Nějak jsem nenašla jednotící téma tohoto příspěvku, tak si tu tak budu plácat, protože mě psaní vlastně uklidňuje.
I když nevím, co z toho příspěvku zbude, protože jsem na dovolené a připojení je tu fakt úplně debilní.
EDIT - NÍŽE UVEDENÝ ČLÁNEK SE TÝKÁ JISTÉHO STALKERA, ZAČÍNÁ PO ODSTAVCI O FUXOFTOVI A O MÉ PRÁCI. JAK JSEM ZJISTILA, JSOU LIDI, CO Z TOHO MAJÍ LEGRACI A MOŽNÁ MI TO I PŘEJOU. STOJÍ MI TO ZA REAKCI? UBOHOSTI ROZHODNĚ NE.
Tak předně mě zaujal příspěvek na Fuxoftově blogu, kde zcela otevřeně napsal, že se rozešel s dlouholetou přítelkyní. A prý to nebylo proto, že by ona neměla ráda Star Wars nebo Indiana Jonese. Žádné truchlivé výkřiky, ale racionální oznámení, ve kterých upozorňoval, že nestojí o projevy typu "čas je nejlepší lékař", popř. "tvoje přítelkyně je skvělá, škoda." Zrovna tohle Fuxoft ví a jeho příspěvek obdivuju. Kéž bych měla odvahu něco takovýho napsat - aktuálně třeba, co si myslím o svých bývalých partnerech, ale narozdíl od Fuxofta mi nejsou jedno ty kecy, co by se pak nakupily. (a to si rozhodně nemyslím nic špatného, jen lidi mají tendence vykládat si všechno jinak). V tom Fuxoftovi i trochu závidím, s přítelkyní se sice rozešel, ale oba jsou schopni spolu i nadále fungovat. Já toho schopná většinou nebyla, ale když už jsem schopná byla, tak začala mít problém druhá strana.
Co naděláme, že?
Za druhé mám možnost odejít ze své stávající práce a nejsem si tím jistá. Samozřejmě mám jinou pracovní nabídku a vůbec ne špatnou, nicméně problém je, že svoji stávající práci mám ráda, ale prostě moje šéfová je cvok. Nedá se s ní vyjít, ačkoliv jsem se snažila a nyní už to vypadá, že není jiné východisko, než ten boj s ní vzdát a odejít. Přemýšlím, čím bych vám nastínila svou nadřízenou... Tak jednak se štítí slova "dovolená". Ona prostě dovolenou nechce. Kdo normální by odmítal měsíc a půl placené dovolené? No a nemá žádné koníčky, ani partnera, či partnerku - ani na vztah, ani na sex a to je velké neštěstí. Někdo mi říkal, že před pár lety s někým chodila a nadávala mu do telefonu, "že když se dodívá na tu televizi, tak na ni MUSÍ vrátit tu dečku!!! A to on nedělá, nevrací tam tu DEČKU!!! A
když ona řekne, že zubní pasta má být vpravo, tak bude vpravo!" Doufám, že to pro ilustraci stačí.
Takže teď se rozhoduju, zda ještě vydržím se cvokem, nebo se posunu někam dál.
A za třetí musím říct, že už mi asi nikdo neodpáře, že jsem solitér. Jsem na dovolené, nebo spíš v lázních a jsem ráda, že nemusím na nikoho mluvit, protože se v práci nakecám dost. Před třemi dny jsem pod dveřmi našla vzkaz: "co mám udělat, aby ses na mě usmála? Tvůj obdivovatel z jídelny."
Super. První, co jsem začala řešit, bylo to, jestli to mám brát jako lichotku, nebo se mám znepokojovat, že mi za dveřmi brousí úchylák. OK, je třeba to brát pozitivně. Ovšem já si nikoho v té jídelně, kdo by stál za pozornost, nevšimla. Marně jsem se snažila vybavit si všechny ty důchodce všech národností, ale nic. U večeře jsem si všimla muže, nebo spíše kluka, co seděl přímo za mnou. Fakt tam seděl a podle úsměvu jsem pochopila, že vzkaz je od něj. Za pozornost mi víceméně skutečně nestál (nebyl to můj typ), takže jsem se nepozastavila nad tím, že jsem si ho nevšimla. Pozval mě na víno a já řekla, že pouze v hotelovém baru (co bych někam chodila s cizím chlapem). Proč ne, přece jen jsem zatoužila mluvit s někým stejné věkové kategorie nejen po telefonu. A tím to pro mě haslo, nic jsem tím nesledovala - pokud se rozvine debata, že pozvání na víno rovná se sex, tak se budu dohadovat.
Pak to šlo celkem ráz naráz. Už během první půl hodiny mi bylo jasné, že moje podvědomí reagovalo naprosto správně, když si ho nevšimlo. Josef byl velký egomaniak, který se mě hned zeptal, proč jsem si ho nevšímala. Odpověděla jsem zcela upřímně, že jsem si ho skutečně nevšimla, že v tom nebyl žádný záměr. Byl dotčený, líčil mi, jakou měl z toho depresi, když jsem se vždy přinesla do jídelny a zase odešla, aniž bych mu věnovala pohled. Pak ze mě dalších dvacet minut lámal názor na to, co si myslím o tom, že mi strčil vzkaz pod dveře a zda je to dostatečně originální. Popravdě - bylo to pro mě originálnější, než kdyby mě oslovil ve frontě na pití, což jsem přiznala (ach, jakou radost jsem mu tím učinila), ale už jsem zažila lepší věci od svých bývalých partnerů. Jeden mi dal přívěšek tučňáka pod polštář, smějte se tomu jak chcete, ale dodneška toho tučňáka mám a je to pro mě originálnější proto, protože jsem si ho všimla den předem v hračkárně a on si to prostě zapamatoval.
No ale zpět k Pepíkovi. Pochopila jsem, že je to vysokoškolák, pracující ve státní správě, takže jsem usoudila, že je mu asi tak 26, tzn. mladší než já. Vzápětí z něj vylezlo, že je na starší, že v 21 letech měl přítelkyni, co měla dům, velkej bazén a tři fára a bylo jí 33. V té chvíli jsem věděla, že tohohle člověka si nezařadím ani mezi své známé, max. mu věnuji ještě nějaký ten lázeňský čas. Pak se mě zeptal, jestli bych chtěla mladšího kluka. Opět jsem odpověděla upřímně - ne. Co s nějakým uchem, byť je třeba inteligentní, dřív nebo později se prostě věkový rozdíl projeví, zvláště když je starší žena a mladší muž (kupodivu obráceně to nevadí). Na to jsem byla nařčena, že jsem šíleně povrchní, když nechci chodit s mladším a že mi celou dobu lhal, že je mu ve skutečnosti 19. Ptala jsem se, proč mi teda lhal o své práci a on, že chtěl zapůsobit. Řekla jsem, že v tom případě je efekt přesně opačný a nezdá se mi to vtipné, ať je mu 50 nebo 16. Nevím, jak jsme se k tomu dostali, ale podle jeho názoru jsou všichni ti, co nosí dredy, feťáci. Že dělal modela. A věk mi skutečně neprozradil, asi se mu zdálo zábavné, dělat tajnosti, ale popravdě - už mě to nezajímalo. To už jsem opět postoupila dále a řekla si, že dnešní večer a dost, nevěnuju mu ani kus své dovolené a po kolonádě budu nadále chodit sama.
Pak už jsem ho vyloženě jen zkoušela. Řekla jsem, že mám ráda sci-fi, hlavně Star Wars. On řekl, že sci-fi nesnáší, ale že "pokud budeme spolu chodit, tak pokud ho s tim nebudu otravovat, tak to nějak překousne." Není nad to, zajít v testování ještě dál a tak jsem vyrukovala s nošením kostýmů. Jsem prý trošku úchylná a nenormální.
Konečná. OK, přiznávám, že SW se nemusí líbit každýmu. Uznávám, že nošení kostýmů není zrovna standart koníček, jako sbírání známek. Ale co je "normální"?
Popřála jsem mu hezký večer s tím, že se tak nějak neztotožňuji s jeho názory a dobrou noc. Brala jsem to tak, že tím to jaksi skončilo. Týž večer mi přišla veršovaná sms - že já idiot mu dávala vizitku, ale naštěstí jde pořád o služební telefon. Ráno jsem ho pozdravila u snídaně, najedla se a odešla do města. Nejdřív přišla zpráva, že se rád dívá, jak odcházím, ale že tím trpí. Pak, že jsem krásná. Že jsem pryč dvě hodiny a že už mu chybím. Že by se opět rád díval do mých čarokrásných očí. Do večera počet podobných sms vzrostl na 19!
Přemýšlela jsem, zda je to normální. Usoudila jsem, že kdybychom se spolu třeba vyspali, že by měl asi právo chovat se takto, ale jelikož jsem měla pocit, že jsem mu nedala žádný důvod považovat nás za začínající pár, či něco takového, zdálo se mi to dost nepřiměřené. Zavřela jsem se v pokoji. Pak začal vyzvánět telefon. Nevzala jsem ho. Do hodiny zvonil ještě 5x. Počet sms stoupl na 25. To už jsem fakt byla dost zoufalá a nervózní, smsky typu: "Jsi v pořádku, krásko, napiš mi taky něco krásnýho, mě spíš děsily!, že už jsem neměla odvahu odepsat. Jo, jsem srab. Pak zaklepal. Ozvala jsem se, že jsem OK, ale skutečně nemám zájem o nic dalšího.
Zapomněla jsem napsat, že Pepa přijel do lázní s rodiči. Ty mě přestali druhý den zdravit a tak nějak se zdálo, že je klid. Počet sms se zastavil na 27 za 24 hodin. Jenže asi před pár hodinami se opět ozvalo klepání na dveře. A to klepání neustávalo asi 20 minut. Proč jsem neotevřela? Prostě jsem dostala naprosto normální strach. Vzápětí přišla sms, že když už ho ignoruju, tak ať si aspoň vezmu tu kytku, to mi tam nechal. Do toho jsem stíhala telefonovat s jedním člověkem, kterému opět velmi děkuju, že mě podržel. Je to jeden z mála lidí, před kterým si dovolím "zlomit se" a přiznat svůj strach i slabost.
Teď tu tak sedím, píšu tenhle příspěvek, přemýšlím, jak tu do neděle ještě vydržím a doufám, že už to snad pochopil.
Do toho mě, vážení přátelé dost serete, s naprostýma kravinama a vy moc dobře víte, o čem a o kom mluvím! Každopádně zbytek dovolené je zkažený a já si říkám, zda tomu šlo nějak zabránit. Neměla jsem kývnout na to víno? Nevím. Asi jsem měla poznat, že mu nejde jen o nějaký pokec. Ještě pořád jsem ve svém věku silně naivní. A taky jsem mucholapka na úchyláky. Víc už vám k tomu neřeknu. Díky za pozornost.
pátek 6. srpna 2010
pondělí 12. července 2010
uFFoporno (nelinkovat!)
Na letošním FF mě čekalo pár překvapivých zjištění. Třeba že se skutečně vyplatí dát do názvu přednášky slovo "sex". 229 Kč za přednášku, to jsem neměla dlouho. :)) Na druhou stranu na Tudorovce budu příště potřeboval tak tři hodiny. :)
Pak také stojí za zmínku to, že všechny fandomy zaznamenaly jistý přísun nových fanoušků. Je to na jednu stranu dobře, na druhou stranu se to ukázalo být jako problém, zvláště co se týká různých interních vtípků, které jsou zakomponovány do programu. My "staří bardi" se smějeme každé kravině, kterou David a Budjík provedou, protože je prostě známe, ale ti, kdo vidí jen dva nějaký týpky, co znají hodinu, to moc nebere. Nicméně Star Wař považuji za vrchol SW programu. Jídlo od Davida bylo dobré a některým bylo očividně šumák, že se palačinka válela po zemi, nebo že Budji plival do polívky. :))
Taky je jasné, že některý starý kocoury novým kouskům nenaučíš. Holt ta Fan Base byla až druhá. Ať žije síla zvyku. "rejp"
Dalším zjištěním je, že dívky s modrými vlasy dokážou být občas skutečně na zabití, zvláště když jste vysosaní po Cosplayi a ony za vámi chodí až na záchod. Zřejmě to byla jakási forma intelektuální zábavy, ale občas mám radši pokleslejší druh humoru. A když jsme u Cosplay - znovu děkuji těm, kteří mi pomohli. Vy, co jste se přišli podívat, tak doufám, že jste si to užili a vy, co jste mi nepomohli a ani jste nepřišli, tak vám to nemám za zlé, pokud máte nějaký pádný důvod - třeba že vás kostýmy nebaví, ne proto, že to pořádám já.
