Pokání

No, dobrá, občas musíme slevit ze svých zásad... Distributor odložil premiéru Pokání z listopadu na konec ledna, mezitím to už někde vyšlo na DVD, do toho ty nominace… Vlez mi na záda, ty nekulturní český národe, ano ty, co kdysi zvolil nejlepším filmem roku Snowboarďáky!
Takže jsem se už naštvala a podívala se… Jsem nadšena. I když to je slabé slovo. Jsem víc než nadšena. Jsem ohromena.


Začneme od začátku. Iana McEwana, autora románové předlohy, mám ráda, protože mi hodně připomíná mého oblíbeného dramatika Tennesseeho Williamse. Žádný z nich se nebojí psát o věcech, které jsou ve společnosti tabu, ale jsou tu, budou a my je nemůžeme ignorovat. Navíc tyto (většinou) zvrhlosti nijak neobhajují, nebo nezatracují, jen je ukazují takové jaké jsou, aniž by něco přikrášlovali. Pokání je trochu jiné než třeba Betonová zahrada. Bohužel vám o tom nemohu říct nic bližšího, protože se mi zdá, že když vám prozradím o co jde a jakým stylem je kniha napsaná, okradu vás o to nejlepší. Otázka je: Co je vlastně to pokání? Kdo a proč jej činí? A jakým způsobem? Tyto otázky nám kniha zodpoví až v samém šokujícím závěru. Mám ráda tohle překvapení, styl kompozice a proto jsem byla zvědavá na film.


Chodit se mnou na filmy, které jsou adaptací nějaké knihy není zrovna velká zábava, neustále totiž mentoruji, co je v knize jinak a že tohle a tohle bylo lepší. :) Nejhorší je to s postavami, tam se do mého vkusu zatím trefili jen tvůrci komerčních filmů o Harrym Potterovi… a Joe Wright, vycházející režisérská hvězda. Jeho adaptace Pýchy a předsudku měla sice své mouchy (kdo to kdy viděl, aby se postavy Jane Austen setkaly někde při východu slunce bez garde??? A co teprve ten „americký konec?“ brrr!!!:)), ale díky skvělým hercům a skvělé hudbě mě nakonec přesvědčil. Adaptací Pokání mě už rozsekal. Všichni recenzenti oslavují jeho poměrně nízký věk, což je podle mého názoru příčinou toho, že je schopný natočit mistrovské dílo. Stará garda je sice osvědčená tutovka, ale chce to kapku inovace a Wright to zvládá velmi lehce.


Jistě, kniha je jiná, ale už jsem se smířila s tím, že nemůžete do filmu nacpat všechno a navíc podle čtenářových představ. Scénář osekal dlouhé pasáže popisující charaktery a já musím uznat, že to vůbec nebylo na škodu. V knize se toho sice dozvíte víc, ale ve filmu funguje ta zvláštní a tajemná odtažitost mnohem lépe. V poměrně krátkém časovém sledu nám film představí hlavní postavy, naznačí vztahy mezi nimi a to vše se obejde bez dlouhosáhlých dialogů. Ono se toho v Pokání příliš mnoho nenamluví, není to totiž třeba. Úsečné věty holé a procítěné „come back to me“ bohatě stačí, herci jsou schopní odehrát veškeré emoce jen pomocí gest. Delšího a stěžejního monologu se dočkáme až na konci.


Dusné počasí i atmosféra odosobnělého venkovského sídla předvídá osudový zvrat, který přijde velmi brzy, aniž by se divák stihl začít nudit a přemýšlet, o co vlastně v tom filmu jde. V centru dění je třináctiletá Briony, děvče s velmi bujnou fantazií, která ráda píše a pozoruje dění okolo sebe. Jednou se stane svědkem toho, jak se její starší sestra Cecilia svlékne a ponoří do fontány. Tomu všemu přihlíží zahradník Robbie. Briony neví, proč se to stalo a co se mezi její sestrou a Robbiem vlastně odehrává a scénu si vyloží po svém. Robbie napíše kvůli výstupu u fontány Cecílii omluvný dopis, který pošle po Briony, ale omylem do obálky vloží papír s velmi explicitním obsahem. Briony si dopis přečte, tak trochu totiž na Robbieho a Cecílii žárlí, a její zrak ulpí na slově „cunt“. Děvče proto usoudí, že Robbie je násilník, který chce její sestře ublížit.


