Trocha šafránu....

Dneska mi došlo, že už to bude rok, co jsem udělala státnice. To to letí. :) Navíc procházím vaše blogy a čtu, že se učíte na zkoušky. :)
Vzpomínala jsem, co jsem dělala v tuto dobu před rokem a musím říct, že to bylo dost šílené období, které už bych si nechtěla zopakovat. :) Zhubla jsem 7 kilo, ačkoliv zrovna já to nemám zapotřebí, měsíc a půl jsem žila v jakémsi vakuu, kdy jsem ráno v devět vstala, do dvou se učila, pak jsem něco pojedla, půl hoďky jsem relaxovala, pak jsem se zase učila až do deseti hodin večer. A takhle to šlo každý den. Žádná změna, jen pernamentní strach a stres.
Nevím, jak na jiných školách, ale slyšela jsem, že jinde se dají státnice dělat v průběhu celého roku. My jsme museli 5 určených předmětů udělat najednou. Mohli jsme si je i rozložit, ale fakt se mi nechtělo dělat část v červnu a další až v lednu.
První problém nastal, když nikdo nechtěl oponovat mé diplomové práci. Museli jsme vytvářet umělecké práce, někdo psal román, někdo scénář, já psala sbírku mystery a sci-fi povídek. Nakonec se uvolil jistý scénárista seriálu Ulice, ačkoliv řekl, že mystery ani sci-fi ho nezajímá. Následná spolupráce dopadla tak, jak dopadla - měsíc před odevzdáním mi většinu povídek nechal přepsat a jak mi potvrdilo okolí, většinou to byly zásahy k horšímu. Scénáristé bohužel hodně bazírují na dialozích a přesně vykreslených postavách. Podle něj jsem měla málo dialogů a některé charaktery postav byly prostě "zamlžené". Tak jsem je odmlžila, u obhajob se můj vedoucí práce i oponent šíleně pohádali, ale nakonec jsem si své některé zamlžené postavy uhájila. :)
Ke zkoušce z angličtiny jsme museli mít 70 knih z anglické a americké literatury, ke zkoušce z literárního myšlení pak 150 děl z české a evropské literatury, včetně divadelních her, těch muselo být aspoň 20 a 10 teoretických knih. Žádný problém, kdyby mi tři dny před státnici nevyhořel počítač a seznamy ještě nebyly vytisklé. Můj milý rychle vyměnil zdroj, stihli jsme vytisknout seznamy a počítač mohl jít do šrotu. Tady odvedla jistou práci i Annaud, která mi seznam literatury graficky uspořádala a zrovna u angličtiny mi to pomohlo. :)
Největší strašák byla písemná angličtina. Chodila jsem kvůli tomu rok do jazykovky. Test z gramatiky, k tomu překlad a esej. Na netu se pak objevilo, že to udělali jen 4 lidi a zbytek ne. Já byla mezi těmi druhými. Vypukla panika, nikoho nenapadlo, že je to poněkud divné, nakonec nás všechny museli obvolat, že na stránkách je chyba. Bohužel tak učinili až poté, co většina z nás stihla informovat rodiny, přátele i drahé polovičky, že jsme to projeli. Troška adreanalinu na začátek. :)
U ústních zkoušek chtěl každý Shakespeara. Kdo ho dostal, vyletěl. Já jsem dostala romantismus a transcendentalismus v americké literatuře. Do nebe jsem z toho neskákala, tohle období mě fakt nebavilo.
Vzrůšo přišlo u oborové zkoušky - u mediální komunikace. Profesor byl bodrý člověk, ale u státnice se z něj stala nebetyčná svině. Vesměs se tohoto předmětu nikdo nebál a proto ho většinou podcenili. Já jsem dostala otázku č. 17 - Svoboda tisku, etika, násilí, objektivita vs. subjektivita, vyváženost, předpojatost. Komerčnost a veřejnoprávnost. Budu si tuhle otázku velmi dlouho pamatovat, protože jsem byla přesvědčená, že můj výkon bude za dva, ale profesor mi napařil trojku. Když si všiml mé nesouhlasné reakce, tak se zeptal, zda jsem čekala něco jiného. Odpověděla jsem, že tu zajisté byly horší výkony, které skutečně byly na trojku, ale můj mezi ně nepatřil. Opáčil, že můj projev byl nejistý a že si to v praxi nemohu dovolit. Vysvětlila jsem mu, že kdyby čekal 6 hodin s nervními kolegy, až přijde na řadu, taky by jeho projev nebyl sebejistý. Moje spanilá pětiletá jízda za červenou rourou byla tedy zkažená. Prorektorka navrhovala, ať se nechám přezkoušet, ale moje napjaté nervy by víc neunesly.
Pak začalo to pravé peklo. Pár lidi přišlo na to, že jsme sice soukromá škola, ale to neznamená, že státnice budou zadarmo. Když státnice neudělala šprtka, která se drtila od září, dostala jsem skutečně strach.
Den před státnicí jsem spala tři hodiny. Ráno jsem zjistila, že odklonili dopravu. A aby toho nebylo málo, moje oblíbená profesorka na literaturu onemocněla a místo ní usedl do komise ten kretén, který mi dal trojku z médií. Myslela jsem, že omdlím, když jsem vcházela dovnitř.
Z každého okruhu jsme si vytahovali dvě otázky. Z češtiny jsem si vytáhla gramatické kategorie sloves a pak aktuální členění výpovědi a tématické posloupnosti. Tohle byla tragédie. V češtině jsem plavala vždycky, zvláště když šlo o syntax. Naštěstí vedení školy vědělo, že čeština je všeobecný problém, takže ke známce z češtiny se počítala i známka z kulturní antropologie.
Tam jsme měli různé lahůdky, nejlepší otázka zněla: Paměťové kostry v české enkulturaci (rakušanství jako společné východisko, venkov a venkovanství včetně metafory oráče, tradice biedermeieru. Mě osobně děsila otázka Proces perzonalizace, narcismu, desublimace v modernismu a postmodernismu. Otázka Stěžejní žánry středověké literatury – legenda, kronika, rytířský epos byla v pohodě, měla jsem radost, že jí mám. S otázkou Vyprávění příběhů jako antropologická konstanta lidské existence – literární příklady už to bylo horší, protože jí nikdo neměl zpracovanou. :) Naštěstí se komise tak dlouho ryla ve středověku, že na druhou otázku zbyla asi minuta, takže jsem se stihla jen oslím můstkem přenést k mýtům a konec.
Otázka z literárního myšlení mě vytočila. Mezi tématy byly otázky typu co je román, co je povídka, typologie literárních postav, narativní postupy a na mě zbyla otázka Co je literární kritika a její místo v systému literární vědy. Takže seznam literatury mi byl stejně k ničemu, protože se tahle otázka nedala aplikovat na žádnou knihu.