Jinak cosplay se skutečně na rok odmlčí. Kvalita kostýmů se sice zvyšovala, ale klesala kvantita a některé kategorie zely prázdnotou. Jinak soutěž se vydařila, až na pár trapasů a jednu chybu, která mě docela rozhodila a do teď jí mám na talíři. Co na tom, že jste udělali dobrou show, když holt něco je "špatně",lidi si víc pamatují to negativní - a to podotýkám, že chyba nebyla jen na straně organizátorky, ale také publika, které letos během Ceny diváků moc nespolupracovalo. Po skončení se nahromadil stres posledních hodin a já začala brečet a naštěstí tam byla Karolínka, která se rozhodla držet basu a začala brečet taky. :) jsem jí za to vděčná. Když si nás konečně někdo všiml, tak jsme obě přestaly, takže vám děkujeme. :) Jinak Karolínka vyvrátila mojí utkvělou představu, že většina dětí jsou rozmazlení a hluční uřvanci. Je to obdivuhodně hodné dítě, v zákulisí se projevila pouze 2x a to velmi skromně, aby se neřeklo. Klobouk dolů před jejími rodiči.. a hlavně když má organizátorka v náručí děcko, tak nemůže hysterčit - to byl výborný nápad. :)
Opila jsem se, jednou docela hodně a to mě pak svádí k tomu dělat kraviny, zvláště když mě někdo hecuje. Své si užil hlavně pan Rick. Je to borec, nechal si počítat horses na hrudi. Hlavně se mu líbily moje bikiny. Mně se taky líbily, můj vysněný kostým jsem konečně měla na sobě a nezkazilo mi radost ani to, že někteří na mě zírali jak na štětku. :)
Jinak co se týče hecování, tak jednoznačně vede Budji, co jde zřejmě ve Vodenových stopách.. Evička už díky němu není "oční panna". Vysvětlovat to nebudu. :D A co se týče Vodena... Toho drsňáka v oparu alkoholu, co by dětem rozbil hlavu o chodník, či co to kdysi říkal, na nás hrál vážně dobře. Nevěřím tomu, že se lidé nějak zásadně mění. Pokud to ještě nevíte, tak pan inženýr už je do smrti "mrtev" - i když pokud bude mít štestí, tak bude "mrtev" pouze 18 let. Tím "mrtev" myslím to, že jeho život už nebude prostě stejný, protože se bude muset hodně přizpůsobovat. Gratuluju. Jednou do toho spadneme všichni, ale u některých jedinců je to poněkud šokující, zvláště pokud přihlédneme k okolnostem.
Na conech občas také narazíte na překvapivé kurvy převlečené za kamarády. Sedí s vámi u stolu, baví se s vámi a něco, co mělo zůstat u toho stolu nakonec skončí v uších někoho jiného. Ale ne jen něco, ale všechno. Chápu, že je třeba se poučit a radši mlčet, ale je trochu rozdíl něco naznačit, či vyblít celou debatu od A do Z.
Jeden večer jsme si na statku grilovali. Tak strašně jsem se snad v životě nepřežrala. Vrcholem tohoto gastronomického orgasmu bylo, když Stařík přinesl jahodový dort od maminky a my jsme ještě měli sílu ho vyluxovat. To už byl fakt gastronomický výstřik. Následovala debata o tom, že David má na svých bedrech osud celého světa. Víte, že David ještě pamatuje doby, kdy byl Praděd ještě jen Děd. A že ve vězení podporoval jistého malíře pokojů, aby šel za svými ambicemi? :))) A že když bydlel s Bohem, tak mu jednou řekl: "Je tu děsná tma! Rožni, vole!" :))
Zásadní info - Lord se stěhuje do Prahy. Tímto vás jeho jménem zvu na kolaudaci jeho bytu. Ale připravte se na křest bytu, který bude velmi drsný. Ale nebudete to mít jistě horší než Cece. Ten bude mít s tím křtěním koupelny největší práci. A rozhodně se nebude křtít pitím. A druhý den bude exkurze do parlamentu za Lordem. :)
Dále mě docela zamrzelo, že někteří lidé ztrácejí smysl pro humor. Sice už jsme ve věku, kdy bychom se měli přestat chovat jak urvaní ze řetězu, ale jsme na conu proboha! Nedřepíme v práci, nejsme ve škole, nebo na rodinném setkání. Není to jen o přednáškách a pořádání programu, ale o dělání píčovin. Chápu, že některým lidem se to asi nelíbí, ale nechápu, proč se musí podivovat nad tím, že my se bavíme nad kravinama. Jistý odstup je sice naprosto vpořádku, ale pokud to hraničí se sucharstvím a určitým pohrdáním, doplněným mírně otrávenými komentáři, tak s tím to rozhodně na conu nevyhrajete. Spíš si koledujete o to, aby vás lidi drbali víc, než když se spolu s dalšími dvěma lidmi na někoho vrhnete a začnete řvát ufooopooornooo!
Con jako celek byl jako vždy skvělý, jen mě pořád překvapuje systém určitých věcí - třeba diskotéky. Dobrou diskotéku na FF poznáte podle toho, že v sále je smrad jak ve vopičárně. Pokud je tam kvalitně vyvětráno i když jsou zavřená okna, je něco v nepořádku. A když je na conu poslední večer, zasloužil by si určitě pořádného DJ.
No a nakonec trocha statistiky. Jsou lidé, bez kterých si svůj život nedokážu představit a že jsou na conu je pro mě příjemný bonus.
Pak jsou lidé, kteří do mého života patří, i když pokud už bych neviděla, nezbláznila bych se, ráda je uvidím na conu a budu vyhledávat jejich společnost i mimo něj.
Dále jsou na conu jedinci, se kterými bych si děsně ráda povídala, ale buď je skoro nepotkávám, nebo před nimi dávám přednost těm uvedeným výše.
Pak jsou lidé, se kterými si ráda popovídám na conu, ale mimo con jejich společnost nevyhledávám.
Pak jsou lidi, o kterých vím, že existují, pozdravím je, ale jejich společnost na conu nevyhledávám, protože po zkušenostech vím, že bych si s nimi neměla co říct.
Logicky pak jsou lidi, co neznám osobně, jen od vidění, seznámím se s nimi, protože chci a oni chtějí. S tím souvisí i lidé, co neznám osobně, jen od vidění, ale seznamovat se nechci a oni se mnou také ne
A když se třeba seznámím s někým ze dvou předchozím skupin a blíže je poznám, pak je zařadím do nějaké skupiny viz výše, nebo taky níže.
Tam jsou lidi, co znám, ale nepotřebuji se s nimi bavit a myslím, že oni se mnou také ne. Jsou mezi nimi i lidé, které nezdravím a vím, že ani já jim za pozdrav nestojím. Což je víceméně jejich boj a já toho rozhodně nelituji.
A na závěr je třeba říct, že jsou lidi, co znám, chtěla bych se s nimi třeba jen pozdravit, třeba si popovídat o nějaké kravině, jako je počasí, ale oni se mnou ne. Důvody chápu, jen mě trochu zaráží, že jsou to důvody, co jsou třeba x let staré. Ale tihle lidé se dají spočítat na prstech jedné ruky.
Lidí z těch prvních skupin je daleko víc. Je jasné, že mohou postupně migrovat do jiných skupin a u některých bych tomu byla docela ráda.
Když jsem po conu dolezla do práce, tak tam na hlavní nástěnce visela moje fotka z Hospodářek v bikinách s posměšným komentářem. Je pravda, že o mé zálibě vědělo pár vyvolených, teď už to ví všichni, včetně vedení a snad nemusím říkat, že jsem za magora. Asi je to vtipné, smát se někomu, kdo má nějakého koníčka, ale uznávám, že kdybych tam vyvěsila kolegu, co chodí na ryby, jak sedí v gumákách a kýblem na červy u řeky, asi by to nebylo tak zábavné - je to asi společensky přijatelnější. Prostě každý něco máme, někdo asi vyznává něco "divnějšího", ale co je vlastně divné a co normální? Já se za to rozhodně nestydím, i když mi to mírně otrávilo den, zvláště ty poznámky. Je to prostě můj "druhý život" a jen tak se ho nevzdám.
Pak také stojí za zmínku to, že všechny fandomy zaznamenaly jistý přísun nových fanoušků. Je to na jednu stranu dobře, na druhou stranu se to ukázalo být jako problém, zvláště co se týká různých interních vtípků, které jsou zakomponovány do programu. My "staří bardi" se smějeme každé kravině, kterou David a Budjík provedou, protože je prostě známe, ale ti, kdo vidí jen dva nějaký týpky, co znají hodinu, to moc nebere. Nicméně Star Wař považuji za vrchol SW programu. Jídlo od Davida bylo dobré a některým bylo očividně šumák, že se palačinka válela po zemi, nebo že Budji plival do polívky. :))
Taky je jasné, že některý starý kocoury novým kouskům nenaučíš. Holt ta Fan Base byla až druhá. Ať žije síla zvyku. "rejp"
Dalším zjištěním je, že dívky s modrými vlasy dokážou být občas skutečně na zabití, zvláště když jste vysosaní po Cosplayi a ony za vámi chodí až na záchod. Zřejmě to byla jakási forma intelektuální zábavy, ale občas mám radši pokleslejší druh humoru. A když jsme u Cosplay - znovu děkuji těm, kteří mi pomohli. Vy, co jste se přišli podívat, tak doufám, že jste si to užili a vy, co jste mi nepomohli a ani jste nepřišli, tak vám to nemám za zlé, pokud máte nějaký pádný důvod - třeba že vás kostýmy nebaví, ne proto, že to pořádám já.
Jinak cosplay se skutečně na rok odmlčí. Kvalita kostýmů se sice zvyšovala, ale klesala kvantita a některé kategorie zely prázdnotou. Jinak soutěž se vydařila, až na pár trapasů a jednu chybu, která mě docela rozhodila a do teď jí mám na talíři. Co na tom, že jste udělali dobrou show, když holt něco je "špatně",lidi si víc pamatují to negativní - a to podotýkám, že chyba nebyla jen na straně organizátorky, ale také publika, které letos během Ceny diváků moc nespolupracovalo. Po skončení se nahromadil stres posledních hodin a já začala brečet a naštěstí tam byla Karolínka, která se rozhodla držet basu a začala brečet taky. :) jsem jí za to vděčná. Když si nás konečně někdo všiml, tak jsme obě přestaly, takže vám děkujeme. :) Jinak Karolínka vyvrátila mojí utkvělou představu, že většina dětí jsou rozmazlení a hluční uřvanci. Je to obdivuhodně hodné dítě, v zákulisí se projevila pouze 2x a to velmi skromně, aby se neřeklo. Klobouk dolů před jejími rodiči.. a hlavně když má organizátorka v náručí děcko, tak nemůže hysterčit - to byl výborný nápad. :)
Opila jsem se, jednou docela hodně a to mě pak svádí k tomu dělat kraviny, zvláště když mě někdo hecuje. Své si užil hlavně pan Rick. Je to borec, nechal si počítat horses na hrudi. Hlavně se mu líbily moje bikiny. Mně se taky líbily, můj vysněný kostým jsem konečně měla na sobě a nezkazilo mi radost ani to, že někteří na mě zírali jak na štětku. :)
Jinak co se týče hecování, tak jednoznačně vede Budji, co jde zřejmě ve Vodenových stopách.. Evička už díky němu není "oční panna". Vysvětlovat to nebudu. :D A co se týče Vodena... Toho drsňáka v oparu alkoholu, co by dětem rozbil hlavu o chodník, či co to kdysi říkal, na nás hrál vážně dobře. Nevěřím tomu, že se lidé nějak zásadně mění. Pokud to ještě nevíte, tak pan inženýr už je do smrti "mrtev" - i když pokud bude mít štestí, tak bude "mrtev" pouze 18 let. Tím "mrtev" myslím to, že jeho život už nebude prostě stejný, protože se bude muset hodně přizpůsobovat. Gratuluju. Jednou do toho spadneme všichni, ale u některých jedinců je to poněkud šokující, zvláště pokud přihlédneme k okolnostem.
Na conech občas také narazíte na překvapivé kurvy převlečené za kamarády. Sedí s vámi u stolu, baví se s vámi a něco, co mělo zůstat u toho stolu nakonec skončí v uších někoho jiného. Ale ne jen něco, ale všechno. Chápu, že je třeba se poučit a radši mlčet, ale je trochu rozdíl něco naznačit, či vyblít celou debatu od A do Z.
Jeden večer jsme si na statku grilovali. Tak strašně jsem se snad v životě nepřežrala. Vrcholem tohoto gastronomického orgasmu bylo, když Stařík přinesl jahodový dort od maminky a my jsme ještě měli sílu ho vyluxovat. To už byl fakt gastronomický výstřik. Následovala debata o tom, že David má na svých bedrech osud celého světa. Víte, že David ještě pamatuje doby, kdy byl Praděd ještě jen Děd. A že ve vězení podporoval jistého malíře pokojů, aby šel za svými ambicemi? :))) A že když bydlel s Bohem, tak mu jednou řekl: "Je tu děsná tma! Rožni, vole!" :))
Zásadní info - Lord se stěhuje do Prahy. Tímto vás jeho jménem zvu na kolaudaci jeho bytu. Ale připravte se na křest bytu, který bude velmi drsný. Ale nebudete to mít jistě horší než Cece. Ten bude mít s tím křtěním koupelny největší práci. A rozhodně se nebude křtít pitím. A druhý den bude exkurze do parlamentu za Lordem. :)
Dále mě docela zamrzelo, že někteří lidé ztrácejí smysl pro humor. Sice už jsme ve věku, kdy bychom se měli přestat chovat jak urvaní ze řetězu, ale jsme na conu proboha! Nedřepíme v práci, nejsme ve škole, nebo na rodinném setkání. Není to jen o přednáškách a pořádání programu, ale o dělání píčovin. Chápu, že některým lidem se to asi nelíbí, ale nechápu, proč se musí podivovat nad tím, že my se bavíme nad kravinama. Jistý odstup je sice naprosto vpořádku, ale pokud to hraničí se sucharstvím a určitým pohrdáním, doplněným mírně otrávenými komentáři, tak s tím to rozhodně na conu nevyhrajete. Spíš si koledujete o to, aby vás lidi drbali víc, než když se spolu s dalšími dvěma lidmi na někoho vrhnete a začnete řvát ufooopooornooo!
