Aktuální události v práci mě donutily zamyslet se nad autoritami v mém životě. Nemám s nimi náhodou tak trochu problémy? Nebo snad ony se mnou? Kdo je vlastně autorita?
Největší autoritou bývají rodiče. Pro mě je to hlavně matka, která mě vychovala. S otcem se rozvedli a já během let zjistila, že otce jako autoritu nerespektuji vůbec. Proč taky, když se nijak na mé výchově, vzdělání a dalších věcech nijak významně nepodílel?
Další autority se utváří ve škole. Moje první učitelka se jmenovala Růženka. Byla to bodrá, tlustá paní, která utvářela moji zálibu v literatuře. Až po letech mi došlo, proč nám Chatu v jezerní kotlině četla potají a sama u toho slzela, když Ludva umíral kvůli kouření cigaret. Necpala nám Hanýžku a Martínka,, narozdíl od jiných učitelek, nehodlala nás prznit budovatelskou literaturou. Taky nás nechávala, abychom jí česali kudrnaté vlasy, zatímco opravovala písemky. Já jsem to dělala nerada, protože mi to přišlo jako podlejzání. V první třídě jsem se jako první naučila rychle číst a Růženka mě posílala na různé soutěže. Jsem jí za to dodnes vděčná, skvěle jsem se ulila ze školy.
Krátce před revolucí Růženka odešla ze školy a my dostali novou učitelku, která byla postrach. Nejenom, že vypadala fakt jak čarodějnice, ale měla cosi s rukou, na které nosila tmavě modrou rukavici. Když vyrážela do společnosti, měnila rukavici za bílou, sváteční. Říkalo se, že má dřevěnou ruku, protože jí strčila do mandlu. Dodnes nevím, co se jí ve skutečnosti stalo, ale zřejmě měla ruku nepohyblivou v prstech nebo jinak deformovanou. Soudružka nás nutila číst Malýho Bobše (ty pasáže, kdy umírá Bobšův bratříček na tuberkulózu mi dodnes utkvěly v paměti, ale rozhodně ne pozitivním způsobem jako popis Ludvovi nemoci) a velmi nelibě nesla příchod Sametové revoluce. Spolužák si tehdy přinesl na vyučování americkou vlajku a dostal přednášku na téma "jaké vlajky bychom měli uctívat. Ty kapitalistické rozhodně ne." A to byl prosinec 1989. V lednu mě paní soudružka Holá na lyžařském výcviku šíleně zfackovala, bohužel se neovládla, zmlátila mě svou dřevěnou rukou a do hlavy. Neuvědomila si, že minulý režim, který nutil mou matku za trest vést pionýrský oddíl, už dávno padl a ředitel školy vyslyšel rodičovkou stížnost. Takže tato autorita v podstatě padla díky mně a kupodivu toho nikdo na škole nelitoval.
Pak jsem nastoupila na osmileté gymnázium, což se ukázalo jako velká chyba. Byla jsem tam jen dva roky, ale za tu dobu jsem poznala jednu velkou duchovní autoritu. Jelikož jsem přišla pozdě, jediný volitelný předmět, který na mě zbyl, bylo náboženství. Do té doby mi Bůh či víra neříkali vůbec nic. A pak nastoupil vyučující kněz. Nebyl to typ Chamberlaina z Ptáků v trní, bylo mu něco kolem 35, ale vyzařoval podivuhodnou auru a měl takové fluidum, že dokázal zkrotit i tak těžkou puberťačku, jako jsem byla já. Zpočátku jsem mu dělala naschvály, třeba jsem se s klukama vsadila, že se ho zeptám, jestli je panic a před celou třídou. Zeptala jsem se, on mi odpověděl "ano, jsem" a dál pokračoval ve výkladu. Takže žádná senzace se nekonala. I když jsme lítali po chodbách, brutálně zlobili, stačilo, aby přišel on, podíval se na vás a vy jste lítat přestali a dokonce se i omluvili spolužákovi, kterému jsme nastavili nohu. Taky uměl předčítat pasáže z Bible tak, že to znělo jako napínavý román plný emocí na pokračování. Když jsem odcházela na střední školu, těžko jsem se loučila právě s ním. Nedávno jsem se dozvěděla, že před deseti lety zemřel na rakovinu žaludku. Bylo mu jen přes 40. Byl to zvláštní člověk také proto, že mi nikdy svoji víru nijak nevnucoval, nedělal přednášky, jak musíme věřit a souložit až po svatbě. Aspoň už víte, odkdy věřím. I když mě docela Bůh nasral, když si tak fajn člověka rozhodl uzurpovat jen pro sebe tak brzo.
Na střední se (bohužel) projevilo, že mi v rodině chyběla mužská autorita. Aspoň tak to vysvětlují ty "úžasné" ženské časopisy - žena, která vyrůstá bez otce, si v milencích hledá i potencionální otce - tedy ty, kteří se o ni postarají. Nevím, jak to bylo se mnou, ale já asi začala mít slabost pro autority s příchutí zakázaného ovoce. Moje druhá láska byl profesor angličtiny. Zase taková učitelská autorita to nebyla, ale přece jen byl všeobecně oblíben, protože byl mladý a děsně s náma kalil. Bylo to samozřejmě opětováno a v té době jsem získala dojem, že jsem asi na starší.
Po střední jsem nastoupila na vyšší odbornou školu, kde jsem se střetla s další autoritou - s učitelem z Pákistánu. Ne, že by mě vzrušoval, ale časem se ukázalo, že mám problém s ním a on se mnou. Zásadně jsem totiž nesouhlasila s tím, aby nám vykládal své pozitivní názory na mnohoženství a ještě se tvářil, že je to lepší než český model monogamie. Přiznávám, že něco na jeho teoriích bylo (co je lepší - mít dvě oficiální ženy, nebo jednu oficiální ženu a jednu tajnou milenku), ale jeho radikální názory byly neúnosné. Nakonec jsem se nechala přeřadit do jiné skupiny.
Na této škole jsem potkala dalšího oblíbeného profesora. Sice s námi nekalil, ale opět měl zvláštní charisma a vědomosti, kterými okouzloval úplně všechny - ačkoliv to rozhodně nebyl žádný krasavec. Kromě toho to byl velmi dobrý manipulátor. A byl na mladé naivní studentky, jako jsem byla já. Vyhlídnul si mě už během posledního ročníku, ale protože nebyl idiot, aby se zaplétal se studentkou, tak si počkal na konec roku. Následovaly dva roky, které mě šíleně poznamenaly a ještě dalších x let se to se mnou táhlo. Moje záliba ve starších mužích byla naštěstí pouze přechodná.
Odešla jsem na vysokou a tam byla velkou autoritou naše rektorka. Bylo jí asi 70, měla bílé vlasy, mega brejle, silné barevné oční stíny, tučně namalované obočí a občas nosila průhledné šaty (kluci se báli chodit na přednášky). Těžko jí popsat, to byste jí museli vidět a většina z vás jí i viděla. :) Když šla po chodbě, všichni se schovávali za sloupy. Měla drsný, tvrdý výraz, na seminářích češtiny nikdo ani nedutal, při písemkách jsme měli strach podívat se kamkoliv jinam než do papíru. V té době jsem si řešila dost velké trauma a zrovna jsme psali dost těžký test. Jelikož jsem byla úplně v hajzlu a bylo mi všechno jedno, vsadila jsem všechno na jednu kartu, vlezla za obávanou babou do kabinetu (zakázaná zóna) a poprosila ji, aby mi test opravila hned, protože vím, že nedopadl dobře a chci vědět, kde mám mezery, abych se mohla naučit na opravu. Nevím, jak k tomu došlo, ale za chvíli jsem brečela rektorce na rameni, její tvrdý výraz změkl, dokonce mě objala, pak uronila slzu se mnou a dala mi trojku. Následující dny se stále ujišťovala, zda jsem v pořádku, samozřejmě tak, aby nikdo neviděl její úplně jiný výraz. Nechala jsem si tuto epizodku pro sebe, abych nenarušila její děsivou auru a jako jediná jsem nešílela strachem, když jsem jí dostala do komise během státnic.