Ten den jsem dělala státnice s třemi děvčaty a jedním klukem. Když nám oznámili výsledky, kolektivně jsme se rozbrečeli radostí a padli si to náruče (poprvé a naposledy :))

Občas se mi stýská po škole. Myslete si co chcete, ale ať ve škole dřete jak chcete, je to pořád proti práci flákačka, protože jste prostě... svobodní. Nemusíte řešit dovolené, zvýšení platu, nasraného šéfa nebo otravné kolegy, které, narozdíl od studentských kolegů, musíte vídat každý den. Na přednášku se můžete vykašlat, na práci těžko. Nakonec zjistíte, že vám to studium bylo víceméně k ničemu. Všude chtějí praxi, nezajímá je, kolik máte titulů, jaké jste měli známky, nebo jestli máte rudý diplom, a i když vás někam vezmou, první dva roky budete prostě nuly, které budou dřít do úmoru.
Já jsem třeba až po nástupu do práce zjistila, co vlastně chci a nechci. Škola vám totiž nikdy skutečně neukáže, co vás čeká.
Literární akademii vděčím hlavně za to, že mě zasvětila do tajů literatury, o kterých jsem na střední škole neměla ani ponětí. Stýská se mi po debatách o knihách na seminářích, po prolejzání knihoven... A chybí mi i naše prorektorka, která uměla předčítat básně tak, že vám vháněla slzy do očí.
Važte si toho, dokud tohle máte. (a pokud si myslíte, že je to kravina, tak vám garantuju, že po pár měsících v práci to budete tvrdit taky :))