Trocha šafránu....

Dneska mi došlo, že už to bude rok, co jsem udělala státnice. To to letí. :) Navíc procházím vaše blogy a čtu, že se učíte na zkoušky. :)
Vzpomínala jsem, co jsem dělala v tuto dobu před rokem a musím říct, že to bylo dost šílené období, které už bych si nechtěla zopakovat. :) Zhubla jsem 7 kilo, ačkoliv zrovna já to nemám zapotřebí, měsíc a půl jsem žila v jakémsi vakuu, kdy jsem ráno v devět vstala, do dvou se učila, pak jsem něco pojedla, půl hoďky jsem relaxovala, pak jsem se zase učila až do deseti hodin večer. A takhle to šlo každý den. Žádná změna, jen pernamentní strach a stres.
Nevím, jak na jiných školách, ale slyšela jsem, že jinde se dají státnice dělat v průběhu celého roku. My jsme museli 5 určených předmětů udělat najednou. Mohli jsme si je i rozložit, ale fakt se mi nechtělo dělat část v červnu a další až v lednu.
První problém nastal, když nikdo nechtěl oponovat mé diplomové práci. Museli jsme vytvářet umělecké práce, někdo psal román, někdo scénář, já psala sbírku mystery a sci-fi povídek. Nakonec se uvolil jistý scénárista seriálu Ulice, ačkoliv řekl, že mystery ani sci-fi ho nezajímá. Následná spolupráce dopadla tak, jak dopadla - měsíc před odevzdáním mi většinu povídek nechal přepsat a jak mi potvrdilo okolí, většinou to byly zásahy k horšímu. Scénáristé bohužel hodně bazírují na dialozích a přesně vykreslených postavách. Podle něj jsem měla málo dialogů a některé charaktery postav byly prostě "zamlžené". Tak jsem je odmlžila, u obhajob se můj vedoucí práce i oponent šíleně pohádali, ale nakonec jsem si své některé zamlžené postavy uhájila. :)
Ke zkoušce z angličtiny jsme museli mít 70 knih z anglické a americké literatury, ke zkoušce z literárního myšlení pak 150 děl z české a evropské literatury, včetně divadelních her, těch muselo být aspoň 20 a 10 teoretických knih. Žádný problém, kdyby mi tři dny před státnici nevyhořel počítač a seznamy ještě nebyly vytisklé. Můj milý rychle vyměnil zdroj, stihli jsme vytisknout seznamy a počítač mohl jít do šrotu. Tady odvedla jistou práci i Annaud, která mi seznam literatury graficky uspořádala a zrovna u angličtiny mi to pomohlo. :)
Největší strašák byla písemná angličtina. Chodila jsem kvůli tomu rok do jazykovky. Test z gramatiky, k tomu překlad a esej. Na netu se pak objevilo, že to udělali jen 4 lidi a zbytek ne. Já byla mezi těmi druhými. Vypukla panika, nikoho nenapadlo, že je to poněkud divné, nakonec nás všechny museli obvolat, že na stránkách je chyba. Bohužel tak učinili až poté, co většina z nás stihla informovat rodiny, přátele i drahé polovičky, že jsme to projeli. Troška adreanalinu na začátek. :)
U ústních zkoušek chtěl každý Shakespeara. Kdo ho dostal, vyletěl. Já jsem dostala romantismus a transcendentalismus v americké literatuře. Do nebe jsem z toho neskákala, tohle období mě fakt nebavilo.
Vzrůšo přišlo u oborové zkoušky - u mediální komunikace. Profesor byl bodrý člověk, ale u státnice se z něj stala nebetyčná svině. Vesměs se tohoto předmětu nikdo nebál a proto ho většinou podcenili. Já jsem dostala otázku č. 17 - Svoboda tisku, etika, násilí, objektivita vs. subjektivita, vyváženost, předpojatost. Komerčnost a veřejnoprávnost. Budu si tuhle otázku velmi dlouho pamatovat, protože jsem byla přesvědčená, že můj výkon bude za dva, ale profesor mi napařil trojku. Když si všiml mé nesouhlasné reakce, tak se zeptal, zda jsem čekala něco jiného. Odpověděla jsem, že tu zajisté byly horší výkony, které skutečně byly na trojku, ale můj mezi ně nepatřil. Opáčil, že můj projev byl nejistý a že si to v praxi nemohu dovolit. Vysvětlila jsem mu, že kdyby čekal 6 hodin s nervními kolegy, až přijde na řadu, taky by jeho projev nebyl sebejistý. Moje spanilá pětiletá jízda za červenou rourou byla tedy zkažená. Prorektorka navrhovala, ať se nechám přezkoušet, ale moje napjaté nervy by víc neunesly.
Pak začalo to pravé peklo. Pár lidi přišlo na to, že jsme sice soukromá škola, ale to neznamená, že státnice budou zadarmo. Když státnice neudělala šprtka, která se drtila od září, dostala jsem skutečně strach.
Den před státnicí jsem spala tři hodiny. Ráno jsem zjistila, že odklonili dopravu. A aby toho nebylo málo, moje oblíbená profesorka na literaturu onemocněla a místo ní usedl do komise ten kretén, který mi dal trojku z médií. Myslela jsem, že omdlím, když jsem vcházela dovnitř.
Z každého okruhu jsme si vytahovali dvě otázky. Z češtiny jsem si vytáhla gramatické kategorie sloves a pak aktuální členění výpovědi a tématické posloupnosti. Tohle byla tragédie. V češtině jsem plavala vždycky, zvláště když šlo o syntax. Naštěstí vedení školy vědělo, že čeština je všeobecný problém, takže ke známce z češtiny se počítala i známka z kulturní antropologie.
Tam jsme měli různé lahůdky, nejlepší otázka zněla: Paměťové kostry v české enkulturaci (rakušanství jako společné východisko, venkov a venkovanství včetně metafory oráče, tradice biedermeieru. Mě osobně děsila otázka Proces perzonalizace, narcismu, desublimace v modernismu a postmodernismu. Otázka Stěžejní žánry středověké literatury – legenda, kronika, rytířský epos byla v pohodě, měla jsem radost, že jí mám. S otázkou Vyprávění příběhů jako antropologická konstanta lidské existence – literární příklady už to bylo horší, protože jí nikdo neměl zpracovanou. :) Naštěstí se komise tak dlouho ryla ve středověku, že na druhou otázku zbyla asi minuta, takže jsem se stihla jen oslím můstkem přenést k mýtům a konec.
Otázka z literárního myšlení mě vytočila. Mezi tématy byly otázky typu co je román, co je povídka, typologie literárních postav, narativní postupy a na mě zbyla otázka Co je literární kritika a její místo v systému literární vědy. Takže seznam literatury mi byl stejně k ničemu, protože se tahle otázka nedala aplikovat na žádnou knihu.

