Vždy po králově boku - Charles Brandon...
...který musí skousnout svou velkou prohru.
Sir Francis Bryan - "Vicar of Hell". Ne, bez jeho upřímnosti to nejde. Nikdy bych neřekla, že tato postava bude mít takový potenciál.
Ladies are conspiring something? Zvláštní, jak držely spolu.
... ještě chvíli to potrvá, ale král se brzy oklepe.
Osudová Anna
První setkání, na které se nezapomíná
Okamžiky, na které se nezapomíná.
"I want her death!"
1 komentář:
Tak tedy. Jelikož seriál hraje tak velkou roli v našich životech, velmi spontánně mě napadlo, že nemůžu nechat bez povšimnutí (natož bez provokativního podotknutí), že si povahu i historickou důležitost některých figur vykládáš jinak, než je obecně přijímáno (a tedy poněkud scestně).
Charlese Brandona, v prvé řadě, si přehnaně idealizuješ. Ano, král u něho vždy najde zastání a pomocnou ruku, ale co je ten král vlastně zač? Nic než krvežíznivý sobecký proutník, který nezná mezí v ničem a odmítá se spokojit s malými radostmi -- a jestliže je Brandon blízkým přítelem někomu takovému, nevypovídá to o jeho charakteru příliš lichotivě. Brandon sám není o mnoho lepší než král, stačí se podívat, kolik žen ho v poslední době obletuje. A je přesvědčivě doloženo, že i nejedna ušlechtilá a vrcholně mravná osoba, jež se dlouhou dobu těšila Jindřichově důvěře, jej pokládala za psychopata, nonkonformní monstrum a, co je zdaleka nejskandálnější, morálního relativistu. Jestliže se v nedávných epizodách musí vyrovnávat s velkými ztrátami, je to pro mnohé nepochybným zadostiučiněním.
Co se Bryana týče, myslím, že stačí konstatovat, že je královštější než král: další pochybná a prostopášná figura z jeho panoptika zvrácených individuí. Bryan vždy bezskrupulózně měnil názor, aby si zachoval královu přízeň; jeho bezcharakternost je zjevná z doloženého incidentu léta páně 1519, kdy sir Francis házel během diplomatické mise ve Francii po prostém lidu vejce a kamení. (Weir, Alison.: Henry VIII: King and Court. 2002.) Není divu, že k němu počestní měšťané cítili takovou nevraživost.
Přátelství, ba důvěrný vztah Jane s Mary nemůže být zase takovým překvapením. Obě ženy přece sdílejí tolik charakterových rysů, prostoduchostí za maskou dobrosrdečnosti počínaje a zatvrzelou krátkozrakostí v rouše spravedlivé zásadovosti konče. Mary se dokázala vždy držet tenat svého přesvědčení, a pokud realita nevyhovovala jejím hluboce zakořeněným představám, upravila si její vnímání; ani na okamžik však nepochybovala o tom, že si počíná ušlechtile a správně. (Víme dobře, že tahle prostá nevinnost vede k upalování protestantů a rekatolizaci.) Její krátké připuštění ke dvoru a usmíření s králem jí nepochybně navrátilo pocit činorodosti, ale je evidentní, že se na nic opravdového nezmůže.
Jane byla pochopitelně ztělesněním řady ctností, ale i v těch několika málo epizodách seriálu je srozumitelně předáno, že postrádá schopnost orientovat se v nuancích dějů, které se kolem ní odvíjejí. Vrcholem jejích ambicí je uspokojit krále i za cenu vlastního zničení. Že byla polárním protikladem Anny, je nasnadě. Nepředvedla nic originálního nebo tvůrčího, nenapáchala žádné zlo, a není třeba se pro ni rmoutit, neboť je teď už na lepším místě.
Nezmínil jsem Annu? Vyhrazuju si právo nezmínit Annu. Tohle je přece jenom seriózní a fakticky podložený text, byť dílčí měrou pouze interpretativní -- žádná neprůhledná alegorie --, a o Anně toho zase tolik nevím. Souhlasím nicméně, že tudorovská Anglie, jakkoli šeredná, morálně okoralá a bezmála incestem prožraná, je fascinující podívaná. Dovoluji si předešlé dotvrdit a zároveň nade vší pochybnost uzavřít málo známým a sotva dvojznačným provoláním kardinála Wolseyho, které nám zanechává jeho korespondence s milenkou: "Členové Star Chamberu mají velká péra!"
Okomentovat