Con jako celek byl jako vždy skvělý, jen mě pořád překvapuje systém určitých věcí - třeba diskotéky. Dobrou diskotéku na FF poznáte podle toho, že v sále je smrad jak ve vopičárně. Pokud je tam kvalitně vyvětráno i když jsou zavřená okna, je něco v nepořádku. A když je na conu poslední večer, zasloužil by si určitě pořádného DJ.
No a nakonec trocha statistiky. Jsou lidé, bez kterých si svůj život nedokážu představit a že jsou na conu je pro mě příjemný bonus.
Pak jsou lidé, kteří do mého života patří, i když pokud už bych neviděla, nezbláznila bych se, ráda je uvidím na conu a budu vyhledávat jejich společnost i mimo něj.
Dále jsou na conu jedinci, se kterými bych si děsně ráda povídala, ale buď je skoro nepotkávám, nebo před nimi dávám přednost těm uvedeným výše.
Pak jsou lidé, se kterými si ráda popovídám na conu, ale mimo con jejich společnost nevyhledávám.
Pak jsou lidi, o kterých vím, že existují, pozdravím je, ale jejich společnost na conu nevyhledávám, protože po zkušenostech vím, že bych si s nimi neměla co říct.
Logicky pak jsou lidi, co neznám osobně, jen od vidění, seznámím se s nimi, protože chci a oni chtějí. S tím souvisí i lidé, co neznám osobně, jen od vidění, ale seznamovat se nechci a oni se mnou také ne
A když se třeba seznámím s někým ze dvou předchozím skupin a blíže je poznám, pak je zařadím do nějaké skupiny viz výše, nebo taky níže.
Tam jsou lidi, co znám, ale nepotřebuji se s nimi bavit a myslím, že oni se mnou také ne. Jsou mezi nimi i lidé, které nezdravím a vím, že ani já jim za pozdrav nestojím. Což je víceméně jejich boj a já toho rozhodně nelituji.
A na závěr je třeba říct, že jsou lidi, co znám, chtěla bych se s nimi třeba jen pozdravit, třeba si popovídat o nějaké kravině, jako je počasí, ale oni se mnou ne. Důvody chápu, jen mě trochu zaráží, že jsou to důvody, co jsou třeba x let staré. Ale tihle lidé se dají spočítat na prstech jedné ruky.
Lidí z těch prvních skupin je daleko víc. Je jasné, že mohou postupně migrovat do jiných skupin a u některých bych tomu byla docela ráda.
Když jsem po conu dolezla do práce, tak tam na hlavní nástěnce visela moje fotka z Hospodářek v bikinách s posměšným komentářem. Je pravda, že o mé zálibě vědělo pár vyvolených, teď už to ví všichni, včetně vedení a snad nemusím říkat, že jsem za magora. Asi je to vtipné, smát se někomu, kdo má nějakého koníčka, ale uznávám, že kdybych tam vyvěsila kolegu, co chodí na ryby, jak sedí v gumákách a kýblem na červy u řeky, asi by to nebylo tak zábavné - je to asi společensky přijatelnější. Prostě každý něco máme, někdo asi vyznává něco "divnějšího", ale co je vlastně divné a co normální? Já se za to rozhodně nestydím, i když mi to mírně otrávilo den, zvláště ty poznámky. Je to prostě můj "druhý život" a jen tak se ho nevzdám.
úterý 29. června 2010
Cosplay 2010
Tak se přiblížil 3. ročník... Zatím nevím, jestli bude, protože přihlášených je velmi málo. Tak uvidíme. Jsem organizátor, který když řekne, že když něco nebude, tak to prostě nebude. :D
Ráda bych předem poděkovala těm, kteří mi nabídli svou pomoc, i těm, které jsem oslovila. Třeba Thal, která se sice nezúčastní, ale hned mi předhodila Libínka. :) Díky. Nebo Evičce, která mě podporuje. A Milanovi, který se ukázal jako multifunkční člověk, takže jeho osobitý humor si užijete nejen jako diváci, ale najdete jeho otisk ještě někde jinde. Taky děkuji Johnakovi, že dal stranou svůj humor a rozhodl se kvůli davu snížit na tu nejnižší úroveň. :) Drom vytvořil letáky, Fan Base dodá ceny, David udělal přihlášku, Kája ukáže nohy...:D ... Tak bych mohla pokračovat, tak snad vaše snaha k něčemu bude. :) (a snad to všechno neposerou místenky :D)
A zvláště chci poděkovat těm, kteří pochopili, že ta soutěž není o mně, ale že ji děláme hlavně pro soutěžící a publikum, a odložili tak sváry a problémy stranou, když se jedná o něco takového a rozhodli se mi pomoci. Dost mi na té soutěži záleží. Tak přijďte, nebo soutěžte, to bude úplně nejlepší.:)
Ráda bych předem poděkovala těm, kteří mi nabídli svou pomoc, i těm, které jsem oslovila. Třeba Thal, která se sice nezúčastní, ale hned mi předhodila Libínka. :) Díky. Nebo Evičce, která mě podporuje. A Milanovi, který se ukázal jako multifunkční člověk, takže jeho osobitý humor si užijete nejen jako diváci, ale najdete jeho otisk ještě někde jinde. Taky děkuji Johnakovi, že dal stranou svůj humor a rozhodl se kvůli davu snížit na tu nejnižší úroveň. :) Drom vytvořil letáky, Fan Base dodá ceny, David udělal přihlášku, Kája ukáže nohy...:D ... Tak bych mohla pokračovat, tak snad vaše snaha k něčemu bude. :) (a snad to všechno neposerou místenky :D)
A zvláště chci poděkovat těm, kteří pochopili, že ta soutěž není o mně, ale že ji děláme hlavně pro soutěžící a publikum, a odložili tak sváry a problémy stranou, když se jedná o něco takového a rozhodli se mi pomoci. Dost mi na té soutěži záleží. Tak přijďte, nebo soutěžte, to bude úplně nejlepší.:)
úterý 15. června 2010
Autority
Aktuální události v práci mě donutily zamyslet se nad autoritami v mém životě. Nemám s nimi náhodou tak trochu problémy? Nebo snad ony se mnou? Kdo je vlastně autorita?
Největší autoritou bývají rodiče. Pro mě je to hlavně matka, která mě vychovala. S otcem se rozvedli a já během let zjistila, že otce jako autoritu nerespektuji vůbec. Proč taky, když se nijak na mé výchově, vzdělání a dalších věcech nijak významně nepodílel?
Další autority se utváří ve škole. Moje první učitelka se jmenovala Růženka. Byla to bodrá, tlustá paní, která utvářela moji zálibu v literatuře. Až po letech mi došlo, proč nám Chatu v jezerní kotlině četla potají a sama u toho slzela, když Ludva umíral kvůli kouření cigaret. Necpala nám Hanýžku a Martínka,, narozdíl od jiných učitelek, nehodlala nás prznit budovatelskou literaturou. Taky nás nechávala, abychom jí česali kudrnaté vlasy, zatímco opravovala písemky. Já jsem to dělala nerada, protože mi to přišlo jako podlejzání. V první třídě jsem se jako první naučila rychle číst a Růženka mě posílala na různé soutěže. Jsem jí za to dodnes vděčná, skvěle jsem se ulila ze školy.
Krátce před revolucí Růženka odešla ze školy a my dostali novou učitelku, která byla postrach. Nejenom, že vypadala fakt jak čarodějnice, ale měla cosi s rukou, na které nosila tmavě modrou rukavici. Když vyrážela do společnosti, měnila rukavici za bílou, sváteční. Říkalo se, že má dřevěnou ruku, protože jí strčila do mandlu. Dodnes nevím, co se jí ve skutečnosti stalo, ale zřejmě měla ruku nepohyblivou v prstech nebo jinak deformovanou. Soudružka nás nutila číst Malýho Bobše (ty pasáže, kdy umírá Bobšův bratříček na tuberkulózu mi dodnes utkvěly v paměti, ale rozhodně ne pozitivním způsobem jako popis Ludvovi nemoci) a velmi nelibě nesla příchod Sametové revoluce. Spolužák si tehdy přinesl na vyučování americkou vlajku a dostal přednášku na téma "jaké vlajky bychom měli uctívat. Ty kapitalistické rozhodně ne." A to byl prosinec 1989. V lednu mě paní soudružka Holá na lyžařském výcviku šíleně zfackovala, bohužel se neovládla, zmlátila mě svou dřevěnou rukou a do hlavy. Neuvědomila si, že minulý režim, který nutil mou matku za trest vést pionýrský oddíl, už dávno padl a ředitel školy vyslyšel rodičovkou stížnost. Takže tato autorita v podstatě padla díky mně a kupodivu toho nikdo na škole nelitoval.
Pak jsem nastoupila na osmileté gymnázium, což se ukázalo jako velká chyba. Byla jsem tam jen dva roky, ale za tu dobu jsem poznala jednu velkou duchovní autoritu. Jelikož jsem přišla pozdě, jediný volitelný předmět, který na mě zbyl, bylo náboženství. Do té doby mi Bůh či víra neříkali vůbec nic. A pak nastoupil vyučující kněz. Nebyl to typ Chamberlaina z Ptáků v trní, bylo mu něco kolem 35, ale vyzařoval podivuhodnou auru a měl takové fluidum, že dokázal zkrotit i tak těžkou puberťačku, jako jsem byla já. Zpočátku jsem mu dělala naschvály, třeba jsem se s klukama vsadila, že se ho zeptám, jestli je panic a před celou třídou. Zeptala jsem se, on mi odpověděl "ano, jsem" a dál pokračoval ve výkladu. Takže žádná senzace se nekonala. I když jsme lítali po chodbách, brutálně zlobili, stačilo, aby přišel on, podíval se na vás a vy jste lítat přestali a dokonce se i omluvili spolužákovi, kterému jsme nastavili nohu. Taky uměl předčítat pasáže z Bible tak, že to znělo jako napínavý román plný emocí na pokračování. Když jsem odcházela na střední školu, těžko jsem se loučila právě s ním. Nedávno jsem se dozvěděla, že před deseti lety zemřel na rakovinu žaludku. Bylo mu jen přes 40. Byl to zvláštní člověk také proto, že mi nikdy svoji víru nijak nevnucoval, nedělal přednášky, jak musíme věřit a souložit až po svatbě. Aspoň už víte, odkdy věřím. I když mě docela Bůh nasral, když si tak fajn člověka rozhodl uzurpovat jen pro sebe tak brzo.
Na střední se (bohužel) projevilo, že mi v rodině chyběla mužská autorita. Aspoň tak to vysvětlují ty "úžasné" ženské časopisy - žena, která vyrůstá bez otce, si v milencích hledá i potencionální otce - tedy ty, kteří se o ni postarají. Nevím, jak to bylo se mnou, ale já asi začala mít slabost pro autority s příchutí zakázaného ovoce. Moje druhá láska byl profesor angličtiny. Zase taková učitelská autorita to nebyla, ale přece jen byl všeobecně oblíben, protože byl mladý a děsně s náma kalil. Bylo to samozřejmě opětováno a v té době jsem získala dojem, že jsem asi na starší.
Po střední jsem nastoupila na vyšší odbornou školu, kde jsem se střetla s další autoritou - s učitelem z Pákistánu. Ne, že by mě vzrušoval, ale časem se ukázalo, že mám problém s ním a on se mnou. Zásadně jsem totiž nesouhlasila s tím, aby nám vykládal své pozitivní názory na mnohoženství a ještě se tvářil, že je to lepší než český model monogamie. Přiznávám, že něco na jeho teoriích bylo (co je lepší - mít dvě oficiální ženy, nebo jednu oficiální ženu a jednu tajnou milenku), ale jeho radikální názory byly neúnosné. Nakonec jsem se nechala přeřadit do jiné skupiny.
Na této škole jsem potkala dalšího oblíbeného profesora. Sice s námi nekalil, ale opět měl zvláštní charisma a vědomosti, kterými okouzloval úplně všechny - ačkoliv to rozhodně nebyl žádný krasavec. Kromě toho to byl velmi dobrý manipulátor. A byl na mladé naivní studentky, jako jsem byla já. Vyhlídnul si mě už během posledního ročníku, ale protože nebyl idiot, aby se zaplétal se studentkou, tak si počkal na konec roku. Následovaly dva roky, které mě šíleně poznamenaly a ještě dalších x let se to se mnou táhlo. Moje záliba ve starších mužích byla naštěstí pouze přechodná.