Ten den jsem dělala státnice s třemi děvčaty a jedním klukem. Když nám oznámili výsledky, kolektivně jsme se rozbrečeli radostí a padli si to náruče (poprvé a naposledy :))

Občas se mi stýská po škole. Myslete si co chcete, ale ať ve škole dřete jak chcete, je to pořád proti práci flákačka, protože jste prostě... svobodní. Nemusíte řešit dovolené, zvýšení platu, nasraného šéfa nebo otravné kolegy, které, narozdíl od studentských kolegů, musíte vídat každý den. Na přednášku se můžete vykašlat, na práci těžko. Nakonec zjistíte, že vám to studium bylo víceméně k ničemu. Všude chtějí praxi, nezajímá je, kolik máte titulů, jaké jste měli známky, nebo jestli máte rudý diplom, a i když vás někam vezmou, první dva roky budete prostě nuly, které budou dřít do úmoru.
Já jsem třeba až po nástupu do práce zjistila, co vlastně chci a nechci. Škola vám totiž nikdy skutečně neukáže, co vás čeká.
Literární akademii vděčím hlavně za to, že mě zasvětila do tajů literatury, o kterých jsem na střední škole neměla ani ponětí. Stýská se mi po debatách o knihách na seminářích, po prolejzání knihoven... A chybí mi i naše prorektorka, která uměla předčítat básně tak, že vám vháněla slzy do očí.
Važte si toho, dokud tohle máte. (a pokud si myslíte, že je to kravina, tak vám garantuju, že po pár měsících v práci to budete tvrdit taky :))

TO SI MUSÍTE PŘEČÍST!!!

