba jsem se s klukama vsadila, že se ho zeptám, jestli je panic a před celou třídou. Zeptala jsem se, on mi odpověděl "ano, jsem" a dál pokračoval ve výkladu. Takže žádná senzace se nekonala. I když jsme lítali po chodbách, brutálně zlobili, stačilo, aby přišel on, podíval se na vás a vy jste lítat přestali a dokonce se i omluvili spolužákovi, kterému jsme nastavili nohu. Taky uměl předčítat pasáže z Bible tak, že to znělo jako napínavý román plný emocí na pokračování. Když jsem odcházela na střední školu, těžko jsem se loučila právě s ním. Nedávno jsem se dozvěděla, že před deseti lety zemřel na rakovinu žaludku. Bylo mu jen přes 40. Byl to zvláštní člověk také proto, že mi nikdy svoji víru nijak nevnucoval, nedělal přednášky, jak musíme věřit a souložit až po svatbě. Aspoň už víte, odkdy věřím. I když mě docela Bůh nasral, když si tak fajn člověka rozhodl uzurpovat jen pro sebe tak brzo.
Na střední se (bohužel) projevilo, že mi v rodině chyběla mužská autorita. Aspoň tak to vysvětlují ty "úžasné" ženské časopisy - žena, která vyrůstá bez otce, si v milencích hledá i potencionální otce - tedy ty, kteří se o ni postarají. Nevím, jak to bylo se mnou, ale já asi začala mít slabost pro autority s příchutí zakázaného ovoce. Moje druhá láska byl profesor angličtiny. Zase taková učitelská autorita to nebyla, ale přece jen byl všeobecně oblíben, protože byl mladý a děsně s náma kalil. Bylo to samozřejmě opětováno a v té době jsem získala dojem, že jsem asi na starší.
Po střední jsem nastoupila na vyšší odbornou školu, kde jsem se střetla s další autoritou - s učitelem z Pákistánu. Ne, že by mě vzrušoval, ale časem se ukázalo, že mám problém s ním a on se mnou. Zásadně jsem totiž nesouhlasila s tím, aby nám vykládal své pozitivní názory na mnohoženství a ještě se tvářil, že je to lepší než český model monogamie. Přiznávám, že něco na jeho teoriích bylo (co je lepší - mít dvě oficiální ženy, nebo jednu oficiální ženu a jednu tajnou milenku), ale jeho radikální názory byly neúnosné. Nakonec jsem se nechala přeřadit do jiné skupiny.
Na této škole jsem potkala dalšího oblíbeného profesora. Sice s námi nekalil, ale opět měl zvláštní charisma a vědomosti, kterými okouzloval úplně všechny - ačkoliv to rozhodně nebyl žádný krasavec. Kromě toho to byl velmi dobrý manipulátor. A byl na mladé naivní studentky, jako jsem byla já. Vyhlídnul si mě už během posledního ročníku, ale protože nebyl idiot, aby se zaplétal se studentkou, tak si počkal na konec roku. Následovaly dva roky, které mě šíleně poznamenaly a ještě dalších x let se to se mnou táhlo. Moje záliba ve starších mužích byla naštěstí pouze přechodná.
Odešla jsem na vysokou a tam byla velkou autoritou naše rektorka. Bylo jí asi 70, měla bílé vlasy, mega brejle, silné barevné oční stíny, tučně namalované obočí a občas nosila průhledné šaty (kluci se báli chodit na přednášky). Těžko jí popsat, to byste jí museli vidět a většina z vás jí i viděla. :) Když šla po chodbě, všichni se schovávali za sloupy. Měla drsný, tvrdý výraz, na seminářích češtiny nikdo ani nedutal, při písemkách jsme měli strach podívat se kamkoliv jinam než do papíru. V té době jsem si řešila dost velké trauma a zrovna jsme psali dost těžký test. Jelikož jsem byla úplně v hajzlu a bylo mi všechno jedno, vsadila jsem všechno na jednu kartu, vlezla za obávanou babou do kabinetu (zakázaná zóna) a poprosila ji, aby mi test opravila hned, protože vím, že nedopadl dobře a chci vědět, kde mám mezery, abych se mohla naučit na opravu. Nevím, jak k tomu došlo, ale za chvíli jsem brečela rektorce na rameni, její tvrdý výraz změkl, dokonce mě objala, pak uronila slzu se mnou a dala mi trojku. Následující dny se stále ujišťovala, zda jsem v pořádku, samozřejmě tak, aby nikdo neviděl její úplně jiný výraz. Nechala jsem si tuto epizodku pro sebe, abych nenarušila její děsivou auru a jako jediná jsem nešílela strachem, když jsem jí dostala do komise během státnic.
