Bilancování

Dneska mám narozeniny. Docházím k závěru, že už jsem stará motyka, která už vám neřekne, kolik jí ve skutečnosti je. :)
Ale o tom psát nebudu. Většina z vás to už ví. Od 1. 2. jsem přešla v práci na jinou pozici. Učinila jsem tak naprosto dobrovolně a ze svobodné vůle a z rozhodnutí, které ve mně zrálo už pár týdnů.
Jsem zvědavá, do jaké skupiny budete patřit vy. Budete valit oči, klepat si na čelo a kroutit hlavou nad tím, že jsem se dobrovolně vzdala NĚČEHO takového? Takové big šance? Nebo se mnou budete souhlasit a říkat mi, že jsem udělala dobře? Neočekávám od vás ani jedno, protože jste nezažili to, co já.
Důvodů, proč jsem odešla, je hned několik - ten první a nejzávažnější: Už se vám někdy stalo, že jste chtěli něco strašně moc dělat a pak jste zjistili, že je to úplně o něčem jiném, než jste si mysleli? Já ano a nebylo to zrovna příjemné. Mám dojem, jakoby se mi zhroutily sny a teď už žádné nemám. Chtěla jsem něco dělat, ale ono je to ve skutečnosti úplně jiné, než jsem si celá léta naivně myslela. Bylo mi řečeno, že je to normální. Lidé mají sny a ztrácejí je. Jak se s tím ale vyrovnat? A jak si najít jiný?
Důvod č. 2: Nepotřebuji se nutně zbláznit. Vydržela jsem toho už hodně, ale žít pernamentně ve stresu a v napětí? Pozorovala jsem se a nejen já jsem na sobě začala pozorovat ty změny a to nemyslím fyzické. Hned na začátku v práci mi kdosi říkal: Zůstaň taková, jaká jsi. Zachovej si skromnost, jinak tě to semele. Jenže to nejde. Dostala jsem strach, že zapadnu do toho soukolí a už se z něj nevyhrabu. Varováním mi byla jedna výměna názorů. Překvapila jsem sama sebe a to ne zrovna v dobrém.
Důvod č. 3: Moji blízcí a koníčky. To, pro co jsem se rozhodla není jen práce. Je to styl života. Jenže tomu musíte něco obětovat. Když jsem tak pozorovala ty, co obětovali, došlo mi, že já taková být nechci. A už vůbec nechci ztratit určité lidi. Prací můžu mít tisíc, ale někoho můžete potkat jen jednou za život. Těch 5 minut slávy mi za to nestojí.
Důvod č. 4: Jsou věci, na které prostě nemám. Tento důvod je asi nejobsáhlejší (a možná i nejpádnější) a nebudu ho dlouze rozvádět. Stačí když řeknu jedno: Kolektiv. I tam sehrály jistou roli velmi demotivující složky. Sice jsem toho už zažila s lidmi hodně - ve škole, ve fandomu, ale bylo to nesrovnatelné. Když se nad tím zamyslím, tak mi budou chybět asi tak tři lidi a to je v tom množství hodně ubohý počet. Někdo si také vyložil poněkud jinak můj odchod a všechny poinformoval trochu jinak, takže mě pak všichni "litovali", protože jsem prý dostala vyhazov. Ono je asi naprosto nepochopitelné, že někdo by mohl jít dobrovolně.
Snažím se vybavit i nějaké veselé chvíle a je jich bohužel jak šafránu.
Šéf, jeden z mála, kterého si vážím, mě vyprovodil slovy: "Promluvíme si za čas. Byl bych rád, kdybyste se vrátila."