Stýskavá, pesimistická... opět

Včera jsem asi po dvou měsících opět zavítala do svého rodného města. Melancholie. Můj dívčí pokojík, moje mini-postel, psací stůl, který jsem dostala, když jsem nastoupila na střední školu, přecpaná knihovnička, krabice od bot s milostnými dopisy a fotkami (chtěli by kolegové z CSWU vidět kompromitující fotografie nynější šéfky CSWU? :)) ... a všude na zdech plakáty mladého Obi-Wana. :) Nejdřív na mě padla podivná lítost, že některé věci jsou už nenávratně v tahu. Některé se už naštěstí nikdy nebudou opakovat.
Horší bylo, když jsem se rozhodla uklidit a objevila ten nevkusný psí obleček. A vedle něj obojek s kapsičkou a v ní papírek s rozpitým textem: Jmenuji se Carrie, vraťte mě, prosím, mé paničce... To psala máma a pojala to dost netradičně. Možná by bohatě stačilo jméno a adresa. Otčím by se měl příště naučit pořádně schovávat věci. Myslím, že už se doma zase nějakou dobu neukážu. Vím, že žádný pes jí nebude sahat ani po bříško na pacce. Ještěže je další SCon v jiném termínu než předchozí, jinak bych na to pořád musela myslet.
P.S. Jméno dostala po hlavní hrdince Kingova hororu (takže žádná Carrie Fisher! :)). Když už vypadala tak mírumilovně, tak aby aspoň její jméno vyvolávalo respekt. :)