Odešla jsem na vysokou a tam byla velkou autoritou naše rektorka. Bylo jí asi 70, měla bílé vlasy, mega brejle, silné barevné oční stíny, tučně namalované obočí a občas nosila průhledné šaty (kluci se báli chodit na přednášky). Těžko jí popsat, to byste jí museli vidět a většina z vás jí i viděla. :) Když šla po chodbě, všichni se schovávali za sloupy. Měla drsný, tvrdý výraz, na seminářích češtiny nikdo ani nedutal, při písemkách jsme měli strach podívat se kamkoliv jinam než do papíru. V té době jsem si řešila dost velké trauma a zrovna jsme psali dost těžký test. Jelikož jsem byla úplně v hajzlu a bylo mi všechno jedno, vsadila jsem všechno na jednu kartu, vlezla za obávanou babou do kabinetu (zakázaná zóna) a poprosila ji, aby mi test opravila hned, protože vím, že nedopadl dobře a chci vědět, kde mám mezery, abych se mohla naučit na opravu. Nevím, jak k tomu došlo, ale za chvíli jsem brečela rektorce na rameni, její tvrdý výraz změkl, dokonce mě objala, pak uronila slzu se mnou a dala mi trojku. Následující dny se stále ujišťovala, zda jsem v pořádku, samozřejmě tak, aby nikdo neviděl její úplně jiný výraz. Nechala jsem si tuto epizodku pro sebe, abych nenarušila její děsivou auru a jako jediná jsem nešílela strachem, když jsem jí dostala do komise během státnic.
Tehdy jsem se poučila, že není dobré soudit člověka podle vzhledu a pokud to jde, je lepší se snažit ho lépe poznat. Člověk, co na první pohled vypadá jako psychopat a sadista, může být mírný jako beránek a člověk, co vypadá mile, může být zákeřná svině.
Už během školy jsem chodila do práce a když si odmyslím ty praxe a brigády, můj první šéf, který se mi vryl do paměti, byl až ten během mé práce na vejšce. V té době mi došlo, že asi budu spíše vycházet s nadřízenými muži, než s nadřízenými ženami a úplně nejlepší byl nadřízený muž - gay. Už to byl trochu postarší gay, který to o sobě samozřejmě nerozhlašoval, nikdo si nebyl jistý, ale jeho gesta, tón hlasu a slovní zásoba typu "ach, karate, tak ohavný sport", nasvědčovala, že má rád stejné pohlaví. Ale měl rád i to opačné a já měla štěstí, že to nebyl ten šéf, co si rád sáhne, nebo vám při zadávání práce čumí do výstřihu. Byl to šéf-pohodář, co se nerad dřel, od nás to sice vyžadoval, ale nejednal s námi jako se stroji. Když se nasral, tak neřval a nemluvil sprostě. Existuje totiž hodně druhů šéfů a tenhle spadal do množiny těch lepších.
V současné práci jsem dva a půl roku a myslím, že už vím, co je pro mě autorita - je to člověk, kterého respektujete jako člověka i jako nadřízeného. Rozumíte si jako lidé, ale nepřekračujete profesionální hranici (tzn. zachlastat ano, ale s mírou). Autorita je člověk, o kterém jste si jisti, že rozumí práci, kterou děláte a proto, když vás pochválí, nebo vám řekne, abyste něco udělali jinak, vy prostě víte, že má pravdu a nepochybujute o tom. Autorita je člověk, který vás něco naučí. Nedovolí vám si zbytečně vyskakovat, na druhou stranu vás podrží, pokud máte nějaký problém.
Autorita je člověk, co si v práci nevymýšlí kraviny a pamatuje na dobu, kdy i on byl podřízeným, takže s vámi nejedná jako s idiotem, případně není toho názoru, že musíte být v práci 24 hodin denně. Autorita neřve, že jste neschopný kokot. Autorita vás nedeptá a nepodrobuje rozebírání vašich chyb a oklikou vám nevyčítá, že jste neschopný kokot. Autorita vás respektuje a nebere vás jako otroka bez názoru, ale je ochotná vyslechnout si vaše názory. Autorita vás pustí domů, když je vám blbě.
Shrnuto a podtrženo - takového šéfa jsem měla a přišla jsem o něj. Tyhle autority totiž málokdy zůstanou na svém místě - proč je mi záhadou.
Momentálně mi zbyla jedna nadřízená, kterou podezírám z toho, že má v hlavě mini-ufona, jako byl v Mužích v černém. Jinak si nedokážu vysvětlit, proč tahle ženská je nešťastná, když si má vzít dovolenou. Jistě, žádný chlap, koníčky a soukromý život. Bohužel totéž chce i po mně. A nesplňuje jediný bod viz výše. Docela trpím. A doufám, že až já budu jednou autorita, že na mě budou moji podřízení vzpomínat s láskou.
Největší autoritou bývají rodiče. Pro mě je to hlavně matka, která mě vychovala. S otcem se rozvedli a já během let zjistila, že otce jako autoritu nerespektuji vůbec. Proč taky, když se nijak na mé výchově, vzdělání a dalších věcech nijak významně nepodílel?
Další autority se utváří ve škole. Moje první učitelka se jmenovala Růženka. Byla to bodrá, tlustá paní, která utvářela moji zálibu v literatuře. Až po letech mi došlo, proč nám Chatu v jezerní kotlině četla potají a sama u toho slzela, když Ludva umíral kvůli kouření cigaret. Necpala nám Hanýžku a Martínka,, narozdíl od jiných učitelek, nehodlala nás prznit budovatelskou literaturou. Taky nás nechávala, abychom jí česali kudrnaté vlasy, zatímco opravovala písemky. Já jsem to dělala nerada, protože mi to přišlo jako podlejzání. V první třídě jsem se jako první naučila rychle číst a Růženka mě posílala na různé soutěže. Jsem jí za to dodnes vděčná, skvěle jsem se ulila ze školy.
Krátce před revolucí Růženka odešla ze školy a my dostali novou učitelku, která byla postrach. Nejenom, že vypadala fakt jak čarodějnice, ale měla cosi s rukou, na které nosila tmavě modrou rukavici. Když vyrážela do společnosti, měnila rukavici za bílou, sváteční. Říkalo se, že má dřevěnou ruku, protože jí strčila do mandlu. Dodnes nevím, co se jí ve skutečnosti stalo, ale zřejmě měla ruku nepohyblivou v prstech nebo jinak deformovanou. Soudružka nás nutila číst Malýho Bobše (ty pasáže, kdy umírá Bobšův bratříček na tuberkulózu mi dodnes utkvěly v paměti, ale rozhodně ne pozitivním způsobem jako popis Ludvovi nemoci) a velmi nelibě nesla příchod Sametové revoluce. Spolužák si tehdy přinesl na vyučování americkou vlajku a dostal přednášku na téma "jaké vlajky bychom měli uctívat. Ty kapitalistické rozhodně ne." A to byl prosinec 1989. V lednu mě paní soudružka Holá na lyžařském výcviku šíleně zfackovala, bohužel se neovládla, zmlátila mě svou dřevěnou rukou a do hlavy. Neuvědomila si, že minulý režim, který nutil mou matku za trest vést pionýrský oddíl, už dávno padl a ředitel školy vyslyšel rodičovkou stížnost. Takže tato autorita v podstatě padla díky mně a kupodivu toho nikdo na škole nelitoval.
Pak jsem nastoupila na osmileté gymnázium, což se ukázalo jako velká chyba. Byla jsem tam jen dva roky, ale za tu dobu jsem poznala jednu velkou duchovní autoritu. Jelikož jsem přišla pozdě, jediný volitelný předmět, který na mě zbyl, bylo náboženství. Do té doby mi Bůh či víra neříkali vůbec nic. A pak nastoupil vyučující kněz. Nebyl to typ Chamberlaina z Ptáků v trní, bylo mu něco kolem 35, ale vyzařoval podivuhodnou auru a měl takové fluidum, že dokázal zkrotit i tak těžkou puberťačku, jako jsem byla já. Zpočátku jsem mu dělala naschvály, třeba jsem se s klukama vsadila, že se ho zeptám, jestli je panic a před celou třídou. Zeptala jsem se, on mi odpověděl "ano, jsem" a dál pokračoval ve výkladu. Takže žádná senzace se nekonala. I když jsme lítali po chodbách, brutálně zlobili, stačilo, aby přišel on, podíval se na vás a vy jste lítat přestali a dokonce se i omluvili spolužákovi, kterému jsme nastavili nohu. Taky uměl předčítat pasáže z Bible tak, že to znělo jako napínavý román plný emocí na pokračování. Když jsem odcházela na střední školu, těžko jsem se loučila právě s ním. Nedávno jsem se dozvěděla, že před deseti lety zemřel na rakovinu žaludku. Bylo mu jen přes 40. Byl to zvláštní člověk také proto, že mi nikdy svoji víru nijak nevnucoval, nedělal přednášky, jak musíme věřit a souložit až po svatbě. Aspoň už víte, odkdy věřím. I když mě docela Bůh nasral, když si tak fajn člověka rozhodl uzurpovat jen pro sebe tak brzo.
Na střední se (bohužel) projevilo, že mi v rodině chyběla mužská autorita. Aspoň tak to vysvětlují ty "úžasné" ženské časopisy - žena, která vyrůstá bez otce, si v milencích hledá i potencionální otce - tedy ty, kteří se o ni postarají. Nevím, jak to bylo se mnou, ale já asi začala mít slabost pro autority s příchutí zakázaného ovoce. Moje druhá láska byl profesor angličtiny. Zase taková učitelská autorita to nebyla, ale přece jen byl všeobecně oblíben, protože byl mladý a děsně s náma kalil. Bylo to samozřejmě opětováno a v té době jsem získala dojem, že jsem asi na starší.
Po střední jsem nastoupila na vyšší odbornou školu, kde jsem se střetla s další autoritou - s učitelem z Pákistánu. Ne, že by mě vzrušoval, ale časem se ukázalo, že mám problém s ním a on se mnou. Zásadně jsem totiž nesouhlasila s tím, aby nám vykládal své pozitivní názory na mnohoženství a ještě se tvářil, že je to lepší než český model monogamie. Přiznávám, že něco na jeho teoriích bylo (co je lepší - mít dvě oficiální ženy, nebo jednu oficiální ženu a jednu tajnou milenku), ale jeho radikální názory byly neúnosné. Nakonec jsem se nechala přeřadit do jiné skupiny.
Na této škole jsem potkala dalšího oblíbeného profesora. Sice s námi nekalil, ale opět měl zvláštní charisma a vědomosti, kterými okouzloval úplně všechny - ačkoliv to rozhodně nebyl žádný krasavec. Kromě toho to byl velmi dobrý manipulátor. A byl na mladé naivní studentky, jako jsem byla já. Vyhlídnul si mě už během posledního ročníku, ale protože nebyl idiot, aby se zaplétal se studentkou, tak si počkal na konec roku. Následovaly dva roky, které mě šíleně poznamenaly a ještě dalších x let se to se mnou táhlo. Moje záliba ve starších mužích byla naštěstí pouze přechodná.
Odešla jsem na vysokou a tam byla velkou autoritou naše rektorka. Bylo jí asi 70, měla bílé vlasy, mega brejle, silné barevné oční stíny, tučně namalované obočí a občas nosila průhledné šaty (kluci se báli chodit na přednášky). Těžko jí popsat, to byste jí museli vidět a většina z vás jí i viděla. :) Když šla po chodbě, všichni se schovávali za sloupy. Měla drsný, tvrdý výraz, na seminářích češtiny nikdo ani nedutal, při písemkách jsme měli strach podívat se kamkoliv jinam než do papíru. V té době jsem si řešila dost velké trauma a zrovna jsme psali dost těžký test. Jelikož jsem byla úplně v hajzlu a bylo mi všechno jedno, vsadila jsem všechno na jednu kartu, vlezla za obávanou babou do kabinetu (zakázaná zóna) a poprosila ji, aby mi test opravila hned, protože vím, že nedopadl dobře a chci vědět, kde mám mezery, abych se mohla naučit na opravu. Nevím, jak k tomu došlo, ale za chvíli jsem brečela rektorce na rameni, její tvrdý výraz změkl, dokonce mě objala, pak uronila slzu se mnou a dala mi trojku. Následující dny se stále ujišťovala, zda jsem v pořádku, samozřejmě tak, aby nikdo neviděl její úplně jiný výraz. Nechala jsem si tuto epizodku pro sebe, abych nenarušila její děsivou auru a jako jediná jsem nešílela strachem, když jsem jí dostala do komise během státnic.
Tehdy jsem se poučila, že není dobré soudit člověka podle vzhledu a pokud to jde, je lepší se snažit ho lépe poznat. Člověk, co na první pohled vypadá jako psychopat a sadista, může být mírný jako beránek a člověk, co vypadá mile, může být zákeřná svině.
Už během školy jsem chodila do práce a když si odmyslím ty praxe a brigády, můj první šéf, který se mi vryl do paměti, byl až ten během mé práce na vejšce. V té době mi došlo, že asi budu spíše vycházet s nadřízenými muži, než s nadřízenými ženami a úplně nejlepší byl nadřízený muž - gay. Už to byl trochu postarší gay, který to o sobě samozřejmě nerozhlašoval, nikdo si nebyl jistý, ale jeho gesta, tón hlasu a slovní zásoba typu "ach, karate, tak ohavný sport", nasvědčovala, že má rád stejné pohlaví. Ale měl rád i to opačné a já měla štěstí, že to nebyl ten šéf, co si rád sáhne, nebo vám při zadávání práce čumí do výstřihu. Byl to šéf-pohodář, co se nerad dřel, od nás to sice vyžadoval, ale nejednal s námi jako se stroji. Když se nasral, tak neřval a nemluvil sprostě. Existuje totiž hodně druhů šéfů a tenhle spadal do množiny těch lepších.