Scéna u fontány je stěžejní a vidíme ji hned několikrát – ovšem pokaždé z pohledu jiné osoby, stejně jako další události z filmu. Briony nakonec nachytá Cecílii a Robbieho v intimní chvilce. Ano, dopis byl sice špatný, ale splnil svůj účel. :) Ten večer navíc někdo znásilní její předčasně vyspělou sestřenku Lolu. Briony to vše vidí a násilný čin si v hlavě spojí s Robbiem. Na základě Broniny výpovědi je Robbie zatčen, uvězněn a pak je poslán do války. Děj se přesouvá na frontu o čtyři roky později, kde už jen sledujeme následky Brionina činu. Myslíte, že bude happy end? No, jak se to vezme…



Naprostou většinu filmu budete mít pocit, že to nechápete, že některé scény nemají logiku… To si říkala i já u knihy, kdy jsem ze začátku trpěla dojmem, že větší hovadinu jsem už dlouho nečetla.. Věřte, že vše se slije v jeden pevný obraz až v samotném závěru, který vás překvapí. V těchto chvílích jsem i vzácně litovala, že jsem četla knihu, ochudila jsem se totiž o to skládání střípků a v podstatě jsem čekala jen na to, jak si scénáristi s koncem poradí. Každopádně malá nápověda – ty zvuky psaní na stroji tam nejsou náhodou. :) – další bravurní vychytávka – tleskám, Joe! :) Může se vám i zdát, že scénář skáče z tématu na téma, ale to, co vidí jedna postava, pak odůvodní pohled jiné postavy. Je to dokonalá mozaika, kterou si zkrátka musíte poskládat a uvidíte, že na konci pochopíte. Možná vás to naštve, možná uroníte slzu… Záleží na vás, jaké vysvětlení vás uspokojí.



A nyní malý test… soustřeďte se… 3….2….1… vybavte si nějakou filmovou erotickou scénu, která byla vážně vzrušující… kolik scén vás napadlo? Asi moc ne. Je hodně těžké natočit pěknou erotickou scénu, bez toho, aniž by bylo vidět ňadro, nebo aby nebyla plná přehrávaných vzdechů, podivných ksichtů a hlavně nudných klišé. Režisérovi Pokání se to podařilo – a bez obnažených ňader! Tu vykoukne koleno, tu jí on pevně sevře ruku nad hlavou, jí vyklouzne noha z boty – a dohromady to vytvoří skutečnou erotiku, která není vůbec vulgární, ale uvěřitelná a vášnivá.
Mimochodem – ty zelené šaty mají vpředu velmi vysoký rozparek. :))
I to, jak se hlavní hrdinové jen tak mimochodem dotýkají pod stolem je sexy - i když to samozřejmě závisí na výběru herců a mezi Keirou a Jamesem McAvoyem ta chemie skvěle funguje.



Od toho se dostáváme k hereckým výkonům – Keira je mladá, ale je to paní herečka. Troufám si říci, že je lepší, než moje druhá oblíbenkyně Natalie Portman, která ve filmech podává poměrně nestabilní výkony. Pokud přivřu oči nad Keiřiným úletem v karibiku, tak si myslím, že míří za Oscarem a pokud jí letos ta banda starců přehlédne, doporučím jim, aby si pořídili brýle. Samozřejmě netvrdím, že dostane Oscara zrovna za Pokání, ale jsem přesvědčena, že dřív nebo později si zlatou sošku odnese.



McAvoy je mladíček, žádný sexuální idol, který se na nás bude šklebit z titulní stránky časopisu People jakožto nejvíc sexy muž roku, zato má dobře rozjetou kariéru a jeho Robbie naplnil moje představy. S dětskými herci mám odjakživa problém, ale zrovna u Saoirse Ronanové je ten problém na místě. Briony není sympatická a ani snad nemá být, stejně jako její starší verze. I když si po letech uvědomuje, co spáchala, necítíte k ní soucit. A už vůbec ne v závěru, kdy vám stará a úspěšná spisovatelka Briony v televizní diskuzi sdělí, že umírá.


Wright umí vytvářet úchvatné obrazy, ať už jsou to idylické obrázky přírody nebo naturalistické záběry z vojenské nemocnice. A to nemluvím o scéně popravování zdravých koní (ano, bohužel, je to tam vidět). Některé scény navíc vnímáme z perspektivy postav, kdy roztřesená kamera sleduje jejich pohyb bez jediného střihu.
O kvalitách filmu bych mohla básnit ještě hodně dlouho, takže to zkrátím. Něco negativního: Za mírný úlet považuji scénu, kdy Robbie vzpomíná na svou matku, ten rozostřený obraz snad ani nebyl třeba. Drazí milovníci hudby, po soundtracku rozhodně sáhnete, Dario Marinelli si pro vás přichystal další sentimentální lahůdku s temnými tóny.



A kostýmy? Jak jsem už psala výše, ty úchvatné zelené šaty velmi vybočují, navíc záměrně a to nejen kvůli tomu, že jejich střih je přizpůsoben milostné scéně. Symbolika u některých kostýmu je zjevná, Briony oděná většinou v bílé nebo zlaté má sice připomínat anděla, ale je to spíš anděl zkázy. Další výrazný kostým má vedlejší postava sestřenky Loly, kterou návrhářka skutečně oblékla jako….lolitku. :)
Přemýšlím, čím to asi uzavřu: Klasika: Film vám rozhodně doporučuji. Pokud se vám nebude líbit, jste divní. Ale tak to na světě chodí. :)
Nebo si dáme stylový citát z knihy? "Pravda tkvěla v symetrii, jinak řečeno, zakládala se na zdravém rozumu. Pravda vedla její oči."