Tehdy jsem se poučila, že není dobré soudit člověka podle vzhledu a pokud to jde, je lepší se snažit ho lépe poznat. Člověk, co na první pohled vypadá jako psychopat a sadista, může být mírný jako beránek a člověk, co vypadá mile, může být zákeřná svině.
Už během školy jsem chodila do práce a když si odmyslím ty praxe a brigády, můj první šéf, který se mi vryl do paměti, byl až ten během mé práce na vejšce. V té době mi došlo, že asi budu spíše vycházet s nadřízenými muži, než s nadřízenými ženami a úplně nejlepší byl nadřízený muž - gay. Už to byl trochu postarší gay, který to o sobě samozřejmě nerozhlašoval, nikdo si nebyl jistý, ale jeho gesta, tón hlasu a slovní zásoba typu "ach, karate, tak ohavný sport", nasvědčovala, že má rád stejné pohlaví. Ale měl rád i to opačné a já měla štěstí, že to nebyl ten šéf, co si rád sáhne, nebo vám při zadávání práce čumí do výstřihu. Byl to šéf-pohodář, co se nerad dřel, od nás to sice vyžadoval, ale nejednal s námi jako se stroji. Když se nasral, tak neřval a nemluvil sprostě. Existuje totiž hodně druhů šéfů a tenhle spadal do množiny těch lepších.
V současné práci jsem dva a půl roku a myslím, že už vím, co je pro mě autorita - je to člověk, kterého respektujete jako člověka i jako nadřízeného. Rozumíte si jako lidé, ale nepřekračujete profesionální hranici (tzn. zachlastat ano, ale s mírou). Autorita je člověk, o kterém jste si jisti, že rozumí práci, kterou děláte a proto, když vás pochválí, nebo vám řekne, abyste něco udělali jinak, vy prostě víte, že má pravdu a nepochybujute o tom. Autorita je člověk, který vás něco naučí. Nedovolí vám si zbytečně vyskakovat, na druhou stranu vás podrží, pokud máte nějaký problém.
Autorita je člověk, co si v práci nevymýšlí kraviny a pamatuje na dobu, kdy i on byl podřízeným, takže s vámi nejedná jako s idiotem, případně není toho názoru, že musíte být v práci 24 hodin denně. Autorita neřve, že jste neschopný kokot. Autorita vás nedeptá a nepodrobuje rozebírání vašich chyb a oklikou vám nevyčítá, že jste neschopný kokot. Autorita vás respektuje a nebere vás jako otroka bez názoru, ale je ochotná vyslechnout si vaše názory. Autorita vás pustí domů, když je vám blbě.
Shrnuto a podtrženo - takového šéfa jsem měla a přišla jsem o něj. Tyhle autority totiž málokdy zůstanou na svém místě - proč je mi záhadou.
Momentálně mi zbyla jedna nadřízená, kterou podezírám z toho, že má v hlavě mini-ufona, jako byl v Mužích v černém. Jinak si nedokážu vysvětlit, proč tahle ženská je nešťastná, když si má vzít dovolenou. Jistě, žádný chlap, koníčky a soukromý život. Bohužel totéž chce i po mně. A nesplňuje jediný bod viz výše. Docela trpím. A doufám, že až já budu jednou autorita, že na mě budou moji podřízení vzpomínat s láskou.
úterý 15. června 2010
sobota 15. května 2010
Je půl šesté ráno...
O některých věcech je třeba psát hned, bezprostředně po zážitku, dokud ještě nemáte odstup a dokud se vám jisté události nezačnou zkreslovat. Původně měl tento příspěvek skutečně vzniknout v půl šesté ráno po mimořádně divoké noci, ale pak jsem přece jen uklidnila své nervy a šla spát.
Takže nečekejte popis ultimátně divokýho mejdanu se spoustou chlastu, který skončil objetím záchodové mísy a děsivou opocí. Možná by bylo lepší, kdyby tomu tak skutečně bylo...i když ono to tak bylo, až na to, že já si od jistého okamžiku "užila" tu noc střízlivá a nezvracela jsem z chlastu, ale z toho, že jsem vlezla do místnosti s bankomatem, kde spal posraný bezdomovec a byl to takovej smrad, že jsem prostě musela zaběhnout mezi auta a hodit brutální šavli. Opoce taky nebyla, jen žaludek na vodě, ani ne tak z chlastu, ale celkově z té situace.
Popravdě - přemýšlela jsem, jak to napsat a zaobalit, aby toho někdo nezneužil, jak už se mi bohužel stalo, ale ono to snad ani nejde. Takže vás prosím, abyste si to přečetli, poté si pomysleli, co budete chtít a nechali to být. Možná se vám to nebude zdát tak zvláštní, ale je třeba se držet teze "kdo neprožil, nepochopí".
Vyrazila jsem na rozlučku s kolegou, kterého si profesně velmi vážím a vždycky budu, protože mě toho hodně naučil. Muž se spoustou zkušeností v oboru a také šťastně ženatý muž s dvěma dětmi. Asi už možná tušíte, proč to zdůrazňuji.
Tak pijeme, pijeme, společnost se zmenšuje, brzy se smrskne na mě, loučícího se kolegu a jednu mojí kolegyni - věk 24 let, maličký vzrůst, skákající ze vztahu do vztahu, toho času šťastně zadaná (našla si skutečně normálního chlapa, ne takového, který osahává její kolegyně, když si ona odskočí na záchod!!) a neustále svého hodného muže vychvalující. Díky Bohu, řekla jsem si, už žádné scény, mlácení a její konstatování: "už mě nebaví, nemám zájem, končím, ale neodpočinu si, beru hned někoho jinýho" - což odsuzuju, jak mnozí víte.