V současné práci jsem dva a půl roku a myslím, že už vím, co je pro mě autorita - je to člověk, kterého respektujete jako člověka i jako nadřízeného. Rozumíte si jako lidé, ale nepřekračujete profesionální hranici (tzn. zachlastat ano, ale s mírou). Autorita je člověk, o kterém jste si jisti, že rozumí práci, kterou děláte a proto, když vás pochválí, nebo vám řekne, abyste něco udělali jinak, vy prostě víte, že má pravdu a nepochybujute o tom. Autorita je člověk, který vás něco naučí. Nedovolí vám si zbytečně vyskakovat, na druhou stranu vás podrží, pokud máte nějaký problém.
Autorita je člověk, co si v práci nevymýšlí kraviny a pamatuje na dobu, kdy i on byl podřízeným, takže s vámi nejedná jako s idiotem, případně není toho názoru, že musíte být v práci 24 hodin denně. Autorita neřve, že jste neschopný kokot. Autorita vás nedeptá a nepodrobuje rozebírání vašich chyb a oklikou vám nevyčítá, že jste neschopný kokot. Autorita vás respektuje a nebere vás jako otroka bez názoru, ale je ochotná vyslechnout si vaše názory. Autorita vás pustí domů, když je vám blbě.
Shrnuto a podtrženo - takového šéfa jsem měla a přišla jsem o něj. Tyhle autority totiž málokdy zůstanou na svém místě - proč je mi záhadou.
Momentálně mi zbyla jedna nadřízená, kterou podezírám z toho, že má v hlavě mini-ufona, jako byl v Mužích v černém. Jinak si nedokážu vysvětlit, proč tahle ženská je nešťastná, když si má vzít dovolenou. Jistě, žádný chlap, koníčky a soukromý život. Bohužel totéž chce i po mně. A nesplňuje jediný bod viz výše. Docela trpím. A doufám, že až já budu jednou autorita, že na mě budou moji podřízení vzpomínat s láskou.
sobota 15. května 2010
Je půl šesté ráno...
O některých věcech je třeba psát hned, bezprostředně po zážitku, dokud ještě nemáte odstup a dokud se vám jisté události nezačnou zkreslovat. Původně měl tento příspěvek skutečně vzniknout v půl šesté ráno po mimořádně divoké noci, ale pak jsem přece jen uklidnila své nervy a šla spát.
Takže nečekejte popis ultimátně divokýho mejdanu se spoustou chlastu, který skončil objetím záchodové mísy a děsivou opocí. Možná by bylo lepší, kdyby tomu tak skutečně bylo...i když ono to tak bylo, až na to, že já si od jistého okamžiku "užila" tu noc střízlivá a nezvracela jsem z chlastu, ale z toho, že jsem vlezla do místnosti s bankomatem, kde spal posraný bezdomovec a byl to takovej smrad, že jsem prostě musela zaběhnout mezi auta a hodit brutální šavli. Opoce taky nebyla, jen žaludek na vodě, ani ne tak z chlastu, ale celkově z té situace.
Popravdě - přemýšlela jsem, jak to napsat a zaobalit, aby toho někdo nezneužil, jak už se mi bohužel stalo, ale ono to snad ani nejde. Takže vás prosím, abyste si to přečetli, poté si pomysleli, co budete chtít a nechali to být. Možná se vám to nebude zdát tak zvláštní, ale je třeba se držet teze "kdo neprožil, nepochopí".
Vyrazila jsem na rozlučku s kolegou, kterého si profesně velmi vážím a vždycky budu, protože mě toho hodně naučil. Muž se spoustou zkušeností v oboru a také šťastně ženatý muž s dvěma dětmi. Asi už možná tušíte, proč to zdůrazňuji.
Tak pijeme, pijeme, společnost se zmenšuje, brzy se smrskne na mě, loučícího se kolegu a jednu mojí kolegyni - věk 24 let, maličký vzrůst, skákající ze vztahu do vztahu, toho času šťastně zadaná (našla si skutečně normálního chlapa, ne takového, který osahává její kolegyně, když si ona odskočí na záchod!!) a neustále svého hodného muže vychvalující. Díky Bohu, řekla jsem si, už žádné scény, mlácení a její konstatování: "už mě nebaví, nemám zájem, končím, ale neodpočinu si, beru hned někoho jinýho" - což odsuzuju, jak mnozí víte.
A pak nás kolega pozval k sobě na skleničku. Je mi jasné, co jste si teď právě pomysleli a zde právě nastává ten kritický bod, který vám těžko vysvětlím. Skutečně existují muži, kteří vás zvou POUZE na sklenku k sobě domů a rozhodně vás nechtějí ošukat. Třeba si tomu nevěřte, ale je to tak, on totiž nerad pije v podnicích, co nezná a navíc je skutečně velmi šťastně ženatý. Pokud vás to stále nepřesvědčilo tak vězte, že jsem tak nějak vycítila, že za tím skutečně nic není. Kdybych jen maličko cítila, že za tím je sexuální nabídka, tak bych nešla. Vy si o mě myslete co chcete, vím, že se o mě v některých fandomech říká, že jsem coura, ale já vím svoje. Sice je to hezký a atraktivní muž, ale jak říkám, cítila jsem, že prostě od něj žádné signály nejdou a i kdyby, se ženatým už nikdy. (Ano, mám takovou zkušenost, přiznávám)
Navíc když jsem viděla, jak je moje mini-kolegyňka nadšená a už má v sobě hodně alkoholu, tak jsem nějak podvědomě vycítila průser a souhlasila. Řekla jsem jasně, že skleničku, pak volám taxi a jedeme domů. Po této větě nastává přesun do kolegova bytu. :)
Takže se dá říct, že já pochopila, co vlastně chce - skutečně si chtěl pouze povídat a ještě popít v soukromí. Já ano, ale slečna bohužel ne. Což mi jaksi došlo už v taxíku směrem jeho byt. :)
Nyní jsme již v jeho bytě - V té chvíli se rozjelo cosi, co byla pro mě trochu lekce v mnoha směrech - alkohol je metla lidstava, lidi, co nemají pomyslnou stopku v pití jsou nejhorší, ženské, co nechápou, když chlap říká ne, jsou nejhorší a muži, co si neumí s touto situací poradit, idioti. Ovšem nejhorší je, když vy se mezi takovouto ženou a mužem ocitnete.
Zkrátím to - ona ho začala oblejzat a když jsem si toho všimla, odešla jsem na záchod. Tam jsem usoudila, že asi vlastně nevím, zda on ji chce, nebo ne a že by bylo lepší zmizet. Ne, nehodlala jsem jí to rozmlouvat - já totiž nejsem bez viny a nechtěla jsem zbytečně moralizovat, jak by jistě někteří z vás udělali. Ale je třeba si uvědomit, že jsou oba dospělí.
Když jsem vylezla, seděla mu na klíně a z jejího výrazu bylo poznat, že jsem přepočetná. Obula jsem se a řekla, že odcházím. Na to ona kupodivu začala protestovat, ale až poté, co začal protestovat on. Řekla jsem, že tedy jdu a ona ať jde se mnou. Nechtěla. A mě už bylo jasné, že on ji skutečně nechce, jen jaksi neví, jak z toho ven. Pokud doufal, že se ona uklidní, doufal marně. Začala být čím dál tím víc dotěrnější. Bylo mi skutečně velmi trapně za ní, ale ani jeden mě pořád nechtěl pustit. Trávila jsem na tom hajzlíku poměrně dost času, doufajíc, že ji to přejde, pak už jsem se bála, že snad vedle souloží a bála se vylézt. Paralelně jsem si nadávala, proč jsem do toho vlastně šla. V těch mezihrách, kdy jsem kontrolovala, co se vedle děje, jsem viděla, že ona je schopná skutečně čehokoliv. Ani se to nedá popsat.
Když jsem vylezla asi po půl hodině (můj nejdelší pobyt na záchodě, kdy jsem už usínala), zadívala se na mě a začala na mě vrčet jak čokl. Jasný signál, že mám vypadnout. V tu chvíli jsem toho měla dost, sebrala jsem se a odešla. Jenže on mě na ulici dohonil a v těch bačkůrkách mě prosil, ať mu pomůžu, že je hrozně neodbytná a že s tím vůbec nepočítal. Byla jsem vzteklá. Ta situace začala být neúnosná. Řekla jsem, že má pět minut, ať jí sbalí a já jí odvezu pryč. Když mě přivedl zpět a jasně jí řekl, že končíme a ať jede domů, holčička začala být agresivní. Odmítala se oblekat, pak když otevřel dveře, pověsila se na ně jako opice a s podivným pískáním se odmítala hnout, myslím, že říkala něco "já tě hrozně chci, nemuč mě." Já jsem prostě najednou vyprskla smíchy. Prý "nemuč mě"! Chápete to, že prostě měla takové sebevědomí, že si myslela, že jí to vyjde a že on ji skutečně chce a jen dělá drahoty? I když v tu chvíli už to asi bylo jen zraněné ego.
Jenže ona se po tomto mém projevu vytočila a jak je maličká, tak mě brutálně vykopla z bytu tak, že jsem vzala tváří o zeď. Výkřiky za zavřenými dveři typu "ty chceš jí??" jsem ignorovala a volala taxi. Za pět minut vyšla i ona, usadila se na chodník a začala hystericky brečet a řvát: ty čůráku, až budeš chtít, tak za mnou nelez. A řvala jak želva.
Ne, nebylo mi jí ani trochu líto, pohrdala jsem jí. Ani jsem ji neutěšovala, jen jsem jí řekla, aby přestala ječet, že jsou tu lidi a že on určitě nepřileze.
Pak nastala ještě jedna situace, tu vynechám. Pak jsme jen jezdili taxíkem po Rajské zahradě, protože ona si prostě nebyla schopná vzpomenout, kde bydlí. Pak usnula. Taxikář ji probral fackou - já ne, na to jsem ještě asi moc měkká. NEjlepší byl dialog - Taxikář: "to je vaše kamarádka?" Já: "ne". Taxikář: "fajn, tak ji vezmeme na záchytku."
Ani na to jsem neměla srdce. Když se probrala, řekla jsem jí, že jestli mi okamžitě neřekne, kde bydlí, zavolám jejímu příteli. Já samozřejmě číslo nemám, ale konečně si z nás přestala dělat prdel a řekla ulici.
Projezdili jsme strašný prachy, proto ten bankomat s posraným bezďákem. Taxikář mi slevil se slovy: "máte dobrý srdce, slečno." Víte, že mi tohle nikdo nikdy neřekl?
Není to ani tak dávno, co jsem na svou adresu slyšela úplně jiná slova. OK, věc názoru.
Odpoledne se splnilo to, co mi předpovídal jeden mně blízký člověk, kterému jsem tuto super událost sdělila do telefonu v těch šest ráno. Řekl mi, že ona bude zcela jistě tvrdit, že si nic nepamatuje. A bylo to tak, chtěla, abych jí vylíčila, co se stalo. Řekla jsem jí, ať si namáhá mozek a řekla, že se na toto téma odmítám bavit.
Poděkovala. Nevím zač. Kolega napsal, že jsem dospělá a rozumná žena. Kámoš mi řekl, že si za to částečně můžu sama a že jsem se měla sebrat hned po tom prvním pobytu na záchodě.
Nevím, zda jsem se zachovala dobře. Zpětně se tomu směju, na druhou stranu se dá jen těžko zapomenout na to, jak mi bylo trapně za ní.
btw - ještě bych ráda doplnila, že pokud máte potřebu se k tomu příspěvku jakkoliv vyjadřovat, čiňte tak zde a ne jinde. I když vím, že to sem opět píšu pozdě.
Takže nečekejte popis ultimátně divokýho mejdanu se spoustou chlastu, který skončil objetím záchodové mísy a děsivou opocí. Možná by bylo lepší, kdyby tomu tak skutečně bylo...i když ono to tak bylo, až na to, že já si od jistého okamžiku "užila" tu noc střízlivá a nezvracela jsem z chlastu, ale z toho, že jsem vlezla do místnosti s bankomatem, kde spal posraný bezdomovec a byl to takovej smrad, že jsem prostě musela zaběhnout mezi auta a hodit brutální šavli. Opoce taky nebyla, jen žaludek na vodě, ani ne tak z chlastu, ale celkově z té situace.
Popravdě - přemýšlela jsem, jak to napsat a zaobalit, aby toho někdo nezneužil, jak už se mi bohužel stalo, ale ono to snad ani nejde. Takže vás prosím, abyste si to přečetli, poté si pomysleli, co budete chtít a nechali to být. Možná se vám to nebude zdát tak zvláštní, ale je třeba se držet teze "kdo neprožil, nepochopí".
Vyrazila jsem na rozlučku s kolegou, kterého si profesně velmi vážím a vždycky budu, protože mě toho hodně naučil. Muž se spoustou zkušeností v oboru a také šťastně ženatý muž s dvěma dětmi. Asi už možná tušíte, proč to zdůrazňuji.