Na technickém oddělení dělá jeden kluk. Je mu dvacet, teď vylezl ze školy. Docela milej týpek. Včera to skončilo. Přišel v saku a začal nám vnucovat nějaké finanční produkty. Předtím jste z něj sotva dostali jednu větu, teď ze sebe chrlil podivná slova jako SKVĚLÁ PŘÍLEŽITOST, VYSOKÝ VÝDĚLEK, PYRAMIDA, NOVÝ ZÁKAZNÍK... V očích měl lesk šílence, stejně jako pár dalších, co znám. Řekla jsem mu, že jestli nechce přijít o své kamarády, tak ať se na to vysere. Řekla jsem to docela pohrdavě a drsně, doufám, že to k něčemu bude.
Není jediný. Z milých lidí, které jsem kdysi znala, tyhle podivné firmy, co mi připomínají sekty, dělají nesnesitelná monstra bez mozku. Už se s nimi nemůžete ani bavit, aniž byste neměli strach, že vám začnou vyprávět o tom, že díky tomu a tomu mají spoustu peněz a že byste do toho měli jít taky. Ne, podle nich do toho prostě MUSÍTE jít. A když získáte další a další...
Panebože. Tohle by se mělo zakázat...

Momentka

Padmé a Invi na šlapadle a při procházce Prahou, aneb co se Annaud zdráhala dát na Flickr. :)

No co?? Občas mužeme bejt vulgární, ne? Co pořád s těma uhlazenýma blogama! Odvažte se! :))) Vyhlašuju soutěž o nejlepší fotku, na které děláte vulgární gesta... Vše je povoleno! (No, to jsem zvědavá, kdo se zapojí :D)

"Tanyny, ťapity, vrť, vrť..."

...název je citace z Garfielda. :))

Posilovna mě nebaví, aerobik mě nudí, ale hýbat se musím. Když už nemusím být v práci 14 hodin denně (doufám, že teď se to také nezmění), vrátila jsem se zase k tanci. Párový tanec je fajn, ale zjistila jsem, že jsem raději na parketu vlastní paní... a někteří pánové prostě nemají rádi, když se partnerka snaží vést, což jsem občas dělala. :) Když někomu řeknu, že tančím sólovou latinu, ještě to každý chápe, pojem "flirt dance" musím obvykle dlouze vysvětlovat.
Musím přiznat, že do "Flirtu" jsem se zamilovala už první hodinu a moje láska sílí s každou lekcí.
Má to sice trochu divný název, ale ten si vymysleli tady v ČR. Přesněji řečeno, je to tanec s orientálními prvky, inspirovaný stylem striptýzových tanečnic, které využívají tzv. princip S Factoru. Průkopnicí je jistá Sheila Kelley, která je i autorkou mnoha knih o S Factoru (u nás vyšla jedna), je nechutně bohatou majitelkou několika tanečních škol v USA a své pole působnosti rozšířila do celého světa. V Anglii už vlna mánie po S Factoru opadla, k nám se S Factor dostal teď, tudíž taneční školy ještě nemají to, co je v pokročilých hodinách třeba - tyč. :))) Ale Flirt dance se dá tančit i bez ní.
Sheila byla prý původně herečka, komparzistka, která v béčkových filmech hrála role striptérek. Když studovala svoje stěky, setkávala se se spoustou profesionálek v oboru a postupně zjišťovala, že u tyče se nemůže vlnit kdejaká štětka, ale že je třeba talent a výborná fyzická zdatnost. Navíc někde je to jinak než tady, tady se tanečnice u tyče rovná sexuální pracovnice, jinde se tyto profese oddělují a tanečnice je prostě jen tanečnice.
Sheila začala tanec studovat, brzy ho povýšila na umění a podařilo se jí sáhnout do tajných snů všech žen. Ruku na srdce, milé dámy, můžete si myslet, že ty u tyče jsou sice děvky, ale netoužily jste si to někdy zkusit? :) Já ano, puritán nejsem. :)
Ovšem základní rozdíl mezi slečnou-profesionálkou u tyče a tanečníci Flirt Dance je ten, že ta druhá se nesvléká, pouze svůdně tančí v tom, v čem se cítí přitažlivá. Sheila má navíc jistou teorii, se kterou souhlasím - některé ženy mají problém cítit se krasné, i když jsou a Flirt Dance jim pomáhá uvědomit si jejich ženskost a ukáže jim, že se i ony můžou cítit sexy.
Podle S Factoru tančí hodně zpěvaček, včetně Christiny Aguilery, Madonny, S Factor provozuje i Teri Hatcher (to je zoufalá manželka, nebo Lois ze Supermana :))
Zatím sice nemám tyč, učím se jak kroužit různými částmi těla, jak se svést po zdi (fakt:)), atd. :). Už jste se někdy zkoušely na zemi převalit tak, aby to vypadalo sexy, nebo se tak zvednout? Je to teda pěkná makačka a nezávislý pozorovatel by se nám jistě smál. Lektorka volá, abychom se tvářily sexy, ale pokud se máte zvednout jen na rukou a první má jít zadek a vy prostě nemáte sílu, tak hekáte, děláte příšerné ksichty, takže to rozhodně sexy není, ale věřím, že se to časem naučím. :)
Když tam listuji knihou tak si říkám, že tohle....