A pak nás kolega pozval k sobě na skleničku. Je mi jasné, co jste si teď právě pomysleli a zde právě nastává ten kritický bod, který vám těžko vysvětlím. Skutečně existují muži, kteří vás zvou POUZE na sklenku k sobě domů a rozhodně vás nechtějí ošukat. Třeba si tomu nevěřte, ale je to tak, on totiž nerad pije v podnicích, co nezná a navíc je skutečně velmi šťastně ženatý. Pokud vás to stále nepřesvědčilo tak vězte, že jsem tak nějak vycítila, že za tím skutečně nic není. Kdybych jen maličko cítila, že za tím je sexuální nabídka, tak bych nešla. Vy si o mě myslete co chcete, vím, že se o mě v některých fandomech říká, že jsem coura, ale já vím svoje. Sice je to hezký a atraktivní muž, ale jak říkám, cítila jsem, že prostě od něj žádné signály nejdou a i kdyby, se ženatým už nikdy. (Ano, mám takovou zkušenost, přiznávám)
Navíc když jsem viděla, jak je moje mini-kolegyňka nadšená a už má v sobě hodně alkoholu, tak jsem nějak podvědomě vycítila průser a souhlasila. Řekla jsem jasně, že skleničku, pak volám taxi a jedeme domů. Po této větě nastává přesun do kolegova bytu. :)
Takže se dá říct, že já pochopila, co vlastně chce - skutečně si chtěl pouze povídat a ještě popít v soukromí. Já ano, ale slečna bohužel ne. Což mi jaksi došlo už v taxíku směrem jeho byt. :)
Nyní jsme již v jeho bytě - V té chvíli se rozjelo cosi, co byla pro mě trochu lekce v mnoha směrech - alkohol je metla lidstava, lidi, co nemají pomyslnou stopku v pití jsou nejhorší, ženské, co nechápou, když chlap říká ne, jsou nejhorší a muži, co si neumí s touto situací poradit, idioti. Ovšem nejhorší je, když vy se mezi takovouto ženou a mužem ocitnete.
Zkrátím to - ona ho začala oblejzat a když jsem si toho všimla, odešla jsem na záchod. Tam jsem usoudila, že asi vlastně nevím, zda on ji chce, nebo ne a že by bylo lepší zmizet. Ne, nehodlala jsem jí to rozmlouvat - já totiž nejsem bez viny a nechtěla jsem zbytečně moralizovat, jak by jistě někteří z vás udělali. Ale je třeba si uvědomit, že jsou oba dospělí.
Když jsem vylezla, seděla mu na klíně a z jejího výrazu bylo poznat, že jsem přepočetná. Obula jsem se a řekla, že odcházím. Na to ona kupodivu začala protestovat, ale až poté, co začal protestovat on. Řekla jsem, že tedy jdu a ona ať jde se mnou. Nechtěla. A mě už bylo jasné, že on ji skutečně nechce, jen jaksi neví, jak z toho ven. Pokud doufal, že se ona uklidní, doufal marně. Začala být čím dál tím víc dotěrnější. Bylo mi skutečně velmi trapně za ní, ale ani jeden mě pořád nechtěl pustit. Trávila jsem na tom hajzlíku poměrně dost času, doufajíc, že ji to přejde, pak už jsem se bála, že snad vedle souloží a bála se vylézt. Paralelně jsem si nadávala, proč jsem do toho vlastně šla. V těch mezihrách, kdy jsem kontrolovala, co se vedle děje, jsem viděla, že ona je schopná skutečně čehokoliv. Ani se to nedá popsat.
Když jsem vylezla asi po půl hodině (můj nejdelší pobyt na záchodě, kdy jsem už usínala), zadívala se na mě a začala na mě vrčet jak čokl. Jasný signál, že mám vypadnout. V tu chvíli jsem toho měla dost, sebrala jsem se a odešla. Jenže on mě na ulici dohonil a v těch bačkůrkách mě prosil, ať mu pomůžu, že je hrozně neodbytná a že s tím vůbec nepočítal. Byla jsem vzteklá. Ta situace začala být neúnosná. Řekla jsem, že má pět minut, ať jí sbalí a já jí odvezu pryč. Když mě přivedl zpět a jasně jí řekl, že končíme a ať jede domů, holčička začala být agresivní. Odmítala se oblekat, pak když otevřel dveře, pověsila se na ně jako opice a s podivným pískáním se odmítala hnout, myslím, že říkala něco "já tě hrozně chci, nemuč mě." Já jsem prostě najednou vyprskla smíchy. Prý "nemuč mě"! Chápete to, že prostě měla takové sebevědomí, že si myslela, že jí to vyjde a že on ji skutečně chce a jen dělá drahoty? I když v tu chvíli už to asi bylo jen zraněné ego.
Jenže ona se po tomto mém projevu vytočila a jak je maličká, tak mě brutálně vykopla z bytu tak, že jsem vzala tváří o zeď. Výkřiky za zavřenými dveři typu "ty chceš jí??" jsem ignorovala a volala taxi. Za pět minut vyšla i ona, usadila se na chodník a začala hystericky brečet a řvát: ty čůráku, až budeš chtít, tak za mnou nelez. A řvala jak želva.
Ne, nebylo mi jí ani trochu líto, pohrdala jsem jí. Ani jsem ji neutěšovala, jen jsem jí řekla, aby přestala ječet, že jsou tu lidi a že on určitě nepřileze.
Pak nastala ještě jedna situace, tu vynechám. Pak jsme jen jezdili taxíkem po Rajské zahradě, protože ona si prostě nebyla schopná vzpomenout, kde bydlí. Pak usnula. Taxikář ji probral fackou - já ne, na to jsem ještě asi moc měkká. NEjlepší byl dialog - Taxikář: "to je vaše kamarádka?" Já: "ne". Taxikář: "fajn, tak ji vezmeme na záchytku."
Ani na to jsem neměla srdce. Když se probrala, řekla jsem jí, že jestli mi okamžitě neřekne, kde bydlí, zavolám jejímu příteli. Já samozřejmě číslo nemám, ale konečně si z nás přestala dělat prdel a řekla ulici.
Projezdili jsme strašný prachy, proto ten bankomat s posraným bezďákem. Taxikář mi slevil se slovy: "máte dobrý srdce, slečno." Víte, že mi tohle nikdo nikdy neřekl?
Není to ani tak dávno, co jsem na svou adresu slyšela úplně jiná slova. OK, věc názoru.
Odpoledne se splnilo to, co mi předpovídal jeden mně blízký člověk, kterému jsem tuto super událost sdělila do telefonu v těch šest ráno. Řekl mi, že ona bude zcela jistě tvrdit, že si nic nepamatuje. A bylo to tak, chtěla, abych jí vylíčila, co se stalo. Řekla jsem jí, ať si namáhá mozek a řekla, že se na toto téma odmítám bavit.
Poděkovala. Nevím zač. Kolega napsal, že jsem dospělá a rozumná žena. Kámoš mi řekl, že si za to částečně můžu sama a že jsem se měla sebrat hned po tom prvním pobytu na záchodě.
Nevím, zda jsem se zachovala dobře. Zpětně se tomu směju, na druhou stranu se dá jen těžko zapomenout na to, jak mi bylo trapně za ní.
btw - ještě bych ráda doplnila, že pokud máte potřebu se k tomu příspěvku jakkoliv vyjadřovat, čiňte tak zde a ne jinde. I když vím, že to sem opět píšu pozdě.
Takže nečekejte popis ultimátně divokýho mejdanu se spoustou chlastu, který skončil objetím záchodové mísy a děsivou opocí. Možná by bylo lepší, kdyby tomu tak skutečně bylo...i když ono to tak bylo, až na to, že já si od jistého okamžiku "užila" tu noc střízlivá a nezvracela jsem z chlastu, ale z toho, že jsem vlezla do místnosti s bankomatem, kde spal posraný bezdomovec a byl to takovej smrad, že jsem prostě musela zaběhnout mezi auta a hodit brutální šavli. Opoce taky nebyla, jen žaludek na vodě, ani ne tak z chlastu, ale celkově z té situace.
Popravdě - přemýšlela jsem, jak to napsat a zaobalit, aby toho někdo nezneužil, jak už se mi bohužel stalo, ale ono to snad ani nejde. Takže vás prosím, abyste si to přečetli, poté si pomysleli, co budete chtít a nechali to být. Možná se vám to nebude zdát tak zvláštní, ale je třeba se držet teze "kdo neprožil, nepochopí".
