Labutí píseň

Nedávno jsme s Milanem bavili o tom, která série Tudorovců má lepší konec. Asi jsme jediní dva exoti, kteří si myslí, že druhá. Jistě, sebevražda Wolseyho má něco do sebe, ale v posledním díle druhé série král skoro nic nedělá, narozdíl od jiných epizod. On jen celý díl pozoruje dvě labutě, které plují na jezírku v královské zahradě. Scény se opakují a v závěru, kdy padá hlava Anny Boleynové, vidíme labuť jak mává křídly. Pak už labuť přinesou Henrymu na stůl a on žere jak prase.
Je v tom symbolika. Hirst je totiž génius. Henry poprvé zaregistruje Annu, když má na sobě kostým labutě. A labuť je monogamní stvoření. Celý život má jen jednoho partnera/ku a pokud se tomu druhému něco stane, ten druhý zůstane navždy sám. Král pouto dvou labutí z jezírka prostě zpřetrhá. To je velmi silný závěr.

Škoda, že homo sapiens sapiens není monogamní. Bylo by to fajn potkat někoho a s tím úplně prvním strávit zbytek života, aniž by jsme museli hledat dál a dál. Ale nejsme na to uzpůsobeni.

Ano, rozešli jsme se. Bylo to vzájemné dohodě. Prostě se to stává. Bude to znít jako velký klišé a myslím, že to použil jeden komerční spisovatel ve své povídce, kde napsal: "z našeho života zmizela láska.", nicméně to na nás sedí.
Pořád si říkám, co se stalo s tou velkou láskou, která mě zasáhla před dvěma lety. Chtěli jsme se brát. Ale je to pryč.

Děkuji těm, kterým je to upřímně líto. A vy, co z toho máte radost a já vím, že mezi vámi tací jsou, tak vězte, že i na vás dřív nebo později dojde. To neříkám ze zoufalství, ale proto, protože to tak je.