Tak pijeme, pijeme, společnost se zmenšuje, brzy se smrskne na mě, loučícího se kolegu a jednu mojí kolegyni - věk 24 let, maličký vzrůst, skákající ze vztahu do vztahu, toho času šťastně zadaná (našla si skutečně normálního chlapa, ne takového, který osahává její kolegyně, když si ona odskočí na záchod!!) a neustále svého hodného muže vychvalující. Díky Bohu, řekla jsem si, už žádné scény, mlácení a její konstatování: "už mě nebaví, nemám zájem, končím, ale neodpočinu si, beru hned někoho jinýho" - což odsuzuju, jak mnozí víte.
A pak nás kolega pozval k sobě na skleničku. Je mi jasné, co jste si teď právě pomysleli a zde právě nastává ten kritický bod, který vám těžko vysvětlím. Skutečně existují muži, kteří vás zvou POUZE na sklenku k sobě domů a rozhodně vás nechtějí ošukat. Třeba si tomu nevěřte, ale je to tak, on totiž nerad pije v podnicích, co nezná a navíc je skutečně velmi šťastně ženatý. Pokud vás to stále nepřesvědčilo tak vězte, že jsem tak nějak vycítila, že za tím skutečně nic není. Kdybych jen maličko cítila, že za tím je sexuální nabídka, tak bych nešla. Vy si o mě myslete co chcete, vím, že se o mě v některých fandomech říká, že jsem coura, ale já vím svoje. Sice je to hezký a atraktivní muž, ale jak říkám, cítila jsem, že prostě od něj žádné signály nejdou a i kdyby, se ženatým už nikdy. (Ano, mám takovou zkušenost, přiznávám)
Navíc když jsem viděla, jak je moje mini-kolegyňka nadšená a už má v sobě hodně alkoholu, tak jsem nějak podvědomě vycítila průser a souhlasila. Řekla jsem jasně, že skleničku, pak volám taxi a jedeme domů. Po této větě nastává přesun do kolegova bytu. :)
Takže se dá říct, že já pochopila, co vlastně chce - skutečně si chtěl pouze povídat a ještě popít v soukromí. Já ano, ale slečna bohužel ne. Což mi jaksi došlo už v taxíku směrem jeho byt. :)
Nyní jsme již v jeho bytě - V té chvíli se rozjelo cosi, co byla pro mě trochu lekce v mnoha směrech - alkohol je metla lidstava, lidi, co nemají pomyslnou stopku v pití jsou nejhorší, ženské, co nechápou, když chlap říká ne, jsou nejhorší a muži, co si neumí s touto situací poradit, idioti. Ovšem nejhorší je, když vy se mezi takovouto ženou a mužem ocitnete.
Zkrátím to - ona ho začala oblejzat a když jsem si toho všimla, odešla jsem na záchod. Tam jsem usoudila, že asi vlastně nevím, zda on ji chce, nebo ne a že by bylo lepší zmizet. Ne, nehodlala jsem jí to rozmlouvat - já totiž nejsem bez viny a nechtěla jsem zbytečně moralizovat, jak by jistě někteří z vás udělali. Ale je třeba si uvědomit, že jsou oba dospělí.
Když jsem vylezla, seděla mu na klíně a z jejího výrazu bylo poznat, že jsem přepočetná. Obula jsem se a řekla, že odcházím. Na to ona kupodivu začala protestovat, ale až poté, co začal protestovat on. Řekla jsem, že tedy jdu a ona ať jde se mnou. Nechtěla. A mě už bylo jasné, že on ji skutečně nechce, jen jaksi neví, jak z toho ven. Pokud doufal, že se ona uklidní, doufal marně. Začala být čím dál tím víc dotěrnější. Bylo mi skutečně velmi trapně za ní, ale ani jeden mě pořád nechtěl pustit. Trávila jsem na tom hajzlíku poměrně dost času, doufajíc, že ji to přejde, pak už jsem se bála, že snad vedle souloží a bála se vylézt. Paralelně jsem si nadávala, proč jsem do toho vlastně šla. V těch mezihrách, kdy jsem kontrolovala, co se vedle děje, jsem viděla, že ona je schopná skutečně čehokoliv. Ani se to nedá popsat.
Když jsem vylezla asi po půl hodině (můj nejdelší pobyt na záchodě, kdy jsem už usínala), zadívala se na mě a začala na mě vrčet jak čokl. Jasný signál, že mám vypadnout. V tu chvíli jsem toho měla dost, sebrala jsem se a odešla. Jenže on mě na ulici dohonil a v těch bačkůrkách mě prosil, ať mu pomůžu, že je hrozně neodbytná a že s tím vůbec nepočítal. Byla jsem vzteklá. Ta situace začala být neúnosná. Řekla jsem, že má pět minut, ať jí sbalí a já jí odvezu pryč. Když mě přivedl zpět a jasně jí řekl, že končíme a ať jede domů, holčička začala být agresivní. Odmítala se oblekat, pak když otevřel dveře, pověsila se na ně jako opice a s podivným pískáním se odmítala hnout, myslím, že říkala něco "já tě hrozně chci, nemuč mě." Já jsem prostě najednou vyprskla smíchy. Prý "nemuč mě"! Chápete to, že prostě měla takové sebevědomí, že si myslela, že jí to vyjde a že on ji skutečně chce a jen dělá drahoty? I když v tu chvíli už to asi bylo jen zraněné ego.
Jenže ona se po tomto mém projevu vytočila a jak je maličká, tak mě brutálně vykopla z bytu tak, že jsem vzala tváří o zeď. Výkřiky za zavřenými dveři typu "ty chceš jí??" jsem ignorovala a volala taxi. Za pět minut vyšla i ona, usadila se na chodník a začala hystericky brečet a řvát: ty čůráku, až budeš chtít, tak za mnou nelez. A řvala jak želva.
Ne, nebylo mi jí ani trochu líto, pohrdala jsem jí. Ani jsem ji neutěšovala, jen jsem jí řekla, aby přestala ječet, že jsou tu lidi a že on určitě nepřileze.
Pak nastala ještě jedna situace, tu vynechám. Pak jsme jen jezdili taxíkem po Rajské zahradě, protože ona si prostě nebyla schopná vzpomenout, kde bydlí. Pak usnula. Taxikář ji probral fackou - já ne, na to jsem ještě asi moc měkká. NEjlepší byl dialog - Taxikář: "to je vaše kamarádka?" Já: "ne". Taxikář: "fajn, tak ji vezmeme na záchytku."
Ani na to jsem neměla srdce. Když se probrala, řekla jsem jí, že jestli mi okamžitě neřekne, kde bydlí, zavolám jejímu příteli. Já samozřejmě číslo nemám, ale konečně si z nás přestala dělat prdel a řekla ulici.
Projezdili jsme strašný prachy, proto ten bankomat s posraným bezďákem. Taxikář mi slevil se slovy: "máte dobrý srdce, slečno." Víte, že mi tohle nikdo nikdy neřekl?
Není to ani tak dávno, co jsem na svou adresu slyšela úplně jiná slova. OK, věc názoru.
Odpoledne se splnilo to, co mi předpovídal jeden mně blízký člověk, kterému jsem tuto super událost sdělila do telefonu v těch šest ráno. Řekl mi, že ona bude zcela jistě tvrdit, že si nic nepamatuje. A bylo to tak, chtěla, abych jí vylíčila, co se stalo. Řekla jsem jí, ať si namáhá mozek a řekla, že se na toto téma odmítám bavit.
Poděkovala. Nevím zač. Kolega napsal, že jsem dospělá a rozumná žena. Kámoš mi řekl, že si za to částečně můžu sama a že jsem se měla sebrat hned po tom prvním pobytu na záchodě.
Nevím, zda jsem se zachovala dobře. Zpětně se tomu směju, na druhou stranu se dá jen těžko zapomenout na to, jak mi bylo trapně za ní.
btw - ještě bych ráda doplnila, že pokud máte potřebu se k tomu příspěvku jakkoliv vyjadřovat, čiňte tak zde a ne jinde. I když vím, že to sem opět píšu pozdě.
pondělí 22. března 2010
Virtuální intimno
V poslední době mě nepřestává udivovat, co všechno jsou lidé na sebe ochotní prozradit na internetu - hlavně samozřejmě na Facebooku, diskuzních fórech, blozích, apod.
Fascinuje mě, že je mezi námi tolik tupců, kteří si nejsou schopni zablokovat profil a všichni je tak mohou vklidu stalkovat. Je pravda, že mnozí to mají dobrovolně, ale rozhodně to v jejich statusech, nebo na fotografiích není poznat. Ostatní to neví, a stále jsou schopní přídavat se do skupin typu Velký bratr, počítač zdarma a klikni, jak bys vypadal jako ženská.
Je pravda, že čím víc šmírování, tím víc informací,které byste se možná ani nedozvěděli. Tak třeba minulý týden jsme v práci na FB zjistili, že jeden náš kolega se zasnoubil. Jeho vyvolená měla otevřený profil,takže jsme se asi půl hodiny bavili zjištěním, že se znají tři měsíce, pořídili si yorkšíra Fifinku, že slečna neumí uklízet a z fotek bylo celkem jasné, že snoubenka si s nějakou nahotou hlavu nedělá. Bylo to docela zábavné, přiznávám.
Já si zablokovala profil tak důkladně, že mi nefunguje chat. A ten už stejně vypínám,protože kdykoliv jsem ho zapla, naskákala tam asi tři okna... Chatování jak na FB tak na ICQ považuji za ztrátu času, sorry. Pokud něco nutně nepotřebuju, prostě je nepoužívám.
Další problém je "přátelství" na FB. Nejsem sběratel, jako jiní. Někteří soutěží o to, kdo bude mít na "fejsu" víc přátel, znám osobu, co jich má 600. Je to sice barman, ale vsadím se, že půlku ze svých přátel viděl jednou a to možná za barem. Já tak nějak občas nějakou žádost zamítnu. Nechci, aby četl moje statusy někdo, s kým jsem si na conu řekla ahoj. Někdo namítal, že raději přijímá všechny, aby se dotyčný neurazil. Jak se může urazit někdo, koho znáte 5 minut?
Občas je třeba "kurník" pročistit, sama jsem to párkrát udělala. Statusy některých jsem si skryla - většinou proto, protože se mi je nechtělo číst. Nedávno jsem si z přátel vykopla někoho, jehož statusy vypadaly asi takto: "umírám", "pláču", "chci umřít", "můj život stojí za hovno", "jdu se zabít" - a to všechno prokládáno "zábavnými" kvízy, statistikami "koho dneska vojedeš", apod. Nejvíc mě baví statusy typu: "končím s facebookem. Mějte se" A ostatní, místo toho, aby řekli: "tak běž", tak začnou dotyčného přemlouvat, aby zůstal, popř. ho utěšovat a ptát se, co se děje. Jenže přesně na tohle ten BLB ČEKÁ, POCHOPTE TO UŽ KONEČNĚ!
Pište si na FB co chcete, ale všechno má svoje hranice.
V poslední době se začínají rozmáhat žádosti o přátelství na základě profilové fotografie. Už několikrát mi přišla žádost s textem: "líbí se mi tvoje fotka, prosím, přidej si mě do přátel." Tyto žádosti ignoruju, věřím ale, že nějaké egomaniaky to těší a klidně tyto žádost potvrzují. Jejich boj.
Je fajn, pokud někdo přijde na facebook pod jinou identitou, ale ať se představí, pokud mě zná. Dobře to vystihl můj kamarád, který mi vyprávěl, že různých gay fórech mají někteří na profilových fotkách svůj penis, nebo zadek. Pokud ho prý někdo takový žádá o přátelství, nebo si chce dopisovat, tak mu napíše, ať si dá na profil fotku, že se nebude bavit s čůrákem. Celkem chápu, že někdo si nedává na profil svojí skutečnou fotku, neloguje se pod svým jménem, ale jak říkám - aspoň se představte, výkřiky typu: Nedělej, že mě neznáš", ignoruji také.
Nemám nic proti zadávání "zadaný", "ve vztahu s..." (i když jak jsem říkala, já to bojkotuji). Má to něco do sebe, hlavně argument, že "takhle se o případném rozchodu/vztahu dozví hodně lidí a všichni se ušetří toho "hele, už víš že...". Na druhou stranu mě trochu rozčilují pod slovy "nezadaný" smutné smajlíky, citoslovce (jejda, chmmm...) a otázky "proč"? Myslím, že uživatel nemá nejmenší zájem vám odepisovat na otázku "proč", stejně jak zástup litujících komentářů nemá význam. To se radši vyjádřím osobně a ne tak, aby to četla další skupina lidí, navíc něco povrchního a klišovitého jako "to je mi líto, neboj, to bude dobrý."
S tím souvisí i fakt, že někdy míra intimností, které uživatelé sdělují, občas přesahuje hranice. Nevím proč, kdysi mi to nevadilo, teď asi stárnu a možná jsem i víc upjatá, ale tak nějak nepotřebuju číst, jaký má kdo rád sex, kdo si to naposled s kým rozdal a kdy měl orgasmus, co ho vzrušuje, nebo že se přidal do skupiny "miluju pleskání penisem po obličeji nebo Když máš dobrou buchtu, vyliž jí pekáč" Snažím se to ignorovat a nečíst to, ale to jaksi nejde, když vám to na FB visí přímo před očima.