Tehdy jsem se poučila, že není dobré soudit člověka podle vzhledu a pokud to jde, je lepší se snažit ho lépe poznat. Člověk, co na první pohled vypadá jako psychopat a sadista, může být mírný jako beránek a člověk, co vypadá mile, může být zákeřná svině.
Už během školy jsem chodila do práce a když si odmyslím ty praxe a brigády, můj první šéf, který se mi vryl do paměti, byl až ten během mé práce na vejšce. V té době mi došlo, že asi budu spíše vycházet s nadřízenými muži, než s nadřízenými ženami a úplně nejlepší byl nadřízený muž - gay. Už to byl trochu postarší gay, který to o sobě samozřejmě nerozhlašoval, nikdo si nebyl jistý, ale jeho gesta, tón hlasu a slovní zásoba typu "ach, karate, tak ohavný sport", nasvědčovala, že má rád stejné pohlaví. Ale měl rád i to opačné a já měla štěstí, že to nebyl ten šéf, co si rád sáhne, nebo vám při zadávání práce čumí do výstřihu. Byl to šéf-pohodář, co se nerad dřel, od nás to sice vyžadoval, ale nejednal s námi jako se stroji. Když se nasral, tak neřval a nemluvil sprostě. Existuje totiž hodně druhů šéfů a tenhle spadal do množiny těch lepších.
V současné práci jsem dva a půl roku a myslím, že už vím, co je pro mě autorita - je to člověk, kterého respektujete jako člověka i jako nadřízeného. Rozumíte si jako lidé, ale nepřekračujete profesionální hranici (tzn. zachlastat ano, ale s mírou). Autorita je člověk, o kterém jste si jisti, že rozumí práci, kterou děláte a proto, když vás pochválí, nebo vám řekne, abyste něco udělali jinak, vy prostě víte, že má pravdu a nepochybujute o tom. Autorita je člověk, který vás něco naučí. Nedovolí vám si zbytečně vyskakovat, na druhou stranu vás podrží, pokud máte nějaký problém.
Autorita je člověk, co si v práci nevymýšlí kraviny a pamatuje na dobu, kdy i on byl podřízeným, takže s vámi nejedná jako s idiotem, případně není toho názoru, že musíte být v práci 24 hodin denně. Autorita neřve, že jste neschopný kokot. Autorita vás nedeptá a nepodrobuje rozebírání vašich chyb a oklikou vám nevyčítá, že jste neschopný kokot. Autorita vás respektuje a nebere vás jako otroka bez názoru, ale je ochotná vyslechnout si vaše názory. Autorita vás pustí domů, když je vám blbě.
Shrnuto a podtrženo - takového šéfa jsem měla a přišla jsem o něj. Tyhle autority totiž málokdy zůstanou na svém místě - proč je mi záhadou.
Momentálně mi zbyla jedna nadřízená, kterou podezírám z toho, že má v hlavě mini-ufona, jako byl v Mužích v černém. Jinak si nedokážu vysvětlit, proč tahle ženská je nešťastná, když si má vzít dovolenou. Jistě, žádný chlap, koníčky a soukromý život. Bohužel totéž chce i po mně. A nesplňuje jediný bod viz výše. Docela trpím. A doufám, že až já budu jednou autorita, že na mě budou moji podřízení vzpomínat s láskou.