Vyrazila jsem na rozlučku s kolegou, kterého si profesně velmi vážím a vždycky budu, protože mě toho hodně naučil. Muž se spoustou zkušeností v oboru a také šťastně ženatý muž s dvěma dětmi. Asi už možná tušíte, proč to zdůrazňuji.
Tak pijeme, pijeme, společnost se zmenšuje, brzy se smrskne na mě, loučícího se kolegu a jednu mojí kolegyni - věk 24 let, maličký vzrůst, skákající ze vztahu do vztahu, toho času šťastně zadaná (našla si skutečně normálního chlapa, ne takového, který osahává její kolegyně, když si ona odskočí na záchod!!) a neustále svého hodného muže vychvalující. Díky Bohu, řekla jsem si, už žádné scény, mlácení a její konstatování: "už mě nebaví, nemám zájem, končím, ale neodpočinu si, beru hned někoho jinýho" - což odsuzuju, jak mnozí víte.
A pak nás kolega pozval k sobě na skleničku. Je mi jasné, co jste si teď právě pomysleli a zde právě nastává ten kritický bod, který vám těžko vysvětlím. Skutečně existují muži, kteří vás zvou POUZE na sklenku k sobě domů a rozhodně vás nechtějí ošukat. Třeba si tomu nevěřte, ale je to tak, on totiž nerad pije v podnicích, co nezná a navíc je skutečně velmi šťastně ženatý. Pokud vás to stále nepřesvědčilo tak vězte, že jsem tak nějak vycítila, že za tím skutečně nic není. Kdybych jen maličko cítila, že za tím je sexuální nabídka, tak bych nešla. Vy si o mě myslete co chcete, vím, že se o mě v některých fandomech říká, že jsem coura, ale já vím svoje. Sice je to hezký a atraktivní muž, ale jak říkám, cítila jsem, že prostě od něj žádné signály nejdou a i kdyby, se ženatým už nikdy. (Ano, mám takovou zkušenost, přiznávám)
Navíc když jsem viděla, jak je moje mini-kolegyňka nadšená a už má v sobě hodně alkoholu, tak jsem nějak podvědomě vycítila průser a souhlasila. Řekla jsem jasně, že skleničku, pak volám taxi a jedeme domů. Po této větě nastává přesun do kolegova bytu. :)
Takže se dá říct, že já pochopila, co vlastně chce - skutečně si chtěl pouze povídat a ještě popít v soukromí. Já ano, ale slečna bohužel ne. Což mi jaksi došlo už v taxíku směrem jeho byt. :)
Nyní jsme již v jeho bytě - V té chvíli se rozjelo cosi, co byla pro mě trochu lekce v mnoha směrech - alkohol je metla lidstava, lidi, co nemají pomyslnou stopku v pití jsou nejhorší, ženské, co nechápou, když chlap říká ne, jsou nejhorší a muži, co si neumí s touto situací poradit, idioti. Ovšem nejhorší je, když vy se mezi takovouto ženou a mužem ocitnete.
Zkrátím to - ona ho začala oblejzat a když jsem si toho všimla, odešla jsem na záchod. Tam jsem usoudila, že asi vlastně nevím, zda on ji chce, nebo ne a že by bylo lepší zmizet. Ne, nehodlala jsem jí to rozmlouvat - já totiž nejsem bez viny a nechtěla jsem zbytečně moralizovat, jak by jistě někteří z vás udělali. Ale je třeba si uvědomit, že jsou oba dospělí.
Když jsem vylezla, seděla mu na klíně a z jejího výrazu bylo poznat, že jsem přepočetná. Obula jsem se a řekla, že odcházím. Na to ona kupodivu začala protestovat, ale až poté, co začal protestovat on. Řekla jsem, že tedy jdu a ona ať jde se mnou. Nechtěla. A mě už bylo jasné, že on ji skutečně nechce, jen jaksi neví, jak z toho ven. Pokud doufal, že se ona uklidní, doufal marně. Začala být čím dál tím víc dotěrnější. Bylo mi skutečně velmi trapně za ní, ale ani jeden mě pořád nechtěl pustit. Trávila jsem na tom hajzlíku poměrně dost času, doufajíc, že ji to přejde, pak už jsem se bála, že snad vedle souloží a bála se vylézt. Paralelně jsem si nadávala, proč jsem do toho vlastně šla. V těch mezihrách, kdy jsem kontrolovala, co se vedle děje, jsem viděla, že ona je schopná skutečně čehokoliv. Ani se to nedá popsat.
Když jsem vylezla asi po půl hodině (můj nejdelší pobyt na záchodě, kdy jsem už usínala), zadívala se na mě a začala na mě vrčet jak čokl. Jasný signál, že mám vypadnout. V tu chvíli jsem toho měla dost, sebrala jsem se a odešla. Jenže on mě na ulici dohonil a v těch bačkůrkách mě prosil, ať mu pomůžu, že je hrozně neodbytná a že s tím vůbec nepočítal. Byla jsem vzteklá. Ta situace začala být neúnosná. Řekla jsem, že má pět minut, ať jí sbalí a já jí odvezu pryč. Když mě přivedl zpět a jasně jí řekl, že končíme a ať jede domů, holčička začala být agresivní. Odmítala se oblekat, pak když otevřel dveře, pověsila se na ně jako opice a s podivným pískáním se odmítala hnout, myslím, že říkala něco "já tě hrozně chci, nemuč mě." Já jsem prostě najednou vyprskla smíchy. Prý "nemuč mě"! Chápete to, že prostě měla takové sebevědomí, že si myslela, že jí to vyjde a že on ji skutečně chce a jen dělá drahoty? I když v tu chvíli už to asi bylo jen zraněné ego.
Jenže ona se po tomto mém projevu vytočila a jak je maličká, tak mě brutálně vykopla z bytu tak, že jsem vzala tváří o zeď. Výkřiky za zavřenými dveři typu "ty chceš jí??" jsem ignorovala a volala taxi. Za pět minut vyšla i ona, usadila se na chodník a začala hystericky brečet a řvát: ty čůráku, až budeš chtít, tak za mnou nelez. A řvala jak želva.
Ne, nebylo mi jí ani trochu líto, pohrdala jsem jí. Ani jsem ji neutěšovala, jen jsem jí řekla, aby přestala ječet, že jsou tu lidi a že on určitě nepřileze.
Pak nastala ještě jedna situace, tu vynechám. Pak jsme jen jezdili taxíkem po Rajské zahradě, protože ona si prostě nebyla schopná vzpomenout, kde bydlí. Pak usnula. Taxikář ji probral fackou - já ne, na to jsem ještě asi moc měkká. NEjlepší byl dialog - Taxikář: "to je vaše kamarádka?" Já: "ne". Taxikář: "fajn, tak ji vezmeme na záchytku."
Ani na to jsem neměla srdce. Když se probrala, řekla jsem jí, že jestli mi okamžitě neřekne, kde bydlí, zavolám jejímu příteli. Já samozřejmě číslo nemám, ale konečně si z nás přestala dělat prdel a řekla ulici.
Projezdili jsme strašný prachy, proto ten bankomat s posraným bezďákem. Taxikář mi slevil se slovy: "máte dobrý srdce, slečno." Víte, že mi tohle nikdo nikdy neřekl?