EDIT - Jo a taky nechápu to vaše, jsem v té a té restauraci, jsem tam a tam, apod. Jednou či dvakrát denně se dozvědět, kde jste, je bezva, zvláště když se jedná o bar, či jiné zařízení, které je užitečné, ale zase číst to dvacetkrát denně, že jste v kině, v tramvaji, na nádraží, v mekáči, v nákupních centru, je fakt vopruz. Až vás budu chtít usmrtit, bude to hodně snadný, protože vždycky budu vědět, kde jste. :))
Taky je pravda, že si občas někdo potřebuje ulevit, nebo má chuť napsat, že je všechno v hajzlu. Nebo se nestydí chlubit se, že má sex 3x denně. Chápu to.
Jen se nechci dožít období, kdy si třeba budeme číst myšlenky. To už bychom byli úplně v prdeli. :))
Fascinuje mě, že je mezi námi tolik tupců, kteří si nejsou schopni zablokovat profil a všichni je tak mohou vklidu stalkovat. Je pravda, že mnozí to mají dobrovolně, ale rozhodně to v jejich statusech, nebo na fotografiích není poznat. Ostatní to neví, a stále jsou schopní přídavat se do skupin typu Velký bratr, počítač zdarma a klikni, jak bys vypadal jako ženská.
Je pravda, že čím víc šmírování, tím víc informací,které byste se možná ani nedozvěděli. Tak třeba minulý týden jsme v práci na FB zjistili, že jeden náš kolega se zasnoubil. Jeho vyvolená měla otevřený profil,takže jsme se asi půl hodiny bavili zjištěním, že se znají tři měsíce, pořídili si yorkšíra Fifinku, že slečna neumí uklízet a z fotek bylo celkem jasné, že snoubenka si s nějakou nahotou hlavu nedělá. Bylo to docela zábavné, přiznávám.
Já si zablokovala profil tak důkladně, že mi nefunguje chat. A ten už stejně vypínám,protože kdykoliv jsem ho zapla, naskákala tam asi tři okna... Chatování jak na FB tak na ICQ považuji za ztrátu času, sorry. Pokud něco nutně nepotřebuju, prostě je nepoužívám.
Další problém je "přátelství" na FB. Nejsem sběratel, jako jiní. Někteří soutěží o to, kdo bude mít na "fejsu" víc přátel, znám osobu, co jich má 600. Je to sice barman, ale vsadím se, že půlku ze svých přátel viděl jednou a to možná za barem. Já tak nějak občas nějakou žádost zamítnu. Nechci, aby četl moje statusy někdo, s kým jsem si na conu řekla ahoj. Někdo namítal, že raději přijímá všechny, aby se dotyčný neurazil. Jak se může urazit někdo, koho znáte 5 minut?
Občas je třeba "kurník" pročistit, sama jsem to párkrát udělala. Statusy některých jsem si skryla - většinou proto, protože se mi je nechtělo číst. Nedávno jsem si z přátel vykopla někoho, jehož statusy vypadaly asi takto: "umírám", "pláču", "chci umřít", "můj život stojí za hovno", "jdu se zabít" - a to všechno prokládáno "zábavnými" kvízy, statistikami "koho dneska vojedeš", apod. Nejvíc mě baví statusy typu: "končím s facebookem. Mějte se" A ostatní, místo toho, aby řekli: "tak běž", tak začnou dotyčného přemlouvat, aby zůstal, popř. ho utěšovat a ptát se, co se děje. Jenže přesně na tohle ten BLB ČEKÁ, POCHOPTE TO UŽ KONEČNĚ!
Pište si na FB co chcete, ale všechno má svoje hranice.
V poslední době se začínají rozmáhat žádosti o přátelství na základě profilové fotografie. Už několikrát mi přišla žádost s textem: "líbí se mi tvoje fotka, prosím, přidej si mě do přátel." Tyto žádosti ignoruju, věřím ale, že nějaké egomaniaky to těší a klidně tyto žádost potvrzují. Jejich boj.
Je fajn, pokud někdo přijde na facebook pod jinou identitou, ale ať se představí, pokud mě zná. Dobře to vystihl můj kamarád, který mi vyprávěl, že různých gay fórech mají někteří na profilových fotkách svůj penis, nebo zadek. Pokud ho prý někdo takový žádá o přátelství, nebo si chce dopisovat, tak mu napíše, ať si dá na profil fotku, že se nebude bavit s čůrákem. Celkem chápu, že někdo si nedává na profil svojí skutečnou fotku, neloguje se pod svým jménem, ale jak říkám - aspoň se představte, výkřiky typu: Nedělej, že mě neznáš", ignoruji také.
Nemám nic proti zadávání "zadaný", "ve vztahu s..." (i když jak jsem říkala, já to bojkotuji). Má to něco do sebe, hlavně argument, že "takhle se o případném rozchodu/vztahu dozví hodně lidí a všichni se ušetří toho "hele, už víš že...". Na druhou stranu mě trochu rozčilují pod slovy "nezadaný" smutné smajlíky, citoslovce (jejda, chmmm...) a otázky "proč"? Myslím, že uživatel nemá nejmenší zájem vám odepisovat na otázku "proč", stejně jak zástup litujících komentářů nemá význam. To se radši vyjádřím osobně a ne tak, aby to četla další skupina lidí, navíc něco povrchního a klišovitého jako "to je mi líto, neboj, to bude dobrý."
S tím souvisí i fakt, že někdy míra intimností, které uživatelé sdělují, občas přesahuje hranice. Nevím proč, kdysi mi to nevadilo, teď asi stárnu a možná jsem i víc upjatá, ale tak nějak nepotřebuju číst, jaký má kdo rád sex, kdo si to naposled s kým rozdal a kdy měl orgasmus, co ho vzrušuje, nebo že se přidal do skupiny "miluju pleskání penisem po obličeji nebo Když máš dobrou buchtu, vyliž jí pekáč" Snažím se to ignorovat a nečíst to, ale to jaksi nejde, když vám to na FB visí přímo před očima.
EDIT - Jo a taky nechápu to vaše, jsem v té a té restauraci, jsem tam a tam, apod. Jednou či dvakrát denně se dozvědět, kde jste, je bezva, zvláště když se jedná o bar, či jiné zařízení, které je užitečné, ale zase číst to dvacetkrát denně, že jste v kině, v tramvaji, na nádraží, v mekáči, v nákupních centru, je fakt vopruz. Až vás budu chtít usmrtit, bude to hodně snadný, protože vždycky budu vědět, kde jste. :))
Taky je pravda, že si občas někdo potřebuje ulevit, nebo má chuť napsat, že je všechno v hajzlu. Nebo se nestydí chlubit se, že má sex 3x denně. Chápu to.
Jen se nechci dožít období, kdy si třeba budeme číst myšlenky. To už bychom byli úplně v prdeli. :))
sobota 13. března 2010
Historické seriály rulezz... jak kdy...
Tak jsem se na doporučení podívala na seriál Spartacus. Historické seriály jsou zjevně v kurzu, Tudorovci budou končit a po nich přijdou Borgiovci. Spartaca vytvořil ten samý člověk, co způsobil Xenu a prý to režíruje ten, co hrál v Herculovi Ioláa. Jsem u šestého dílu a jaksi mi uniká, co tímto seriálem chtěl "básník" říci. Spartaca mám spojeného samozřejmě s povstáním, ale s tím tempem, jakým se seriál vyvíjí, bude nějaké povstání až tak ve čtvrté sérii. :) V seriálu se zatím, kromě asi tak dvou, tří věcí, nic zásadního nestalo. Tvůrci se zřejmě zhlédli ve filmu 300 a tak v seriálu lítají hektolitry zpomalené krve a díl od dílu je jí víc a víc. Spartacus bojuje v aréně jako Maximus v Gladiátorovi se stejně šíleným výrazem, problém je v tom, že tenhle Spartacus není Russel Crow. Herec je nějaký potomek surfaře a modelky, takže je takový pěkňoučký, občas umazaný, ale seriál rozhodně netáhne, od toho jsou tam jiní gladiátoři - jeden z nich je dokonce nějaký uznávaný divadelní herec.
Navíc se v tomto seriálu hodně souloží. A to víc než v Římě a Tudorovcích dohromady. Dokonce tak moc, že ačkoliv mi sex ve filmu nebo v seriálech nevadí, tady už mě občas pěkně sere - je to vyloženě soft-porno. Já chápu, že v té době se pořád souložilo, ale dívat se na ex-Xenu, co neustále běhá s prsama venku, mě brzy přestalo bavit. Nejlepší jsou orgie v šestém díle. Nevím, zda se to dá nazvat "průkopnickým" prvkem, ale v seriálu je dokonce gay pár. Líbají se, souloží spolu (ano, je to tam vidět), mají spolu vztah a milují se.
Co musím na seriálu ocenit, jsou postavy a historické přesnosti. Některé postavy skutečně existovaly, zdrojů je pochopitelně málo, ale nejsou tam vyložené kraviny, jako občas v Tudorovcích.
Postavy mají velmi dynamické charaktery. Nikdo tam není vyloženě dobrý, ani špatný, občas někdo udělá něco a vy si myslíte, jaký to ušlechtilý čin neudělal, ale vzápětí se ta samá postava projeví jako největší hyena. Až na Spartaca, oceňuji i herecké výkony. A občas velmi zábavné momenty, kdy manžel za přítomnosti manželky souloží s otrokyní a ona ho při tom láskyplně pošťuchuje. Na druhou stranu jeden z gladiátorů, souložící za přítomnosti panstva, které se vsází, kolik přírazů ještě vydrží, to už je tak trochu na hranici vkusu.
Hodně mě pobavil kolega, který řekl, že Spartacus je jediný seriál, na který se stydí dívat před manželkou. :)
Poslední série Tudorovců má sice premiéru za měsíc, na internet už ale unikly první dva díly. Musím říct, že je to velkolepý start. Tudorovci sice przní historii jak se dá (Henry není tlustý, má pořád obě nohy a jeho dcery se těší jeho přízni), ale tvůrci nijak nezastírají, že vše přizpůsobují svým záměrům.
První dva díly se tak nesou v duchu "Henry chytnul druhou mízu" a "pipinka na trůně". Henry se oženil se 17-náctiletou Catherine Howard, která prožívá těžkou pubertu a krále to vyloženě baví. (nejlepší je, když si královna hraje v bahně, anebo svému manželovi hraje divadlo s dřevěnými loutkami) Jeho okolí už však méně a tak už se začínají spřádat proti Catherine intriky. Ona je bohužel úplně hloupá, takže se do nich ochotně zaplétá. Navíc se na scéně objevuje králův dvořan Thomas Culpepper. Na první pohled naprosto uhrančivý mladík, který mě naprosto okouzlil a vzápětí jsem pochopila, že to byl tvůrčí záměr, protože jen co vás Thomas naprosto dostane, přijde velký šok, podobný proměně Thomase Moorea v první sérii. Všechny problémy pramení z toho, že Catherine je prostě mladá a neukojená, takže ji Henry prostě nestačí.
Budoucí královně Alžbětě už je ve 4. sérii asi tak 12 a scéna, kdy je poprvé Catherine představena, je jedna z nejlepších. Hirst má postavu Alžběty rád a dokáže jejím scénám napsat neuvěřitelnou auru, zvláště když divák ví, jak to s ní dopadne.
No a občas se tam objeví nějaká ta soulož, ale celkově se v tomto směru Tudorovci dost umírnili.
Už se nemůžu dočkat dalších dílů. :)
Navíc se v tomto seriálu hodně souloží. A to víc než v Římě a Tudorovcích dohromady. Dokonce tak moc, že ačkoliv mi sex ve filmu nebo v seriálech nevadí, tady už mě občas pěkně sere - je to vyloženě soft-porno. Já chápu, že v té době se pořád souložilo, ale dívat se na ex-Xenu, co neustále běhá s prsama venku, mě brzy přestalo bavit. Nejlepší jsou orgie v šestém díle. Nevím, zda se to dá nazvat "průkopnickým" prvkem, ale v seriálu je dokonce gay pár. Líbají se, souloží spolu (ano, je to tam vidět), mají spolu vztah a milují se.
Co musím na seriálu ocenit, jsou postavy a historické přesnosti. Některé postavy skutečně existovaly, zdrojů je pochopitelně málo, ale nejsou tam vyložené kraviny, jako občas v Tudorovcích.
Postavy mají velmi dynamické charaktery. Nikdo tam není vyloženě dobrý, ani špatný, občas někdo udělá něco a vy si myslíte, jaký to ušlechtilý čin neudělal, ale vzápětí se ta samá postava projeví jako největší hyena. Až na Spartaca, oceňuji i herecké výkony. A občas velmi zábavné momenty, kdy manžel za přítomnosti manželky souloží s otrokyní a ona ho při tom láskyplně pošťuchuje. Na druhou stranu jeden z gladiátorů, souložící za přítomnosti panstva, které se vsází, kolik přírazů ještě vydrží, to už je tak trochu na hranici vkusu.
Hodně mě pobavil kolega, který řekl, že Spartacus je jediný seriál, na který se stydí dívat před manželkou. :)
Poslední série Tudorovců má sice premiéru za měsíc, na internet už ale unikly první dva díly. Musím říct, že je to velkolepý start. Tudorovci sice przní historii jak se dá (Henry není tlustý, má pořád obě nohy a jeho dcery se těší jeho přízni), ale tvůrci nijak nezastírají, že vše přizpůsobují svým záměrům.
