2 roky v jobu

Cece to nakousnul na svém blogu, tak já se přidám, i když je ještě poměrně brzo. 1. listopadu to bude 2 roky, co jsem nastoupila do práce. Pokud si vzpomínáte, vloni to vypadalo docela tragicky, ale teď musím konstatovat, že už jsem si našla své místo.... Své "místo" i "místo". :)) Zjistila jsem, že na něco prostě mám žaludek a na něco ne a taky jsem si nechtěla stresem zničit zdraví.
Moje práce mě baví a není to pro mě jen zdroj obživy. Je to koníček. V tomto oboru to ani jinak nejde. Samozřejmě jsou věci, co mě serou a mám dny, kdy toho mám dost a nejraději bych s tím sekla, ale když mám možnost setkávat se se zajímavými lidmi a mnohdy v atraktivním prostředí, tak se rychle uklidním. A také dělám pořád něco jiného.
Hodně věcí už jsem si zautomatizovala, už při nich nejsem tak ve stresu jako předtím. Včera jsem dostala na starosti studentku-stážistku. Radovala se z každé kraviny, která mě osobně už přijde naprosto běžná (jéé, kamera, jéé, archív, jéé Leoš...) a já jí trochu záviděla. Kde je moje mladické nadšení, naivita a studentská léta sladké nevědomosti? :))
Našla jsem si i dobré kamarády. Jsou to dva gayové, každý je jiný, ale už si to tam bez nich nedokážu představit a můžu o nich říct, že jim důvěřuju a oni o mě leccos vědí. Toho jednoho jste koneckonců mohli potkat na FF.
Měli jsme měsíc a půl pauzu, takže jsem si užila měsíc a půl placené dovolené. Je to dobře, jsem bohužel pořád na všechno sama a dovču si bohužel nemohu jen tak vzít.
Nicméně po pauze vyvrcholil můj spor s mojí nadřízenou. Rozepisovat to nebudu, ale napětí mezi náma vyvrcholilo obviněním, proti kterému jsem se rozhodla bránit jak před ní, tak i před šéfem, kterého si vážím nejen jako člověka, ale respektuji ho i jako šéfa, který mě toho hodně naučil. Troufám si říct, že to dopadlo v můj prospěch, co bude dál, se uvidí. Doufám, že už to bude vpořádku, protože tohle jsou věci, která vám tu práci mohou brutálně otrávit. Taky mi trochu znepříjemňuje život nový kolega, který se vyžívá ve fekálním humoru. Už jsem se také smířila s faktem, že kolem mě je spousta úchyláčků, kteří si myslí, že když vám řeknou "nezhublas nějak přes hrudník", tak vás tím oslní. Něco vždycky musíte překousnout.
Jsem ráda, že mám práci, při které ještě stíhám své koníčky. No a co dál? Nevím. Prý chci především svobodu a kariéru - to jsem neřekla já, to jsem se doslechla. To první chce v podstatě každý, jen si pod tím taky každý představuje něco jiného. A kariéru? Tak na půl. Kdo by ji nechtěl. Já po ní ale nejdu přes mrtvoly, nebo se nijak zvlášť nesnažím. Už sem si ověřila, že někdy nemusíte lézt nikomu do zadku, abyste se někam dostali. A kdyby se naskytla nějaká dobrá příležitost? Upřímně... vy byste to nebrali, pokud by vám to vyhovovalo? :) A vůbec - vy mi do hlavy nevidíte a já vám taky ne. :)
Těm, co letos ukončili školu přeju, aby se někde upíchli a pracujícím, aby je nezasáhla krize.


P.S. Ano, v tomto příspěvku jsou narážky, které řešte se mnou v mailu nebo v komentářích a ne ve vašich profilech na FB. Díky.