Není to ani tak dávno, co jsem na svou adresu slyšela úplně jiná slova. OK, věc názoru.
Odpoledne se splnilo to, co mi předpovídal jeden mně blízký člověk, kterému jsem tuto super událost sdělila do telefonu v těch šest ráno. Řekl mi, že ona bude zcela jistě tvrdit, že si nic nepamatuje. A bylo to tak, chtěla, abych jí vylíčila, co se stalo. Řekla jsem jí, ať si namáhá mozek a řekla, že se na toto téma odmítám bavit.
Poděkovala. Nevím zač. Kolega napsal, že jsem dospělá a rozumná žena. Kámoš mi řekl, že si za to částečně můžu sama a že jsem se měla sebrat hned po tom prvním pobytu na záchodě.
Nevím, zda jsem se zachovala dobře. Zpětně se tomu směju, na druhou stranu se dá jen těžko zapomenout na to, jak mi bylo trapně za ní.
btw - ještě bych ráda doplnila, že pokud máte potřebu se k tomu příspěvku jakkoliv vyjadřovat, čiňte tak zde a ne jinde. I když vím, že to sem opět píšu pozdě.
pondělí 22. března 2010
Virtuální intimno
V poslední době mě nepřestává udivovat, co všechno jsou lidé na sebe ochotní prozradit na internetu - hlavně samozřejmě na Facebooku, diskuzních fórech, blozích, apod.
Fascinuje mě, že je mezi námi tolik tupců, kteří si nejsou schopni zablokovat profil a všichni je tak mohou vklidu stalkovat. Je pravda, že mnozí to mají dobrovolně, ale rozhodně to v jejich statusech, nebo na fotografiích není poznat. Ostatní to neví, a stále jsou schopní přídavat se do skupin typu Velký bratr, počítač zdarma a klikni, jak bys vypadal jako ženská.
Je pravda, že čím víc šmírování, tím víc informací,které byste se možná ani nedozvěděli. Tak třeba minulý týden jsme v práci na FB zjistili, že jeden náš kolega se zasnoubil. Jeho vyvolená měla otevřený profil,takže jsme se asi půl hodiny bavili zjištěním, že se znají tři měsíce, pořídili si yorkšíra Fifinku, že slečna neumí uklízet a z fotek bylo celkem jasné, že snoubenka si s nějakou nahotou hlavu nedělá. Bylo to docela zábavné, přiznávám.
Já si zablokovala profil tak důkladně, že mi nefunguje chat. A ten už stejně vypínám,protože kdykoliv jsem ho zapla, naskákala tam asi tři okna... Chatování jak na FB tak na ICQ považuji za ztrátu času, sorry. Pokud něco nutně nepotřebuju, prostě je nepoužívám.
Další problém je "přátelství" na FB. Nejsem sběratel, jako jiní. Někteří soutěží o to, kdo bude mít na "fejsu" víc přátel, znám osobu, co jich má 600. Je to sice barman, ale vsadím se, že půlku ze svých přátel viděl jednou a to možná za barem. Já tak nějak občas nějakou žádost zamítnu. Nechci, aby četl moje statusy někdo, s kým jsem si na conu řekla ahoj. Někdo namítal, že raději přijímá všechny, aby se dotyčný neurazil. Jak se může urazit někdo, koho znáte 5 minut?
Občas je třeba "kurník" pročistit, sama jsem to párkrát udělala. Statusy některých jsem si skryla - většinou proto, protože se mi je nechtělo číst. Nedávno jsem si z přátel vykopla někoho, jehož statusy vypadaly asi takto: "umírám", "pláču", "chci umřít", "můj život stojí za hovno", "jdu se zabít" - a to všechno prokládáno "zábavnými" kvízy, statistikami "koho dneska vojedeš", apod. Nejvíc mě baví statusy typu: "končím s facebookem. Mějte se" A ostatní, místo toho, aby řekli: "tak běž", tak začnou dotyčného přemlouvat, aby zůstal, popř. ho utěšovat a ptát se, co se děje. Jenže přesně na tohle ten BLB ČEKÁ, POCHOPTE TO UŽ KONEČNĚ!
Pište si na FB co chcete, ale všechno má svoje hranice.
V poslední době se začínají rozmáhat žádosti o přátelství na základě profilové fotografie. Už několikrát mi přišla žádost s textem: "líbí se mi tvoje fotka, prosím, přidej si mě do přátel." Tyto žádosti ignoruju, věřím ale, že nějaké egomaniaky to těší a klidně tyto žádost potvrzují. Jejich boj.
Je fajn, pokud někdo přijde na facebook pod jinou identitou, ale ať se představí, pokud mě zná. Dobře to vystihl můj kamarád, který mi vyprávěl, že různých gay fórech mají někteří na profilových fotkách svůj penis, nebo zadek. Pokud ho prý někdo takový žádá o přátelství, nebo si chce dopisovat, tak mu napíše, ať si dá na profil fotku, že se nebude bavit s čůrákem. Celkem chápu, že někdo si nedává na profil svojí skutečnou fotku, neloguje se pod svým jménem, ale jak říkám - aspoň se představte, výkřiky typu: Nedělej, že mě neznáš", ignoruji také.
Nemám nic proti zadávání "zadaný", "ve vztahu s..." (i když jak jsem říkala, já to bojkotuji). Má to něco do sebe, hlavně argument, že "takhle se o případném rozchodu/vztahu dozví hodně lidí a všichni se ušetří toho "hele, už víš že...". Na druhou stranu mě trochu rozčilují pod slovy "nezadaný" smutné smajlíky, citoslovce (jejda, chmmm...) a otázky "proč"? Myslím, že uživatel nemá nejmenší zájem vám odepisovat na otázku "proč", stejně jak zástup litujících komentářů nemá význam. To se radši vyjádřím osobně a ne tak, aby to četla další skupina lidí, navíc něco povrchního a klišovitého jako "to je mi líto, neboj, to bude dobrý."
S tím souvisí i fakt, že někdy míra intimností, které uživatelé sdělují, občas přesahuje hranice. Nevím proč, kdysi mi to nevadilo, teď asi stárnu a možná jsem i víc upjatá, ale tak nějak nepotřebuju číst, jaký má kdo rád sex, kdo si to naposled s kým rozdal a kdy měl orgasmus, co ho vzrušuje, nebo že se přidal do skupiny "miluju pleskání penisem po obličeji nebo Když máš dobrou buchtu, vyliž jí pekáč" Snažím se to ignorovat a nečíst to, ale to jaksi nejde, když vám to na FB visí přímo před očima.
EDIT - Jo a taky nechápu to vaše, jsem v té a té restauraci, jsem tam a tam, apod. Jednou či dvakrát denně se dozvědět, kde jste, je bezva, zvláště když se jedná o bar, či jiné zařízení, které je užitečné, ale zase číst to dvacetkrát denně, že jste v kině, v tramvaji, na nádraží, v mekáči, v nákupních centru, je fakt vopruz. Až vás budu chtít usmrtit, bude to hodně snadný, protože vždycky budu vědět, kde jste. :))
Taky je pravda, že si občas někdo potřebuje ulevit, nebo má chuť napsat, že je všechno v hajzlu. Nebo se nestydí chlubit se, že má sex 3x denně. Chápu to.
