Without voice

V noci jsem se probudila, necítila jsem se právě dobře a bolelo mě v krku. To naštve, zvláště když máte zrovna volno. Že by následky té menší dámské jízdy s valkýrou? Raději jsem si tedy v půl třetí vykloktala šalvěj. Ráno bylo hůř. Chtěla jsem říct otčímovi "dobré jitro" a... nic. Snad kromě toho podivného chrčení a pocitu, že mám v krku místo mandlí dva medicinbally. Už se vám někdy stalo, že jste nemohli vůbec promluvit? Je to docela nepříjemný pocit.
Vydala jsem se na polikliniku. Tam teprve začalo to pravé dobrodružství. Zase jsem se ujistila, že našemu zdravotnictví nepomůže ani deset holohlavých ministrů a ani Bůh, i kdyby chtěl. Svoji praktickou doktorku jsem naposled viděla před třemi lety, protože pokaždé, když jsem přišla, měla dovolenou, nebo za ni někdo zaskakoval - stejně jako dnes. Náhoda? Čekárna byla narvaná až po strop. Po hodině sezení na rozpáraném křesle z roku 5 jsem si řekla, že to vzdám. Nakonec jsem přesvědčila sama sebe, že tomu dám ještě půl hodiny. Zkoušela jsem ze sebe dostat nějaké to slovo jako "ahoj, tralala, dobrý den", ale stále marně. Moje obavy se zvrhly ve strach hypochondra, že je to něco vážnějšího. Z půl hodiny se nakonec vyklubaly tři.
Z jedné strany, z dětského oddělení, se pernamentně ozýval srdceryvný pláč. Z druhé strany chrchlání. Jinak všichni seděli mlčky a do toho tikaly obří hodiny na konci chodby. Pak to začalo vypadat nadějně, přede mnou už byl jen jeden jediný člověk. Jenže... náhle se jedna starší paní popadla za hruď, začala sípat, rvát ze sebe kabát a hnát se ke dveřím ordinace. Dobrej pokus. Všichni jí začali pomáhat bušit na dveře. Kromě mě. (a klidně si myslete, že jsem sobecký cynik :)) Můj odhad se záhy potvrdil. Tahle scéna mi totiž byla povědomá. Doktorka vyhlédla a řekla: "Paní Látalová, už jsem vám několikrát říkala, abyste tohle nezkoušela. Na mě to vážně neplatí. Musíte si počkat jako jiní."
Pacienti začali okamžitě bouřlivě diskutovat, kdo tu byl dřív, kdo co potřebuje a jak dlouho tu čekají. Nejdřív to byla poklidná debata, pak se do hlasů přítomných začala vkrádat mírná hysterie... Toho využil mrštný důchodce, odložil hůl a vystartoval směrem k pootevřené ordinaci.
"Teď jsem na řadě já!" Ten mírně skřehotavý hlas patřil mně! Vida, stačí tři hodiny čekání a už jste jak rybky. Hlas se mi vrátil! A jako bonus potvrzení, že mám virózu a nesmím si namáhat hlasivky. Lékařka mi nepředepsala nic, kromě léku, který se už údajně neprodává. Oběhla jsem 5 lékáren, všude mi řekli, že tohle už nevedou tak půl roku. Budu tedy jak myška... jak kde, samozřejmě! :)
Nějaké další půvabné zkušenosti s naším zdravotnictvím?
Mimochodem - Za tohle budeme muset ještě navíc platit? Budou se poplatky odečítat při čekání nad 5 hodin nebo snížíme hranici na 3 hodiny? :)