První dva díly se tak nesou v duchu "Henry chytnul druhou mízu" a "pipinka na trůně". Henry se oženil se 17-náctiletou Catherine Howard, která prožívá těžkou pubertu a krále to vyloženě baví. (nejlepší je, když si královna hraje v bahně, anebo svému manželovi hraje divadlo s dřevěnými loutkami) Jeho okolí už však méně a tak už se začínají spřádat proti Catherine intriky. Ona je bohužel úplně hloupá, takže se do nich ochotně zaplétá. Navíc se na scéně objevuje králův dvořan Thomas Culpepper. Na první pohled naprosto uhrančivý mladík, který mě naprosto okouzlil a vzápětí jsem pochopila, že to byl tvůrčí záměr, protože jen co vás Thomas naprosto dostane, přijde velký šok, podobný proměně Thomase Moorea v první sérii. Všechny problémy pramení z toho, že Catherine je prostě mladá a neukojená, takže ji Henry prostě nestačí.
Budoucí královně Alžbětě už je ve 4. sérii asi tak 12 a scéna, kdy je poprvé Catherine představena, je jedna z nejlepších. Hirst má postavu Alžběty rád a dokáže jejím scénám napsat neuvěřitelnou auru, zvláště když divák ví, jak to s ní dopadne.
No a občas se tam objeví nějaká ta soulož, ale celkově se v tomto směru Tudorovci dost umírnili.
Už se nemůžu dočkat dalších dílů. :)
úterý 2. března 2010
Historka ze života
Sice je to v jistých ohledech docela osobní, ale čtenářky to mohou vzít jako inspiraci nebo spíš varování.
Byla jsem v lázních, nechala jsem si naordinovat antistresový program. Všechno bylo ideální. Nastěhovali mě do pokoje, takový mini-skromný pokojíček, vzápětí mi volali, že musím do jiného, prý nefunguje topení. Přestěhovali mě do pokoje s balkonem a úžasným výhledem na město. Pohoda.
Když jsme v lázních, musíte absolvovat konzultaci s lékařem. Já skončila u primářky a ta byla, hledám to správné slovo, taková "alternativní". Tzn. žádná chemie, jen čistá příroda vás vyléčí. Já tomu nevěřím, bylinky a přírodní preparáty na mě nikdy nezabíraly, ale budiž. Poslala mě na takový přístroj, který mi spočítal, že se v podstatě rozpadám, ale nebyla jsem na tom tak strašně, jako moje spolusedící u stolu, která v sobě měla 30% rakovinových buněk, či co. Pak se paní primářka aktivně rozhodla, že mi vyšetří prsa. A nahmatala bouličku.
I přes přesvědčování okolí jsem začala samozřejmě myslet na to nejhorší. Nevím, jak to popsat, ale bylo to nepříjemné a fakt jsem se bála. Rázem začnete přemýšlet, co kdyby "kdyby", v práci se nemůžete soustředit, přejde vás chuť úplně na všechno, včetně sexu a je vám velmi trapné o tom mluvit i s těmi nejbližšími. Na mamograf mě objednali celkem brzy, vzala jsem si kvůli tomu i dovču, protože jinak bych mohla jít k doktoru až tak za měsíc, dřív volno neměli.
Na mamografu jsem už byla, ale víceméně preventivně. Tentokrát na mě mamacentrum působilo o dost depresivněji, zvláště když v čekárně seděly ženy bez vlasů. Kromě tradičního komolení příjmení mě čekal dotazník, poměrně nepříjemná doktorka, která mě seřvala hned na úvod, když jsem otálela se svlékáním, vyděšená k posrání!!
Svlečená jsem za tou plentou čekala 20 minut - tzn. 20 minut čirého strachu.
Vyšetření trvalo asi pět minut, načež mi bylo sděleno, že kde nic, tu nic a ta bolest, která mě znepokojovala, je od žebra. Takže mi asi roste další. Mám za sebou týden děsu a teď to tak nějak doznívá. Holky, zajděte si na kontrolu. Já vím, že to je debilní fráze, ale je to tak a média vám to o hlavu neomlacují jen z legrace.
Byla jsem v lázních, nechala jsem si naordinovat antistresový program. Všechno bylo ideální. Nastěhovali mě do pokoje, takový mini-skromný pokojíček, vzápětí mi volali, že musím do jiného, prý nefunguje topení. Přestěhovali mě do pokoje s balkonem a úžasným výhledem na město. Pohoda.
Když jsme v lázních, musíte absolvovat konzultaci s lékařem. Já skončila u primářky a ta byla, hledám to správné slovo, taková "alternativní". Tzn. žádná chemie, jen čistá příroda vás vyléčí. Já tomu nevěřím, bylinky a přírodní preparáty na mě nikdy nezabíraly, ale budiž. Poslala mě na takový přístroj, který mi spočítal, že se v podstatě rozpadám, ale nebyla jsem na tom tak strašně, jako moje spolusedící u stolu, která v sobě měla 30% rakovinových buněk, či co. Pak se paní primářka aktivně rozhodla, že mi vyšetří prsa. A nahmatala bouličku.
I přes přesvědčování okolí jsem začala samozřejmě myslet na to nejhorší. Nevím, jak to popsat, ale bylo to nepříjemné a fakt jsem se bála. Rázem začnete přemýšlet, co kdyby "kdyby", v práci se nemůžete soustředit, přejde vás chuť úplně na všechno, včetně sexu a je vám velmi trapné o tom mluvit i s těmi nejbližšími. Na mamograf mě objednali celkem brzy, vzala jsem si kvůli tomu i dovču, protože jinak bych mohla jít k doktoru až tak za měsíc, dřív volno neměli.
Na mamografu jsem už byla, ale víceméně preventivně. Tentokrát na mě mamacentrum působilo o dost depresivněji, zvláště když v čekárně seděly ženy bez vlasů. Kromě tradičního komolení příjmení mě čekal dotazník, poměrně nepříjemná doktorka, která mě seřvala hned na úvod, když jsem otálela se svlékáním, vyděšená k posrání!!
Svlečená jsem za tou plentou čekala 20 minut - tzn. 20 minut čirého strachu.
Vyšetření trvalo asi pět minut, načež mi bylo sděleno, že kde nic, tu nic a ta bolest, která mě znepokojovala, je od žebra. Takže mi asi roste další. Mám za sebou týden děsu a teď to tak nějak doznívá. Holky, zajděte si na kontrolu. Já vím, že to je debilní fráze, ale je to tak a média vám to o hlavu neomlacují jen z legrace.
neděle 28. února 2010
Víte co...?
...strašně ráda bych tady zase napsala něco, čím bych podráždila hady bosou nohou. Ale nechám si to pro sebe. :) nebo snad někdo máte nějaký nápad? :))
úterý 2. února 2010
Nominace na Oscara za nejlepší kostýmy
Bright Star
Coco Chanel
Imaginarium dr. Parnasse
Nine
Královna Viktorie
- viděla jsem z této nabídky akorát Coco Chanel, ostatní jsem viděla pouze na fotografiích. Osobně považuji za nejslabší kostýmy v Bright Star, ale to zejména proto, protože se film odehrává v 19. století v Anglii, což je oděvní doba, kterou moc nemusím, tak to může být jen můj osobní předsudek.
Coco Chanel má velmi kvalitní kostýmy, Imaginárium dr. Parnasse je přesně ten typ kostýmového filmu, který moc nemusím - něco jako Sweeney Todd a burtonoviny, pro které navrhovala kostýmy Coleen Atwood. Zajímavé je, že právě Coleen nenavrhla kostýmy pro Imaginárium, ale pro Nine.
Sandy Powell už má Oscara za Letce a Zamilovaného Shakespeara a vzhledem k tomu, že Královna Viktorie, alespoň podle fotografií, má velice kvalitní kostýmy a málokdy si Oscara neodnesou historické kostýmy, myslím, že Královna Viktorie je horký favorit. Na paty mu ovšem šlape Nine.
Letos jsou nominace za kostýmy velice kvalitní, jsem spokojená, díkybohu se tam neobjevila nominace za bederní roušky z Avatara. :)
Coco Chanel
Imaginarium dr. Parnasse
Nine
Královna Viktorie
- viděla jsem z této nabídky akorát Coco Chanel, ostatní jsem viděla pouze na fotografiích. Osobně považuji za nejslabší kostýmy v Bright Star, ale to zejména proto, protože se film odehrává v 19. století v Anglii, což je oděvní doba, kterou moc nemusím, tak to může být jen můj osobní předsudek.
Coco Chanel má velmi kvalitní kostýmy, Imaginárium dr. Parnasse je přesně ten typ kostýmového filmu, který moc nemusím - něco jako Sweeney Todd a burtonoviny, pro které navrhovala kostýmy Coleen Atwood. Zajímavé je, že právě Coleen nenavrhla kostýmy pro Imaginárium, ale pro Nine.
Sandy Powell už má Oscara za Letce a Zamilovaného Shakespeara a vzhledem k tomu, že Královna Viktorie, alespoň podle fotografií, má velice kvalitní kostýmy a málokdy si Oscara neodnesou historické kostýmy, myslím, že Královna Viktorie je horký favorit. Na paty mu ovšem šlape Nine.
Letos jsou nominace za kostýmy velice kvalitní, jsem spokojená, díkybohu se tam neobjevila nominace za bederní roušky z Avatara. :)
středa 27. ledna 2010
Chvilka poezie
Moje bývalá kolegyně vydala sbírku básní. Je mi líto, ale pokud chcete psát něco, co bude zajímat větší okruh lidí, začněte psát o sexu. A nemyslím zrovna nějaký ultra porno, ale něco lechtivě erotického a lehkého. Jen tak mimochodem, moderní sci-fi povídky už se bez sexu taky neobejdou...
A tady je výběr ze zmíněné sbírky, kterou kolegyně věnovala svým bývalým milencům, chvílím bez milenců a také současnému manželovi.
Můj skoromilý je kokot (Lili)
Kdyby už rači žádnej chlápek
na tom světě nebyl,
jak se mi ňákej trochu líbí,
vyklube se z něj debil.
Doma má Pipi a vypraný slipy
a ode mě by chtěl den otevřených dveří
a jeho Pipi sedí doma a všechno mu věří.
Že ji má rád, že je jeho jediná,
o jinou že by nemoh´stát,
jen Pipi je jeho květina.
No a my dva? No to se tedy poseru...
Místo lásky nabíd mi nevěru.
Kokot.
(ztotožnuji se...)
Meluzína (Lili)
Meluzína venku pláče a na okno ťuká,
sténa a prožívá muka,
srdce jí puká,
asi taky nemá kluka.
Jsme s meluzínou jedna ruka,
jsme spolu jedno kvílení,
jak ona i já chci kluka
a abychom byli láskou šílení.
Otvírám okno,
zvedám peřinu
a nechám meluzínu se ke mně přitulit.
A přemlouvám jí: "Lepší je nebulit..."
Je něžně stočená v mém podpaždí,
odhaním zlé duchy, až už ji nedráždí,
a suším jí slzy,
usíná brzy.
Pan Kláda (Lili)
Miluju ho...toho tvýho
promoklýho, divokýho,
miluju ho, když se vzpíná,
smím ho mít já, žádná jiná!
Miluju ho, i když spinká,
klidně leží na kolínkách.
Miluju ho - pana Kládu,
budím ho jen v noci - z hladu.
(ztotožňuji se :))
...a vy si třeba myslete, že to pokleslý, ale ne vždycky musíme trávit čas s Haukovou nebo Kolářem. :)
A tady je výběr ze zmíněné sbírky, kterou kolegyně věnovala svým bývalým milencům, chvílím bez milenců a také současnému manželovi.
Můj skoromilý je kokot (Lili)
Kdyby už rači žádnej chlápek
na tom světě nebyl,
jak se mi ňákej trochu líbí,
vyklube se z něj debil.
Doma má Pipi a vypraný slipy
a ode mě by chtěl den otevřených dveří
a jeho Pipi sedí doma a všechno mu věří.
Že ji má rád, že je jeho jediná,
o jinou že by nemoh´stát,
jen Pipi je jeho květina.
No a my dva? No to se tedy poseru...
Místo lásky nabíd mi nevěru.
Kokot.
(ztotožnuji se...)
Meluzína (Lili)
Meluzína venku pláče a na okno ťuká,
sténa a prožívá muka,
srdce jí puká,
asi taky nemá kluka.
Jsme s meluzínou jedna ruka,
jsme spolu jedno kvílení,
jak ona i já chci kluka
a abychom byli láskou šílení.
Otvírám okno,
zvedám peřinu
a nechám meluzínu se ke mně přitulit.
A přemlouvám jí: "Lepší je nebulit..."
Je něžně stočená v mém podpaždí,
odhaním zlé duchy, až už ji nedráždí,
a suším jí slzy,
usíná brzy.
Pan Kláda (Lili)
Miluju ho...toho tvýho
promoklýho, divokýho,
miluju ho, když se vzpíná,
smím ho mít já, žádná jiná!
Miluju ho, i když spinká,
klidně leží na kolínkách.
Miluju ho - pana Kládu,
budím ho jen v noci - z hladu.
(ztotožňuji se :))
...a vy si třeba myslete, že to pokleslý, ale ne vždycky musíme trávit čas s Haukovou nebo Kolářem. :)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)