Jen se nechci dožít období, kdy si třeba budeme číst myšlenky. To už bychom byli úplně v prdeli. :))
Fascinuje mě, že je mezi námi tolik tupců, kteří si nejsou schopni zablokovat profil a všichni je tak mohou vklidu stalkovat. Je pravda, že mnozí to mají dobrovolně, ale rozhodně to v jejich statusech, nebo na fotografiích není poznat. Ostatní to neví, a stále jsou schopní přídavat se do skupin typu Velký bratr, počítač zdarma a klikni, jak bys vypadal jako ženská.
Je pravda, že čím víc šmírování, tím víc informací,které byste se možná ani nedozvěděli. Tak třeba minulý týden jsme v práci na FB zjistili, že jeden náš kolega se zasnoubil. Jeho vyvolená měla otevřený profil,takže jsme se asi půl hodiny bavili zjištěním, že se znají tři měsíce, pořídili si yorkšíra Fifinku, že slečna neumí uklízet a z fotek bylo celkem jasné, že snoubenka si s nějakou nahotou hlavu nedělá. Bylo to docela zábavné, přiznávám.
Já si zablokovala profil tak důkladně, že mi nefunguje chat. A ten už stejně vypínám,protože kdykoliv jsem ho zapla, naskákala tam asi tři okna... Chatování jak na FB tak na ICQ považuji za ztrátu času, sorry. Pokud něco nutně nepotřebuju, prostě je nepoužívám.
Další problém je "přátelství" na FB. Nejsem sběratel, jako jiní. Někteří soutěží o to, kdo bude mít na "fejsu" víc přátel, znám osobu, co jich má 600. Je to sice barman, ale vsadím se, že půlku ze svých přátel viděl jednou a to možná za barem. Já tak nějak občas nějakou žádost zamítnu. Nechci, aby četl moje statusy někdo, s kým jsem si na conu řekla ahoj. Někdo namítal, že raději přijímá všechny, aby se dotyčný neurazil. Jak se může urazit někdo, koho znáte 5 minut?
Občas je třeba "kurník" pročistit, sama jsem to párkrát udělala. Statusy některých jsem si skryla - většinou proto, protože se mi je nechtělo číst. Nedávno jsem si z přátel vykopla někoho, jehož statusy vypadaly asi takto: "umírám", "pláču", "chci umřít", "můj život stojí za hovno", "jdu se zabít" - a to všechno prokládáno "zábavnými" kvízy, statistikami "koho dneska vojedeš", apod. Nejvíc mě baví statusy typu: "končím s facebookem. Mějte se" A ostatní, místo toho, aby řekli: "tak běž", tak začnou dotyčného přemlouvat, aby zůstal, popř. ho utěšovat a ptát se, co se děje. Jenže přesně na tohle ten BLB ČEKÁ, POCHOPTE TO UŽ KONEČNĚ!
Pište si na FB co chcete, ale všechno má svoje hranice.
V poslední době se začínají rozmáhat žádosti o přátelství na základě profilové fotografie. Už několikrát mi přišla žádost s textem: "líbí se mi tvoje fotka, prosím, přidej si mě do přátel." Tyto žádosti ignoruju, věřím ale, že nějaké egomaniaky to těší a klidně tyto žádost potvrzují. Jejich boj.
Je fajn, pokud někdo přijde na facebook pod jinou identitou, ale ať se představí, pokud mě zná. Dobře to vystihl můj kamarád, který mi vyprávěl, že různých gay fórech mají někteří na profilových fotkách svůj penis, nebo zadek. Pokud ho prý někdo takový žádá o přátelství, nebo si chce dopisovat, tak mu napíše, ať si dá na profil fotku, že se nebude bavit s čůrákem. Celkem chápu, že někdo si nedává na profil svojí skutečnou fotku, neloguje se pod svým jménem, ale jak říkám - aspoň se představte, výkřiky typu: Nedělej, že mě neznáš", ignoruji také.
Nemám nic proti zadávání "zadaný", "ve vztahu s..." (i když jak jsem říkala, já to bojkotuji). Má to něco do sebe, hlavně argument, že "takhle se o případném rozchodu/vztahu dozví hodně lidí a všichni se ušetří toho "hele, už víš že...". Na druhou stranu mě trochu rozčilují pod slovy "nezadaný" smutné smajlíky, citoslovce (jejda, chmmm...) a otázky "proč"? Myslím, že uživatel nemá nejmenší zájem vám odepisovat na otázku "proč", stejně jak zástup litujících komentářů nemá význam. To se radši vyjádřím osobně a ne tak, aby to četla další skupina lidí, navíc něco povrchního a klišovitého jako "to je mi líto, neboj, to bude dobrý."
S tím souvisí i fakt, že někdy míra intimností, které uživatelé sdělují, občas přesahuje hranice. Nevím proč, kdysi mi to nevadilo, teď asi stárnu a možná jsem i víc upjatá, ale tak nějak nepotřebuju číst, jaký má kdo rád sex, kdo si to naposled s kým rozdal a kdy měl orgasmus, co ho vzrušuje, nebo že se přidal do skupiny "miluju pleskání penisem po obličeji nebo Když máš dobrou buchtu, vyliž jí pekáč" Snažím se to ignorovat a nečíst to, ale to jaksi nejde, když vám to na FB visí přímo před očima.
EDIT - Jo a taky nechápu to vaše, jsem v té a té restauraci, jsem tam a tam, apod. Jednou či dvakrát denně se dozvědět, kde jste, je bezva, zvláště když se jedná o bar, či jiné zařízení, které je užitečné, ale zase číst to dvacetkrát denně, že jste v kině, v tramvaji, na nádraží, v mekáči, v nákupních centru, je fakt vopruz. Až vás budu chtít usmrtit, bude to hodně snadný, protože vždycky budu vědět, kde jste. :))
Taky je pravda, že si občas někdo potřebuje ulevit, nebo má chuť napsat, že je všechno v hajzlu. Nebo se nestydí chlubit se, že má sex 3x denně. Chápu to.
Jen se nechci dožít období, kdy si třeba budeme číst myšlenky. To už bychom byli úplně v prdeli. :))
sobota 13. března 2010
Historické seriály rulezz... jak kdy...
Tak jsem se na doporučení podívala na seriál Spartacus. Historické seriály jsou zjevně v kurzu, Tudorovci budou končit a po nich přijdou Borgiovci. Spartaca vytvořil ten samý člověk, co způsobil Xenu a prý to režíruje ten, co hrál v Herculovi Ioláa. Jsem u šestého dílu a jaksi mi uniká, co tímto seriálem chtěl "básník" říci. Spartaca mám spojeného samozřejmě s povstáním, ale s tím tempem, jakým se seriál vyvíjí, bude nějaké povstání až tak ve čtvrté sérii. :) V seriálu se zatím, kromě asi tak dvou, tří věcí, nic zásadního nestalo. Tvůrci se zřejmě zhlédli ve filmu 300 a tak v seriálu lítají hektolitry zpomalené krve a díl od dílu je jí víc a víc. Spartacus bojuje v aréně jako Maximus v Gladiátorovi se stejně šíleným výrazem, problém je v tom, že tenhle Spartacus není Russel Crow. Herec je nějaký potomek surfaře a modelky, takže je takový pěkňoučký, občas umazaný, ale seriál rozhodně netáhne, od toho jsou tam jiní gladiátoři - jeden z nich je dokonce nějaký uznávaný divadelní herec.