...už pro mě není problém, ale pokud taneční studio na podzim postaví sál a v něm budou žádané tyče, tak tohle...



...prostě v životě neudělám. Nebo možná ano, ale jen jednou. :)

Normálně máme lektorku, ale včera jsem měly záskok a přišel chlap. :) Do kurzu nás chodí asi 12, teď nás bylo zničehonic 5. Kolegyně se nejspíš zalekly, že dneska se budou muset vlnit před chlapem. Chyba, chyba! Frajer normálně učí modernu, ale teď vymyslel cosi jako sexy lady dance style a naučil nás slušnou choreografii. Byl to takový ukecaný a hyperaktivní ďáblík (možná inspirace do RPG :)), co pěkně vrtěl zadkem. :))) (ano, lásko, já vím, koukat a tančit ano, ale nekomentovat - už mlčím :))
S lektory mužského pohlaví nemám moc dobré zkušenosti. Ne, že by nebyli dobří, bohužel některé náctileté slečny k nim nechodí kvůli tanci, ale jen se přiblble chichotat všemu, co řeknou nebo udělají. Můj lektor na latinu je profík každým coulem, navíc se zbytečně nerozptyluje a jede. (Je pravda, že někdy mu sotva stačíme a domů se pak plazíme s jazykem na vestě :)) Kdyby za ním na hodiny netáhl jeho stálý fan klub dylinek, bylo by to dokonalé. Nevím, jak ony, ale já se k němu chodím učit tancovat a ne proto, abych v šatně opět musela rozebírat, že dneska měl Vilda díru mezi nohama a jestli je teda gay nebo není. Minule si se mnou střihl sambu, asi proto, že jsem mu položila inteligentní dotaz, který se netýkal jeho osobního života, ale choreografie :). Nyní mám svůj anti-fan klub dylinek, protože on na mě sáhnul a trvalo to celou minutu a půl!! :D
Toto jsou moje dobré kamarádky: Taneční boty s měkkou podrážkou a chráničem podpatků, výborná investice, která se vyplatí, protože vás v nich vůbec nebolí nohy. Dají se nosit i na plesy, sice nejsou moc stylové, ale to téměř žádné taneční boty, pokud nejsou šité na míru. Ve Flirtu zatím podpatky nenosím, prý až bude lekce tance s židlí. :)

btw: Zde najdete video o základních pohybech S Factoru :)

Jinak mě nikdy tančit Flirt dance neuvidíte. Mimo kurzy to mám zakázané. Můžu tančit jen doma. ;))