Navíc se v tomto seriálu hodně souloží. A to víc než v Římě a Tudorovcích dohromady. Dokonce tak moc, že ačkoliv mi sex ve filmu nebo v seriálech nevadí, tady už mě občas pěkně sere - je to vyloženě soft-porno. Já chápu, že v té době se pořád souložilo, ale dívat se na ex-Xenu, co neustále běhá s prsama venku, mě brzy přestalo bavit. Nejlepší jsou orgie v šestém díle. Nevím, zda se to dá nazvat "průkopnickým" prvkem, ale v seriálu je dokonce gay pár. Líbají se, souloží spolu (ano, je to tam vidět), mají spolu vztah a milují se.
Co musím na seriálu ocenit, jsou postavy a historické přesnosti. Některé postavy skutečně existovaly, zdrojů je pochopitelně málo, ale nejsou tam vyložené kraviny, jako občas v Tudorovcích.
Postavy mají velmi dynamické charaktery. Nikdo tam není vyloženě dobrý, ani špatný, občas někdo udělá něco a vy si myslíte, jaký to ušlechtilý čin neudělal, ale vzápětí se ta samá postava projeví jako největší hyena. Až na Spartaca, oceňuji i herecké výkony. A občas velmi zábavné momenty, kdy manžel za přítomnosti manželky souloží s otrokyní a ona ho při tom láskyplně pošťuchuje. Na druhou stranu jeden z gladiátorů, souložící za přítomnosti panstva, které se vsází, kolik přírazů ještě vydrží, to už je tak trochu na hranici vkusu.
Hodně mě pobavil kolega, který řekl, že Spartacus je jediný seriál, na který se stydí dívat před manželkou. :)
Poslední série Tudorovců má sice premiéru za měsíc, na internet už ale unikly první dva díly. Musím říct, že je to velkolepý start. Tudorovci sice przní historii jak se dá (Henry není tlustý, má pořád obě nohy a jeho dcery se těší jeho přízni), ale tvůrci nijak nezastírají, že vše přizpůsobují svým záměrům.
První dva díly se tak nesou v duchu "Henry chytnul druhou mízu" a "pipinka na trůně". Henry se oženil se 17-náctiletou Catherine Howard, která prožívá těžkou pubertu a krále to vyloženě baví. (nejlepší je, když si královna hraje v bahně, anebo svému manželovi hraje divadlo s dřevěnými loutkami) Jeho okolí už však méně a tak už se začínají spřádat proti Catherine intriky. Ona je bohužel úplně hloupá, takže se do nich ochotně zaplétá. Navíc se na scéně objevuje králův dvořan Thomas Culpepper. Na první pohled naprosto uhrančivý mladík, který mě naprosto okouzlil a vzápětí jsem pochopila, že to byl tvůrčí záměr, protože jen co vás Thomas naprosto dostane, přijde velký šok, podobný proměně Thomase Moorea v první sérii. Všechny problémy pramení z toho, že Catherine je prostě mladá a neukojená, takže ji Henry prostě nestačí.
Budoucí královně Alžbětě už je ve 4. sérii asi tak 12 a scéna, kdy je poprvé Catherine představena, je jedna z nejlepších. Hirst má postavu Alžběty rád a dokáže jejím scénám napsat neuvěřitelnou auru, zvláště když divák ví, jak to s ní dopadne.
No a občas se tam objeví nějaká ta soulož, ale celkově se v tomto směru Tudorovci dost umírnili.
Už se nemůžu dočkat dalších dílů. :)
Navíc se v tomto seriálu hodně souloží. A to víc než v Římě a Tudorovcích dohromady. Dokonce tak moc, že ačkoliv mi sex ve filmu nebo v seriálech nevadí, tady už mě občas pěkně sere - je to vyloženě soft-porno. Já chápu, že v té době se pořád souložilo, ale dívat se na ex-Xenu, co neustále běhá s prsama venku, mě brzy přestalo bavit. Nejlepší jsou orgie v šestém díle. Nevím, zda se to dá nazvat "průkopnickým" prvkem, ale v seriálu je dokonce gay pár. Líbají se, souloží spolu (ano, je to tam vidět), mají spolu vztah a milují se.
Co musím na seriálu ocenit, jsou postavy a historické přesnosti. Některé postavy skutečně existovaly, zdrojů je pochopitelně málo, ale nejsou tam vyložené kraviny, jako občas v Tudorovcích.
Postavy mají velmi dynamické charaktery. Nikdo tam není vyloženě dobrý, ani špatný, občas někdo udělá něco a vy si myslíte, jaký to ušlechtilý čin neudělal, ale vzápětí se ta samá postava projeví jako největší hyena. Až na Spartaca, oceňuji i herecké výkony. A občas velmi zábavné momenty, kdy manžel za přítomnosti manželky souloží s otrokyní a ona ho při tom láskyplně pošťuchuje. Na druhou stranu jeden z gladiátorů, souložící za přítomnosti panstva, které se vsází, kolik přírazů ještě vydrží, to už je tak trochu na hranici vkusu.
Hodně mě pobavil kolega, který řekl, že Spartacus je jediný seriál, na který se stydí dívat před manželkou. :)
Poslední série Tudorovců má sice premiéru za měsíc, na internet už ale unikly první dva díly. Musím říct, že je to velkolepý start. Tudorovci sice przní historii jak se dá (Henry není tlustý, má pořád obě nohy a jeho dcery se těší jeho přízni), ale tvůrci nijak nezastírají, že vše přizpůsobují svým záměrům.
První dva díly se tak nesou v duchu "Henry chytnul druhou mízu" a "pipinka na trůně". Henry se oženil se 17-náctiletou Catherine Howard, která prožívá těžkou pubertu a krále to vyloženě baví. (nejlepší je, když si královna hraje v bahně, anebo svému manželovi hraje divadlo s dřevěnými loutkami) Jeho okolí už však méně a tak už se začínají spřádat proti Catherine intriky. Ona je bohužel úplně hloupá, takže se do nich ochotně zaplétá. Navíc se na scéně objevuje králův dvořan Thomas Culpepper. Na první pohled naprosto uhrančivý mladík, který mě naprosto okouzlil a vzápětí jsem pochopila, že to byl tvůrčí záměr, protože jen co vás Thomas naprosto dostane, přijde velký šok, podobný proměně Thomase Moorea v první sérii. Všechny problémy pramení z toho, že Catherine je prostě mladá a neukojená, takže ji Henry prostě nestačí.
Budoucí královně Alžbětě už je ve 4. sérii asi tak 12 a scéna, kdy je poprvé Catherine představena, je jedna z nejlepších. Hirst má postavu Alžběty rád a dokáže jejím scénám napsat neuvěřitelnou auru, zvláště když divák ví, jak to s ní dopadne.
No a občas se tam objeví nějaká ta soulož, ale celkově se v tomto směru Tudorovci dost umírnili.
Už se nemůžu dočkat dalších dílů. :)
úterý 2. března 2010
Historka ze života
Sice je to v jistých ohledech docela osobní, ale čtenářky to mohou vzít jako inspiraci nebo spíš varování.
Byla jsem v lázních, nechala jsem si naordinovat antistresový program. Všechno bylo ideální. Nastěhovali mě do pokoje, takový mini-skromný pokojíček, vzápětí mi volali, že musím do jiného, prý nefunguje topení. Přestěhovali mě do pokoje s balkonem a úžasným výhledem na město. Pohoda.
Když jsme v lázních, musíte absolvovat konzultaci s lékařem. Já skončila u primářky a ta byla, hledám to správné slovo, taková "alternativní". Tzn. žádná chemie, jen čistá příroda vás vyléčí. Já tomu nevěřím, bylinky a přírodní preparáty na mě nikdy nezabíraly, ale budiž. Poslala mě na takový přístroj, který mi spočítal, že se v podstatě rozpadám, ale nebyla jsem na tom tak strašně, jako moje spolusedící u stolu, která v sobě měla 30% rakovinových buněk, či co. Pak se paní primářka aktivně rozhodla, že mi vyšetří prsa. A nahmatala bouličku.
I přes přesvědčování okolí jsem začala samozřejmě myslet na to nejhorší. Nevím, jak to popsat, ale bylo to nepříjemné a fakt jsem se bála. Rázem začnete přemýšlet, co kdyby "kdyby", v práci se nemůžete soustředit, přejde vás chuť úplně na všechno, včetně sexu a je vám velmi trapné o tom mluvit i s těmi nejbližšími. Na mamograf mě objednali celkem brzy, vzala jsem si kvůli tomu i dovču, protože jinak bych mohla jít k doktoru až tak za měsíc, dřív volno neměli.
Na mamografu jsem už byla, ale víceméně preventivně. Tentokrát na mě mamacentrum působilo o dost depresivněji, zvláště když v čekárně seděly ženy bez vlasů. Kromě tradičního komolení příjmení mě čekal dotazník, poměrně nepříjemná doktorka, která mě seřvala hned na úvod, když jsem otálela se svlékáním, vyděšená k posrání!!
Svlečená jsem za tou plentou čekala 20 minut - tzn. 20 minut čirého strachu.
Vyšetření trvalo asi pět minut, načež mi bylo sděleno, že kde nic, tu nic a ta bolest, která mě znepokojovala, je od žebra. Takže mi asi roste další. Mám za sebou týden děsu a teď to tak nějak doznívá. Holky, zajděte si na kontrolu. Já vím, že to je debilní fráze, ale je to tak a média vám to o hlavu neomlacují jen z legrace.
Byla jsem v lázních, nechala jsem si naordinovat antistresový program. Všechno bylo ideální. Nastěhovali mě do pokoje, takový mini-skromný pokojíček, vzápětí mi volali, že musím do jiného, prý nefunguje topení. Přestěhovali mě do pokoje s balkonem a úžasným výhledem na město. Pohoda.
Když jsme v lázních, musíte absolvovat konzultaci s lékařem. Já skončila u primářky a ta byla, hledám to správné slovo, taková "alternativní". Tzn. žádná chemie, jen čistá příroda vás vyléčí. Já tomu nevěřím, bylinky a přírodní preparáty na mě nikdy nezabíraly, ale budiž. Poslala mě na takový přístroj, který mi spočítal, že se v podstatě rozpadám, ale nebyla jsem na tom tak strašně, jako moje spolusedící u stolu, která v sobě měla 30% rakovinových buněk, či co. Pak se paní primářka aktivně rozhodla, že mi vyšetří prsa. A nahmatala bouličku.
I přes přesvědčování okolí jsem začala samozřejmě myslet na to nejhorší. Nevím, jak to popsat, ale bylo to nepříjemné a fakt jsem se bála. Rázem začnete přemýšlet, co kdyby "kdyby", v práci se nemůžete soustředit, přejde vás chuť úplně na všechno, včetně sexu a je vám velmi trapné o tom mluvit i s těmi nejbližšími. Na mamograf mě objednali celkem brzy, vzala jsem si kvůli tomu i dovču, protože jinak bych mohla jít k doktoru až tak za měsíc, dřív volno neměli.
Na mamografu jsem už byla, ale víceméně preventivně. Tentokrát na mě mamacentrum působilo o dost depresivněji, zvláště když v čekárně seděly ženy bez vlasů. Kromě tradičního komolení příjmení mě čekal dotazník, poměrně nepříjemná doktorka, která mě seřvala hned na úvod, když jsem otálela se svlékáním, vyděšená k posrání!!
Svlečená jsem za tou plentou čekala 20 minut - tzn. 20 minut čirého strachu.
Vyšetření trvalo asi pět minut, načež mi bylo sděleno, že kde nic, tu nic a ta bolest, která mě znepokojovala, je od žebra. Takže mi asi roste další. Mám za sebou týden děsu a teď to tak nějak doznívá. Holky, zajděte si na kontrolu. Já vím, že to je debilní fráze, ale je to tak a média vám to o hlavu neomlacují jen z legrace.
neděle 28. února 2010
Víte co...?
...strašně ráda bych tady zase napsala něco, čím bych podráždila hady bosou nohou. Ale nechám si to pro sebe. :) nebo snad někdo máte nějaký nápad? :))
úterý 2. února 2010
Nominace na Oscara za nejlepší kostýmy
Bright Star
Coco Chanel
Imaginarium dr. Parnasse
Nine
Královna Viktorie
- viděla jsem z této nabídky akorát Coco Chanel, ostatní jsem viděla pouze na fotografiích. Osobně považuji za nejslabší kostýmy v Bright Star, ale to zejména proto, protože se film odehrává v 19. století v Anglii, což je oděvní doba, kterou moc nemusím, tak to může být jen můj osobní předsudek.
Coco Chanel má velmi kvalitní kostýmy, Imaginárium dr. Parnasse je přesně ten typ kostýmového filmu, který moc nemusím - něco jako Sweeney Todd a burtonoviny, pro které navrhovala kostýmy Coleen Atwood. Zajímavé je, že právě Coleen nenavrhla kostýmy pro Imaginárium, ale pro Nine.
Sandy Powell už má Oscara za Letce a Zamilovaného Shakespeara a vzhledem k tomu, že Královna Viktorie, alespoň podle fotografií, má velice kvalitní kostýmy a málokdy si Oscara neodnesou historické kostýmy, myslím, že Královna Viktorie je horký favorit. Na paty mu ovšem šlape Nine.
Letos jsou nominace za kostýmy velice kvalitní, jsem spokojená, díkybohu se tam neobjevila nominace za bederní roušky z Avatara. :)
Coco Chanel
Imaginarium dr. Parnasse
Nine
Královna Viktorie
- viděla jsem z této nabídky akorát Coco Chanel, ostatní jsem viděla pouze na fotografiích. Osobně považuji za nejslabší kostýmy v Bright Star, ale to zejména proto, protože se film odehrává v 19. století v Anglii, což je oděvní doba, kterou moc nemusím, tak to může být jen můj osobní předsudek.
Coco Chanel má velmi kvalitní kostýmy, Imaginárium dr. Parnasse je přesně ten typ kostýmového filmu, který moc nemusím - něco jako Sweeney Todd a burtonoviny, pro které navrhovala kostýmy Coleen Atwood. Zajímavé je, že právě Coleen nenavrhla kostýmy pro Imaginárium, ale pro Nine.
Sandy Powell už má Oscara za Letce a Zamilovaného Shakespeara a vzhledem k tomu, že Královna Viktorie, alespoň podle fotografií, má velice kvalitní kostýmy a málokdy si Oscara neodnesou historické kostýmy, myslím, že Královna Viktorie je horký favorit. Na paty mu ovšem šlape Nine.
Letos jsou nominace za kostýmy velice kvalitní, jsem spokojená, díkybohu se tam neobjevila nominace za bederní roušky z Avatara. :)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)